Rozhovor - "Opatrná, obezřetná, málo odvážná. Právě proto půjde v příštích čtyřiceti letech financovat ze státního rozpočtu, proto ji také příští vlády nezruší."
Těmito slovy bránil svou reformu penzí ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek v rozhovoru pro Český rozhlas 6 a Aktuálně.cz.
Ohradil se především proti kritice Mezinárodního měnového fondu. Jeho experti v únoru upozornili, že reforma je příliš opatrná na to, aby snížila neúnosné nároky na státní rozpočet.
"Toto stanovisko nemohu přijmout, je přísné a trošku učitelské," reagoval ministr a doplnil: "V žádném případě bych se nechtěl dostat do stavu, do kterého se dostaly například Polsko a Maďarsko. Byly to země, které vyhověly právě učitelským pohledům nejen Mezinárodního měnového fondu, a kde převládly teoretické přístupy nad dlouhodobou finanční udržitelností systému. V tom jsem velmi opatrný."
To je podle něj také důvod, proč penzijní reforma nepůjde cestou, kterou původně doporučovala Bezděkova komise, tedy masivním způsobem vyvést z průběžného pilíře prostředky a převést je na spořící pilíř. "V žádném případě jsem nechtěl tak masivní úkon provést, protože je potřeba postupovat velmi obezřetně," vysvětlil Jaromír Drábek.
A.cz: Odvádět tři procenta ze mzdy soukromým fondům do spořícího pilíře namísto do státního průběžného systému je podle vás obezřetný přístup?
Důchodové pojištění dosahuje osmadvaceti procent ze mzdy, z těch osmadvaceti procent jde ale přibližně jenom dvacet procent na starobní důchody. Ostatní části výběru jdou na invalidní a pozůstalostní důchody. Když z těch dvaceti procent vyvedeme tři procenta, dosáhneme podle mě optimální hranice, kterou si můžeme dovolit, a kterou můžeme pokrýt v následujících desetiletích z jiných zdrojů. Řádově za třicet až čtyřicet let se systém dostane opět do stavu, kdy do něj už nebude třeba přispívat mimořádnými prostředky.
Stabilitu zaručí pozdější důchody
A.cz: Podle Mezinárodního je hlavním úkolem penzijní reformy zajistit důstojné důchody příštím generacím a to z průběžného státního pilíře. I když si nebudu spořit, nebudu úplně chudý. A ten státní pilíř by měl být po reformě stabilnější, než je dnes. Vy ovšem ubíráte státnímu pilíři tři procenta a převádíte je do soukromých fondů. Tudíž státní pilíř je méně stabilní. Vám tedy nejde o stabilitu průběžného systému?
To je do velké míry hra s čísly. Principiálně je přece úplně jedno, jestli využijete výnos z nepřímé daně na dotování spořícího pilíře, anebo zda ho použijete na dotování průběžného pilíře.
Pro stabilitu jsou důležité parametrické změny průběžného pilíře, které dnes nejsou zpochybňovány, a věřím, že nebudou zpochybňovány ani při projednávání v legislativním procesu. To znamená nepopulární, ale nutné zvyšování hranice věku odchodu do důchodu. Jak se zvyšuje velmi razantně věk dožití, tak tomu musíme věk odchodu do důchodu přizpůsobit právě proto, abychom zachovali dlouhodobou stabilitu průběžného pilíře a zaručili z něho všem občanům určitý standard.
A.cz: Vyšší nepřímé daně, tedy DPH, sice vyrovnávají výpadek na penzijním pojistném, ale stabilita se stejně oslabí. Když lidé platí penzijní pojištění, tak peníze na penzích skončí v každém případě. Když platím DPH, tak nějaká příští vláda může říct: Důchody jsou důležité, ale musíme investovat do dálnic nebo nových elektráren. Neotevíráte taková rizika?
To je přesně ten důvod, proč se provádějí změny v průběžném pilíři, které mají posílit jistotu. Jedním ze základních rozhodnutí, o kterém se příliš mnoho nediskutuje, je zrušení pravomoci vlády určovat výši důchodu. Nastavení automatického valorizačního vzorce, který respektuje inflaci v plné míře a třetinu mzdového růstu, je v reformě stěžejní. Bude možné předpokládat, jaký bude vývoj systému, a výrazně se omezí riziko politických zásahů.
Neúspěchy sousedů jsou poučením
A.cz: Česká republika do značné míry následuje model, který vyzkoušelo osm členských států EU z východní Evropy. Z těchto zemí už tři snížily důchody, konkrétně Litva, Lotyšsko a Rumunsko. Maďarsko a Bulharsko loni zrušily povinné odvody do soukromých penzijních fondů a Polsko je snížilo na třetinu. Proč to v Česku bude fungovat lépe?
Ze dvou důvodů. Za prvé už máme zkušenost z desetiletého běhu nových penzijních systémů v zemích střední a východní Evropy, za druhé jsem při diskusi o konceptu penzijní reformy v České republice skutečně předložil řešení, která jsou velmi obezřetná.
Když porovnáte její parametry s řešením v jiných zemích, tak je mi možné vyčítat, že návrhy jsou velmi málo odvážné. Ale jsou záměrně málo odvážné ve smyslu nepřehnat to, abychom se za pár let nedostali do finanční nestability.
A.cz: Státní rozpočet přežije, když přijde o tři procenta ze mzdy každého zaměstnance?
Ta tři procenta nejsou žádná razantní částka, se kterou by se státní rozpočet nebyl schopen vypořádat, když vezmu v úvahu změnu daně z přidané hodnoty. Když to porovnáte s jinými zeměmi, kde došlo k vyvedení státních prostředků ve výši pěti, osmi nebo devíti procent ze mzdy, tak je to nesrovnatelně obezřetnější.
Na druhou stranu jsme řekli, že člověk, který do systému půjde, tak si k tomu musí dát dvě procenta ze svého. Tím se naplňuje další předpoklad, že na pěti procentech úspor je hranice efektivity. I teoretičtí ekonomové říkají, že minimálně pět procent je třeba spořit, aby byl systém efektivní.
A.cz: Můžete uvést nějaký úspěšný příklad penzijní reformy, která zavedla soukromé spořící fondy? Anebo budeme my ti první, kteří to konečně dokážou?
Ta otázka stojí černobíle, ale tak černobílá není. Vždycky se učíte podle nějakých vzorů, pozitivních i negativních. Na druhou stranu existuje ve světě řada různých systémů s povinným i dobrovolným spořením. Snažil jsem se, abychom využili pozitivní zkušenosti, abychom v dobrém smyslu využili i negativní zkušenosti a za tím konceptem skutečně stojím, právě vzhledem k rizikům, kterým se musíme vyhnout.
A.cz: Ale které jsou ty pozitivní příklady? Profesor Jaroslav Vostatek tvrdí, že navržený model nefunguje nikde na světě. Svými parametry má česká reforma blízko k Estonsku, které je relativně úspěšné. Jdeme tedy v estonských stopách?
Nechci se na to odkazovat, protože ani Estonsko nemá dlouhodobou zkušenost. Ale někteří kritici prosazují modely, které nejsou už vůbec vyzkoušené a které by byly naprosto zásadním zlomem v systému, ať už se to týká návrhu na jednotný důchod, nebo návrhu na opuštění povinného průběžného pilíře. To jsou návrhy, které jsou zajímavé pro teoretickou diskusi, ale jsou naprosto nepoužitelné v praxi nejenom pro Českou republiku ale ani pro jiné země.
U jednotlivých systémů bych ukázal proč, ale hlavně je třeba říci, že lidé, kteří navrhují takové modely, tak vůbec nepočítají s tím, že existuje něco jako invalidní důchody. Je to exemplární případ, jak daleko je teorie od toho, co má fungovat v praxi.
Nepřekopu stávající systém
A.cz: Jedním z alternativních návrhů, který doporučuje například zmíněný profesor Vostatek, je takzvaný NDC systém. Ten stojí také na průběžném pilíři, který je ovšem víc zásluhový než ten současný, a zároveň je doplněn minimálním důchodem. Byl vyzkoušen ve Švédsku a existuje analýza Světové banky, že šel zavést také v Česku. I proti němu platí ta vaše výhrada?
Jednoznačně. Pokud bychom chtěli přecházet na takový model, tak bychom na něj museli přecházet v horizontu nějakých osmdesáti let. To je natolik dlouhodobé řešení, že ho předkládat nebudu.
Znamenalo by naprosté překopání stávajícího systému, například invalidních důchodů. A základní nevýhoda pro občany země, kde takové řešení zvolili, je přímé navázání očekávaného věku dožití k věku odchodu do penze. V současné době se už vedou diskuse, zda od takového řešení neustoupit.
A.cz: Soukromé penzijní fondy se vyplatí těm s vyššími příjmy, padesát procent lidí s nižšími platy se vůbec nebere v úvahu?
Obecně platí, že pro velmi nízkopříjmové skupiny občanů je výhodnější průběžný než spořící systém. Kde je ta hranice, od které už je výhodné spořit v dobrovolném systému, to záleží na velmi detailních propočtech, které se odvíjejí od způsobu hospodaření penzijní společnosti, od výše poplatků, od toho, jak se bude vyvíjet inflace a jak se budou vracet investované peníze. Ta hranice nejde říct přesně ani dnes, nebude ji možné říci za rok ani za pět let. Ale když se podíváte na portfolio názorů a různých propočtů, tak hranice toho, kdy už je výhodné investovat do spořícího pilíře, se pohybuje někdy mezi polovinou průměrné mzdy a průměrnou mzdou. Spíše si myslím, že to bude blíž dolní hranici, zvlášť u některých typů spořících příležitostí. Ale přesnou hranici vám nikdo nezaručí ani nyní ani v budoucnu
A.cz: Kdy dostanou Češi první konkrétní informace o tom, za jakých podmínek bude možné u penzijních fondů spořit?
Do poloviny roku budou napsány zákony v paragrafovém znění. Na přelomu roku nebo v prvních měsících roku 2012 budou v platnosti všechny potřebné zákony, od ledna 2013 začne provozní fáze nového systému.
Na přelomu letošního a příštího roku bychom tak měli vědět, jaký je platný právní stav a teprve potom bude možné předkládat informace, podle kterých se bude možné rozhodnout pro konkrétní spořící fond.
