Praha - Podnikatel Petr Stuchlík, kandidát hnutí ANO na pražského primátora, je jedním z mála novodobých českých politiků, kteří se veřejně přihlásili ke gay a lesbické komunitě. Před ním tak učinil bývalý ministr dopravy z let 2009 až 2010 Gustav Slamečka nebo předchozí šéf Strany zelených Matěj Stropnický.
"Je to hodně individuální. Já jsem byl vždy velmi otevřený a transparentní, každý věděl, jaký jsem, nikdy jsem se za to nestyděl. Nějak se narodíte a přijde mi pokrytecké se tvářit jinak. Na druhou stranu chápu, že pro někoho, kdo vyrůstal v jiném typu rodiny, má jiné vzdělání, je jiného naturelu, to může být daleko těžší. Nikoho neodsuzuji, ale já jsem nikdy nic neskrýval," uvedl pražský lídr ANO Stuchlík pro Aktuálně.cz na otázku, zda má veřejnost právo vědět, kdo z veřejných činitelů má jakou sexuální orientaci.
"Můžu vám jmenovat x politiků ze všech stran, kteří jsou na tom stejně, ale mlčí. Nicméně nikoho nesoudím, každý potřebuje svůj čas," komentoval Matěj Stropnický před loňskými sněmovními volbami svůj coming-out pro server Nakluky.cz. Podle jeho názoru by u předsedy politické strany měla být taková informace v zásadě veřejná. On se rozhodl k publicitě, jelikož prý nechtěl být "za sraba".
Politologové a komentátoři, které redakce Aktuálně.cz oslovila, se ale shodují, že i politici mají právo na své soukromí a nikdo je nemůže nutit, aby se k nejintimnějším lidským záležitostem veřejně vyjadřovali a sdělovali svým voličům své sexuální preference.
"Otázka ohledně sexuální orientace není podle mě relevantní politickou otázkou, jelikož její zodpovězení nic nevypovídá o kompetenci toho kterého člověka. Pokud se ale politik ke své orientaci sám dobrovolně přihlásí, jako teď pan Stuchlík, je to něco úplně jiného. V takovém případě to už žádný zásah do soukromí není. Pro mě osobně ale taková informace stejně žádnou hodnotu nemá," říká Roman Joch z Občanského institutu.
Stejná měřítka pro všechny
S názorem, že veřejnosti do sexuální identity politiků nic není, souhlasí i filozof a někdejší předseda Občanské demokratické aliance Daniel Kroupa. "Považuji to za otázku z intimní sféry a na to je neslušné se vůbec ptát. Jiná věc je, pokud to politik řekne sám na sebe," říká také.
Odlišný případ nastává, když soukromá sféra prorůstá s veřejnou a hrozí nepřiznaný střet zájmů. Tehdy podle Jocha i Kroupy mají novináři právo, či dokonce povinnost, na osobní vazby k jiným lidem upozorňovat. Bez ohledu na to, zda jde o heterosexuály, či osoby stejného pohlaví.
To se týká například v úvodu zmíněného exministra Gustava Slamečky, jehož přiznaným životním partnerem je bývalý šéf Úřadu vlády a nynější ředitel administrativní sekce Kanceláře prezidenta republiky Jan Novák. Jejich vazby začaly být nedávno propírány poté, co se objevila informace, že prezident Miloš Zeman prosazuje Slamečku coby nového českého velvyslance v Jižní Koreji. A je tedy důležité vědět, že Slamečka má na Hradě osobu blízkou.
"Na sexuální orientaci ale vůbec nezáleží, musí zde existovat stejná měřítka pro všechny. Jako když se do střetu zájmů dostane muž se ženou, oba třeba ve vysokých vládních funkcích," zdůrazňuje Roman Joch a připomíná původně mimomanželský vztah dnes už bývalého premiéra Petra Nečase s někdejší šéfkou vládního sekretariátu Janou Nagyovou (nyní už Nečasovou). Intimní vazby, do nichž byla zatažena i vojenská tajná služba, nakonec vygradovaly až v pád Nečasova kabinetu. Právě tehdy se ukázalo, kde mohou být hranice respektu k soukromí politiků.
Coming-out v sebeobraně
Úplně prvním českým politikem, který se přihlásil k menšinové sexuální orientaci, byl před téměř dvaceti lety bývalý senátor Václav Fischer, zakladatel a někdejší majitel CK Fischer, jenž před revolucí žil a podnikal v německé emigraci. Tehdy na přímý dotaz novinářů sdělil, že je bisexuál.
"Můj život doprovodilo mnoho žen a také několik mužů a já jsem se tím nikdy netajil a mluvil jsem o tom velmi otevřeně. Je to známo v obchodních kruzích, v politických kruzích po celé Evropě. Nikdy jsem necítil potřebu něco podobného tajit," uvedl Fischer pro MF Dnes v roce 1999 poté, co se po Praze objevily billboardy s textem: "Homosexuál v Senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina." Navzdory antikampani byl Fischer do horní komory zvolen.
I zmíněný exministr Slamečka zveřejnil svou orientaci pod jistým vnějším tlakem, ne zcela dobrovolně. Bylo to poté, co odborový předák Jaromír Dušek v roce 2010 nařkl vedení ministerstva dopravy a Českých drah z "homosexuálního spiknutí". Jak Slamečka později uvedl, raději se "přiznal", aby zabránil dalším spekulacím.
Evropští ministři, starostové i premiéři
Novinář Karel Hvížďala soudí, že v Česku je angažmá homosexuálů ve veřejném životě vnímáno jinak než v západních zemích. A to i médii. Cítí stále jistou tabuizaci, téma je podle něj vnímáno kontroverzně. "Netýká se to jen Česka. Je zřejmé, že se k tomuto tématu přistupuje jinak v katolickém a jinak v protestantském světě," domnívá se.
Jedním dechem ale dodává, že je zde patrný i časový posun závislý na délce demokratického zřízení. "Co ani v Německu nebylo ještě v 70. letech naprosto myslitelné, je dnes v zásadě normální věc," dodává novinář, který žil v německé emigraci. Dobrovolných coming-outů podle něj u politiků jednoznačně přibývá.
V Německu se mezi gay komunitu v roce 2001 veřejně přihlásil dnes už bývalý berlínský starosta Klaus Wowereit slovy "jsem gay a je to tak dobře". Následoval již zesnulý šéf FDP, ministr zahraničí a vicekancléř z let 2009 až 2011 Guido Westerwelle. A například ministrem zdravotnictví v současné vládě Angely Merkelové je Jens Spahn, člen CDU a římský katolík, který žije ve svazku s německým novinářem Danielem Funkem.
Ve Francii byl zase od roku 2001 do roku 2014 starostou Paříže Bertrand Delanoë, který se přihlásil ke své homosexualitě již v roce 1998.
Už několik gayů a leseb se v Evropě dostalo do nejvyšších vládních funkcí. V Norsku v roce 2002 takto premiérskou funkci krátce zastával Per-Kristian Foss. V roce 2009 se předsedkyní islandské vlády stala Jóhanna Sigurdardóttirová, žena, která jako jedna z prvních osob v zemi využila zákona povolujícího sňatky lidem stejného pohlaví. V roce 2011 se v Belgii stal premiérem přiznaný homosexuál Elio Di Rupo, jako první v zemích EU. Od loňska je premiérkou Srbska lesbicky orientovaná Ana Brnabićová.
I v silně konzervativním Polsku mají zástupci LGBT komunity poměrně významného reprezentanta. Homosexuálně orientovaný starosta severopolského města Slupsk Robert Biedroń poskočil v popularitě natolik, že podle jarních průzkumů veřejného mínění by v prezidentských volbách nyní skončil na třetím místě.
Nejisté politické výhody
Exšéf zelených Matěj Stropnický před loňskými volbami věřil, že voliči ocení, "že s nimi jedná na férovku". To se ale nepotvrdilo. Navzdory tomu, že homosexuálům sliboval zrovnoprávnění, stejná práva jako mají manželé, adopce dětí i přiznání vdovských důchodů, jím vedená strana nakonec nezískala ani okřídlená čtyři procenta hlasů. Výsledek byl žalostně slabý, jen 1,46 procenta. Sázka na věrohodnost tak nevyšla, byť důvodů neúspěchu bylo jistě více.
Případ podnikatele Petra Stuchlíka v čele kandidátky ANO tak může být vnímán i jako reparát tohoto pokusu o férovost a transparentnost. "Myslím si ale, že v případě pana Stuchlíka se pražští voliči budou spíše zajímat o jeho předchozí angažmá ve firmě poskytující předražené půjčky než o sexuální orientaci," domnívá se novinář Karel Hvížďala.
Související video: Podnikání Stuchlíka? Úroky mohou působit jako lichva. Jako jednička ANO prý nemám potenciál, říká Nacher
