Rozhovor - Tradiční strany končí? Omyl, tvrdí politolog - a možná budoucí předseda ODS Petr Fiala.
"I nová protestní hnutí se dříve či později nakonec stávají víceméně klasickými politickými stranami," říká Fiala v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Zároveň ale varuje, že by si z toho ODS neměla vyvodit mylný závěr, že se léta slávy automaticky vrátí a že právě ODS skončit nemůže.
"U řady lidí v ODS přetrvávala mentalita: My jsme velká, státotvorná strana, která třeba teď má nějaké potíže, ale to se vrátí zase zpátky. Tak jsme tam, kde jsme," popisuje stav, kdy si mnoho občanských demokratů ještě neuvědomilo, jaká je realita.
A do budoucna dodává: "Pokud si někdo představuje, že si teď sedneme do opozice, chvilku tam budeme, vládní strany se znemožní a nám se vrátí voliči, tak já jako politolog zcela odpovědně říkám, že to tak tentokrát vůbec nebude. Beze změny a důkladné práce na všech úrovních strany to nepůjde."
Aktuálně.cz: Teď jsme svědky, že roste mnohem víc obliba hnutí tvořených kolem jedné osobnosti - po Věcech veřejných přišlo hnutí ANO 2011 s mnohem větším ziskem a k tomu se ještě do Sněmovny dostal Úsvit Tomia Okamury. Není to prostě soumrak tradičních stran?
Petr Fiala: Teze o konci tradičních stran, o rozpadu stranické demokracie, o konci pravo-levého schématu - ty se objevují minimálně od 60. let. A vždycky jsou tu jevy, které jako by tomu odpovídaly, a jsou tu symptomy krize. Vždycky se to ale vrátí zpátky. I nová protestní hnutí dříve či později - i když mají třeba velmi alternativní představy o fungování - se nakonec stávají víceméně klasickými politickými stranami. Učebnicovým příkladem je vývoj hnutí Zelených v západní Evropě od konce 70. let.
Ale česká politická situace je přece jen trochu zvláštní. Dlouhodobá vládní nestabilita - myslím systému, ne jedné vlády - postupně přerostla v krizi stranicko-politického systému, který byl ve srovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy dlouho poměrně stabilní. Byly tady upevněné strany a ve středu bylo místo, kde se vždy nějaký nový subjekt etabloval, ale dlouho se nic nedělo. I Věci veřejné ještě pořád tomuto schématu odpovídaly - vyplnily jen volné místo ve středu politického spektra.
Situace přerostla ve skutečnou politickou krizi
A.cz: Ale teď už jsme jinde...
Teď jsme v situaci, kdy situace přerostla v opravdu politickou krizi. A voliči dali hlasy určitému typu protestních stran. A to buďto antisystémového charakteru typu Úsvitu, nebo hnutí ANO, které volili lidé, kteří souhlasí s touto podobou demokracie, ale ne s tím, jak to dělají tradiční strany. A toto hnutí podpořila i řada voličů ODS.
Počítám, že ANO tak, jak bylo konstruováno, se dříve či později začne štěpit nebo rozpadat nebo nenaplní své ambice. Myslím, že pak je třeba pozvat naše voliče zpátky. Třeba teď voliči, kteří chtěli, aby ANO dělalo pravicovou politiku, kterou nebyla schopna dělat ODS, vidí, že se ANO podílí na vytvoření levo-středové vlády.
A.cz: To zní příliš optimisticky...
Tyto tendence nepodceňuji. Protože míra vytrácení politiky ze společnosti, dávání rukou pryč od politiky, míra nedůvěry v politické instituce - to jsou hrozně varovné signály.
Demokracie není založena na mechanismech, to je velký omyl, je založena na přesvědčených demokratech. Že lidé věří v demokraticky zvolené instituce, respektují psaná a nepsaná pravidla hry a každodenním životem bojují za demokracii. Já se o to snažím tím, že jsem vstoupil do politiky.
Prezident koná aktivisticky, a někdy zas vůbec
A.cz: Nemohou za to ale ve velké míře tradiční strany? Čekali jsme erozi hnutí ANO - a zatím jsme viděli skoro rozklad ČSSD, tradiční strany...
To určitě mohou. Samozřejmě kdybychom provedli mezinárodní srovnání, tak situace, kdy ve straně, která vyhraje byť velmi těsně volby a má šanci mít premiéra, se začne zviditelňovat vnitrostranický konflikt a je to téměř na hranici neakceschopnosti při sestavení vlády - tak to je mimořádně neobvyklé.
A.cz: Jak hodnotíte roli prezidenta Miloše Zemana? Až do středy jsme byli svědky, že oficiální konzultace neprobíhaly...
Pan prezident někdy jedná velmi aktivisticky, ale zase tam, kde bych to čekal - což je nějaká povolební aktivita nebo jmenování profesorů atd., tak tam zase naopak vůbec nejedná.
Vždy jsem varoval před přímou volbou prezidenta. Do téměř čistého parlamentarismu, jakým je Česká republika, nepatří, protože poskytuje prezidentovi nový typ legitimity.
Miloš Zeman je první přímo zvolený prezident a současně jeden z nejvýraznějších polistopadových politiků. Tahle kombinace přinesla něco, co se dalo čekat, ale v míře, která očekávání předčila - a to je napínání prezidentských pravomocí, kam až to jde. A pro něj hraje, že stranicko-politický systém je slabý, Parlament byl v poslední fázi skoro až paralyzován, a tak si nemohl vzít zpátky tu moc, která mu z ústavy i z logiky fungování politického systému patří.
A.cz: Nemá ale trochu pravdu Miroslav Kalousek, když v jednom rozhovoru pro Aktuálně.cz prohlásil, že Miloš Zeman by se takto choval i jako zvolený Parlamentem?
Já si to úplně nemyslím. Řeknu to jinak: Ne každý by se takto choval, kdyby byl zvolený přímo. Ale ona přímá volba poskytuje opravdu mimořádnou legitimitu a měla by být doplněna velkou zdrženlivostí té zvolené osobnosti. Tu moc, kterou má, by měl prezident užívat jen pro řešení skutečně kritických situací, při kterých může uplatnit tuto opravdu mimořádnou autoritu. A obávám se, že to se v tuto chvíli neděje. Některé kroky, které Miloš Zeman dělá, mě činí přinejmenším smutným.
28. říjen? Přidal bych se k rektorům
A.cz: Když mluvíme o prezidentu republiky: Kdybyste byl 28. října rektorem, šel byste na Hrad, nebo byste jako většina rektorů účast odmítl poté, co prezident nepozval rektora Masarykovy univerzity?
Nešel bych tam. Vůbec nejde o nějakého rektora jedné z univerzit. Jde o rektora Masarykovy univerzity, druhé české univerzity, která vznikla po desetiletích bojů české společnosti za její vznik. Musíme na to být přece hrdí - naši předkové bojovali za to, aby se jejich děti mohly vzdělávat. V roce 1905 byl v Brně zabit při demonstracích za zřízení druhé české univerzity František Pavlík, dělník. Ti lidé tedy věděli, co vzdělání znamená. A zřízení Masarykovy univerzity bylo jedním z prvních legislativních aktů nového československého státu. Vznikla hned v lednu 1919, a je tak úzce propojena se vznikem samostatného státu i s osobou Tomáše Garrigua Masaryka, který za ni bojoval.
Prezident si musí být této symboliky vědom a prostě není možné nepozvat na oslavy 28. října na Pražský hrad rektora Masarykovy univerzity. Proto to byl zvláštní případ a myslím, že rektoři museli dát najevo, že takové jednání překračuje přijatelný rámec. Státník musí překonat osobní pohnutky a jednat s institucionální odpovědností.
