S ohledem na to, že slovenský krajský soud rozhodoval o Andreji Babišovi na základě nálezu tamějšího Ústavního soudu, zřejmě neberete verdikt jako překvapení. Nebo ano?
Je to předpokladatelný vývoj. Krajský soud v Bratislavě je nálezem slovenského Ústavního soudu z loňského roku vázaný.
Co říkáte na myšlenku, že když se teď Andrej Babiš zkusí soudit se slovenským ministerstvem vnitra, bude mít vyšší šanci uspět - protože vnitro nebude tak motivované vyhrát jako Ústav paměti národa?
To je pravda jen částečná. I v případě soudu proti ministerstvu vnitra by hrál roli verdikt slovenského Ústavního soudu. Ten se netýká jen toho, na koho měla směřovat žaloba ze strany Andreje Babiše, ale zabývá se velmi zásadním způsobem taky tím, jak do té doby soudy rozhodovaly v jeho a dalších kauzách.
Co o nich říká?
Je to jasné rozhodnutí, že svědectví bývalých příslušníků StB u soudů je nutné brát velmi kriticky. Že nemohou mít větší váhu než písemné dokumenty, které sami vytvořili. Mluvíme samozřejmě o svědecké výpovědi před soudem. V podstatě nabourává základní tezi, se kterou velmi úspěšně předstupuje před soudy nejen na Slovensku, ale i v Česku celá řada lidí, kteří jsou vedeni jako tajní spolupracovníci Státní bezpečnosti v registrech svazků.
Jak tito spolupracovníci StB před soudy předstupovali?
Většinou to probíhalo tak, že soud si předvolal svědky. To předvolání je, myslím, namístě, protože oni jsou původci písemných pramenů, ze kterých vycházíme. Víme, že jsou uvedeni třeba jako řídící důstojníci. Oni k tomu u soudu většinou, až na výjimky, přistupovali tak, že si buď nic nepamatují, nebo že záznamy zfalšovali, nebo je vytvářeli se souhlasem daného člověka tak, aby ho kryli.
Varianty jsou velmi podobné a všechny směřují k tomu, že oslabují důvěryhodnost písemných pramenů, které oni sami vytvářeli. To je ale absurdní, jako příslušníci vojensky strukturované složky byli vázáni přísahou, že budou jednat v souladu s předpisy. Byli kontrolováni. A teď přichází po letech se svědectvím, že všechno dělali proti předpisům, proti kontrolám a že je to vlastně všechno vymyšlené. Ústavní soud v nálezu prohlásil, že k minulosti není možné takovým způsobem přistupovat.
Čím to odůvodnil?
Tím, že důvěryhodnost těch lidí je snížená už jen tím, že pracovali v instituci, která se masivním způsobem podílela na potlačování lidských práv. Pokud je tedy bereme jako svědky, musíme k nim přistupovat velmi kriticky, konfrontovat je s těmi prameny, a ne paušálně přistupovat na to, že to jejich svědectví je věrohodné a že je na stejné úrovni jako písemné prameny.
Co to tedy znamená pro Andreje Babiše, který mluví o tom, že chce ve sporu pokračovat?
Pokud se Andrej Babiš rozhodne a zahájí nový spor, nebude už se soudit s Ústavem paměti národa. Ten je teď vyvázán z toho, že by platil za "nástupce" represivní složky komunistického režimu. Myslím si, že je to dobře, zejména proto, že ústav vykládá dějiny, je historickou institucí a primárně by neměl nést odpovědnost za záznamy, které dělala totalitní instituce, o jejíchž dějinách bádá.
Andrej Babiš teď musí počítat s tím, že soud bude přistupovat úplně jinak ke svědectvím, která byla klíčovými důkazy pro rozhodování soudů, které byly zrušeny. Není mi jasné, jak bude konstruovat svoji žalobu, každopádně si myslím, že manévrovací prostor je výrazně menší a změnil se právě oním klíčovým rozsudkem.
Může to být inspirace pro podobné případy v Česku?
Ano, ale je otázka, kdo by to měl u Ústavního soudu napadnout. U nás platí praxe, že se konkrétní lidé soudí s ministerstvem vnitra, situace byla až do přelomového rozsudku slovenského Ústavního soudu jiná než na Slovensku. Ústav paměti národa vznikl v situaci, kdy na Slovensku už lustrační zákon byl vyhaslý a kdy se nikdo nesoudil se slovenským ministerstvem vnitra o to, že by vydalo nějaké seznamy, jako u nás, kdy ty seznamy na vlastní pěst nejprve zveřejnil Petr Cibulka. Základní problém ale dnes opravdu je v tom, kdo by se v Česku měl obrátit na Ústavní soud. Je možné, že Archiv bezpečnostních složek.
Vraťme se ještě na Slovensko. Pomůže konec Babišova případu Ústavu paměti národa?
Minimálně je to zbaví těch žalob, které budou mířit jinam. Myslím si, že je to velká věc, krok velmi vítám, jen je problém, že přišel až po třiceti letech. Mimochodem stojí za připomenutí, že Ján Langoš (polistopadový československý ministr vnitra a exšéf slovenského Ústavu paměti národa - pozn. red.) zemřel při dopravní nehodě, když jel k jednomu z těch sporů. Tohle by se nikdy nestalo, kdyby soudy správně od začátku řekly, že ústav není možné žalovat. To je vlastně symbolické, že to mělo takové dopady.
