Praha/Jičín - Marie Klimešová oslaví na konci května své čtyřiaosmdesáté narozeniny. Jednu oslavu si už ale uspořádala v polovině února. To si připomíná den, kdy se narodila podruhé.
Na sklonku války přežila tehdy šestnáctiletá Marie největší spojenecké bombardování Prahy. Bezmála pět hodin byla zavalená v troskách domu na Vinohradech. Se zlomenýma rukama, bez možnosti sebemenšího pohybu, v kouři, který jí bral dech, zoufalá.
"Ještě když tatínek žil, posílal mi vždycky přání k narozeninám i v únoru," říká Klimešová, která žije desítky let v Jičíně.
Na tento víkend připadá 67. výročí dalšího náletu na hlavní město Protektorátu Čechy a Morava, kdy si bombardéry vybraly průmyslové čtvrtě.
"Pokaždé, když jsem pak slyšela hučet letadla, úplně jsem se rozklepala a maminka mě balila do deky," vzpomíná Klimešová na poslední válečné měsíce roku 1945.
Do krytu už nedoběhla
Marie Klimešová se vyučila prodavačkou a na konci války pracovala v obchodě s potravinami firmy Postex. Dům stál mezi budovou rozhlasu a Vinohradskou tržnicí.
Ve středu 14. února 1945 krátce po poledni se rozezvučely sirény oznamující nálet. Spoustu lidí to nebralo moc vážně, protože Prahu do té doby spojenecké letouny míjely. Mladá Klimešová přesto vyběhla přes dvůr do krytu. S ní běželi ještě dva starší muži z kanceláří nad prodejnou.
Byl krásný jasný den s modrou oblohou. Když Marie zvedla hlavu, uviděla nad sebou formaci letounů. "Povídala jsem: Letí jako husy do špičky. A teď z nich padá mák."
Do krytu to už dívka nestihla. Vběhla do domu, zvládla čtyři pět schodů do sklepa, pak jí najednou něco odhodilo ke zdi a doširoka otevřelo pusu. Pak ucítila silný náraz do hlavy, sklapla jí čelist a - upadla do bezvědomí.
Plakala, volala, modlila se
Když se probrala, měla jednu nohu nataženou, druhou zkroucenou pod sebou. Okolo ní samá suť z domu, který dostal zásah. Měla štěstí, nad ní se zachytil silný trám. Díky tomu nebyla mrtvá.
"Z lidí, co v tom domě právě byli, jsem přežila jediná," vzpomíná Klimešová. V sutinách pobořeného domu byla jako ve svěrací kazajce. Nemohla se hýbat, dusila se v kouři.
Volala o pomoc, ale nikdo jí neodpovídal. Plakala. Vysílením pak usnula. Když se znovu probrala, začala se modlit, ačkoli do kostela nechodila a maminka jí k víře nikdy nevedla. Otčenáš ale znala od spolužáků ze školy.
Říkala Bohu, že se ani nerozloučila s maminkou a tatínkem. Slibovala mu, že v životě neublíží ani kvítečku, jestli jí pomůže.
Slabikuj své jméno, volali hasiči
Marie Klimešová v té době bydlela v pražských Nuslích. Když se její otec vrátil odpoledne z práce, začal se po ní shánět. Nakonec se vydal na Vinohrady a Marii hledal.
Podívejte se na unikátní dobové fotografie z rozbombardované Prahy:
Obyvatelé protějších domů sice viděli tři postavy, jak těsně před dopadem bomby běžely přes dvůr do krytu, ale hasiči pokládali za zbytečné Marii hledat.
Jenže otec byl neodbytný, a tak se s ním nakonec vydali přes sousední dům do krytu, kam Marie nedoběhla. Klepali na stěny, což Marie zaslechla a ozvala se.
Bombardování Prahy
- Ve středu 14. února 1945 shodily americké bombardéry na obydlené části Prahy přes 150 tun bomb.
- Zabito bylo 701 lidí, zraněno takřka 1200.
- Druhý velký nálet přišel 25. března 1945, kdy letouny zaútočily na průmyslové cíle.
- Zemřelo 235 lidí, dalších více než 400 bylo zraněno.
"Slabikuj své jméno!" křičeli na ní hasiči přes zeď. Když to udělala, volali na ní: "Máš tady otce!"
Záchrana přišla zespodu
Pak se rozjela záchranná operace. Jelikož Marie byla zasypaná nad krytem, vykopali hasiči do stropu sklepa malou díru, odkud se vysypaly kusy cihel, skla a další sutě.
V pět odpoledne vytáhli i Marii. Na plátěných nosítkách ji pak naložili na korbu otevřeného auta, které ji odvezlo do Vinohradské nemocnice.
Marie Klimešová měla zlomené obě ruce, zhmožděná žebra, pochroumaná záda a zraněné koleno. Ale byla živá.
