reklama
Gestapáci Antonína Burdycha mladšího a jeho ženu zastihli při práci na poli za jejich stavením. Ani po násilném výslechu mladého hospodáře se jim nepodařilo zjistit, kde se nachází parašutistův úkryt; Antonín Burdych využil chvilkové nepozornosti policistů a dal se na útěk ze svahu dolů směrem k lesu. Pronásledován střílejícími gestapáky – střelbu na výzvu gestapa zahájili i opodál stojící četníci – padl zraněn několika ranami na spodním okraji blízkého lesa. Co asi běželo hlavou ukrytému Potůčkovi, který musel vše velmi dobře slyšet? Nakonec se gestapu podařilo polohu úkrytu určit, záhadou však zůstal jeho vchod. Bitím přinutili Antonína Burdycha staršího (jeho manželka v té době patrně přebývala na Bohdašíně), aby jim ukázal přístupovou cestu na půdě. Když se gestapáci blížili ke vchodu v podlaze půdy, poklop se náhle otevřel a před nimi se objevil Jiří Potůček. Několikrát vystřelil z pistolí v obou rukou a vyskočil z půdního vikýře. Dlouhým skokem se ocitl za stavením a pod palbou gestapa i četníků vyrazil směrem k žitnému poli, které jeho únik směrem k jihu velmi dobře krylo.
Antonín Burdych, nejmladší syn hospodáře z Končin, ve své rukopisné vzpomínce píše: "V úterý jsem se vracel v pozdních odpoledních hodinách ze školy v Červeném Kostelci vzdálené 2 km. Tehdy se učilo do 15. července, kdy teprve začínaly prázdniny. Cestou domů jsem se těšil na borůvkové knedlíky, borůvky jsem si den předtím nasbíral a poprosil maminku, aby mi je uvařila, protože jsem je měl nesmírně rád. Byl jsem asi 500 m od domova a cestu mi ještě dělil průchod lesem dlouhým 150 m. Vtom jsem uslyšel rány, které mi připomínaly házení fošen z auta na zem. Vzápětí ke mně přibíhal od Končin četník a křičel na mě, jestli jsem neviděl utíkat muže jen v kalhotách, košili a bosého. Odpověděl jsem, že ne, a byl jsem hrubě a sprostě odbyt. Bylo mi divné, co se to děje. Když jsem posléze došel k lesu, utíkal mi již naproti bratr Vladimír, který celé to drama u nás zažil na vlastní oči, a oznamoval mi, co se u nás stalo. Vůbec to moje osmiletá hlava nechápala. (...) Nikdy nezapomenu na tu cestu lesem, která byla zbrocena krví z tatínkových ran. Když jsme přicházeli k domovu, našli jsme před domem na zemi v křečích a srdečním záchvatu maminku, se kterou jsme už nikdy nemohli promluvit. Dům už byl prázdný." Antonín Burdych podlehl zraněním při převozu do Červeného Kostelce na zemědělském voze. Spolu s jeho ženou byl zatčen i jeho otec, zraněný během Potůčkova úniku z půdy. Nakrátko se pro oba vyděšené chlapce stala nadějí jejich babička, která se vrátila z Bohdašína, kde gestapo dopoledne zatklo její dceru a zetě – i ji ale brzy odvezlo policejní auto. Zdroj: web města Červený Kostelec.
Na snímku rodina Burdychova: Milada Burdychová (vlevo), Antonín Burdych nejml., Vladimír Burdych a Antonín Burdych ml. | Foto: Oficiální stránky města Červený Kostelec / www.cervenykostelec.cz / Kolorizace černobílého snímku: Dan Poláček