reklama
 
 

Neonacisté u moci? Voliče nepřesvědčí, říká politolog

26. 7. 2008 17:38
Rozhovor s odborníkem na extrémismus Miroslavem Marešem

Rozhovor - Čeští neonacisté pochodují ulicemi, protestují proti demokratickému systému a prohlašují, že mají politické ambice. V sobotu se například sešli ve Svitavách na podporu svého druha vězněného za vraždu Roma.

Existuje reálná možnost, že by se pravicoví radikálové skutečně dostali k moci?

"Neonacisté by museli přesvědčit více lidí o své kompetenci řešit závažné politické a ekonomické problémy. To se jim zatím nedaří," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz politolog a odborník na pravicový extrémismus Miroslav Mareš.

A.cz: Myslíte si, že města jako právě například Svitavy mají nějaké zákonné možnosti, jak akcím neonacistů zamezit?

Zákonné možnosti mají, ale pouze v případě, že by byly porušeny platné zákony. Jejich výklad ale není jasný a řada lidí v bezpečnostních a justičních složkách se na něm neshodne. Navíc je často velmi obtížné takové porušení dokázat. Města sama většinou nemají prostředky ani kapacity obstarávat důkazy. Jsou odkázána na policejní informace, ale je otázkou, zda soudy uznají jako například operativní policejní poznatky jako důkaz. Od BIS si obce a města informace vyžádat nemohou.

A.cz: O oficiálních akcích pravicových radikálu v poslední době média referuji častěji než v minulosti. Lze skutečně mluvit o vzestupu neonacistických aktivit, zvýšení jejich veřejné prezentace, nebo se na ně jen média zaměřují více, než tomu bylo v minulosti?
 
Nejsem si jist, zda média o oficiálních akcích ultrapravice referují více než dříve, to by chtělo důkladnější mediální analýzu. Mimořádný zájem českých médií o ultrapravici je kontinuální již od roku 1990 a často se jedná spíše o neplacenou reklamu různým marginálním skupinkám. I s pojmy neonacismus, pravicový extremismus a podobně se v českých médiích operuje hodně volně. Obecně si myslím, že  řada českých novinářů chápe neonacismus, rasismus, vyhraněný nacionalismus a podobné fenomény jako jisté ztělesnění zla, které je navíc snadno uchopitelné, a proto se vůči nim snaží intenzivně morálně vymezit.

A.cz: Ve svých prohlášeních jsou zástupci pravicových extremistů velmi sebevědomí. Hovoří o tom, ze se propojují pomocí nových informačních technologií, ovládají světové jazyky a chtějí se dostat do politiky. Přesto se jejich pochodů většinou zúčastňuje v průměru zhruba dvě stě lidí. Neukazuje to pak spíše na to, že je hnutí slabé a rozdělené?

Počet lidí na demonstraci je problematickým ukazatelem síly. Současná politika se nedělá pouličními demonstracemi, ale mediálními schopnostmi. Pokud bychom ale vycházeli jen z počtu lidí, kteří se zúčastňují ultrapravicových demonstrací, není to na české poměry málo. Na některé velké akce přijde až osm set lidí. Mobilizovat takřka každý měsíc dvě stě až tři sta lidí pro demonstrace na různých místech republiky je v české politice rovněž výjimečným jevem. Ale dlouhodobě se ukazuje, že to není účinné. Volební zisky ani zvýšenou popularitu to neonacistům ani nacionalistům nepřináší, i když s některými jejich tématy se může širší veřejnost ztotožnit. Obyčejní občané ale nejsou obvykle schopni jednotlivé skupinky a proudy ultrapravice rozpoznat. Chybí jasné sdělení a charismatický vůdce.

A.cz: Kdy pro extrémní pravici může přijít reálná šance na převzetí moci?

Šance pro ultrapravici může nastat v případě sociálních otřesů, které může vyvolat například energetická krize. Pak mohou za určitých okolností zabodovat hesly a programem. Ale v českém prostředí sociální protest spíše podchytí krajní levice. Teprve pokud ona přesvědčí o své nekompetentnosti, objeví se v krizových situacích prostor pro krajní pravici. Ta by ale musela mít více financí a lepší mediální schopnosti. Peníze vydělané v hnutí ale řada aktivistů nechce dávat na politickou činnost a podpora od zahraničních extremistů či tajných služeb s sebou nese řadu rizik. Pro případné uchopení moci je důležitá i schopnost strategicky proniknout do systémových stran, státních úřadů a bezpečnostních složek. Tyto tendence se již v malé míře objevily, ale doposud nenabyly masový rozměr. Zdá se, že je má stát i nestátní antinacistické struktury pod kontrolou.

A.cz: Neonacisté se na veřejnosti snaží vyhýbat otevřeným projevům rasismu a xenofobie, jejich akce zřídkakdy doprovázejí incidenty. Bombery a maskáče nahrazuje civilnějším oblečením. Myslíte si, ze toto chováni společně s proklamovanými názory může některým občanům imponovat a stát se přece jen předmětem politické soutěže?

Může, ale samo o sobě nestačí. Neonacisté by museli přesvědčit více lidí o své kompetenci řešit závažné politické a ekonomické problémy. To se jim zatím nedaří a v dohledné době se neobjevuje šance na změnu. Ve skutečnosti se stále zaměřují spíše na provokace a na to, jak přelstít zákony systému, což je ovšem pro širší veřejnost za stávajícího stavu nezajímavé. Udržují tím sice v chodu funkční protisystémovou strukturu, ta ale nemá přímé vazby na hlavní část společnosti. Ale na druhou stranu je pravdou, že řada razantních názorů, například na Romy, na vnitřní bezpečnost, s nimiž operují neonacisté, sdílí mnohem větší část veřejnosti. Ale zatím to pro tyto lidí není důvodem, aby neonacistům, kteří jsou jim jinak díky reálnému i mediálnímu image nesympatičtí, vyjádřili důvěru či podporu.

A.cz: Jak byste - alespoň ve zkratce - popsal strukturu tuzemského neonacistického hnutí? Která sdružení jsou významná, jak mezi sebou spolupracují?

Nejvýznamnější strukturou je už téměř deset let Národní odpor, v poslední době vystupující i pod mírně pozměněnými názvy. Jedná se o strukturu lokálních buněk vedených místními aktivisty s neformální autoritou. S Odporem často spolupracují i struktury Autonomních nacionalistů, ženské neonacistické organizace a některé menší regionálně působící skupinky - například Iron Cross, White Justice, White Rebels Klan a další. Aktivisté Národního odporu a Autonomních nacionalistů se v poslední době objevují na společných akcích se členy Dělnické strany. Odpor má kontakty i s obdobnými strukturami v zahraničí, především v Německu a na Slovensku.

A.cz: Dá se odhadnout, kolik je v Česku v současné době lidi, kteří se v České hlásí k neonacistickému hnuti?
 
Přesné číslo je obtížné určit. Domnívám se, že zhruba padesát lidí tvoří elitu hnutí, kolem dvou set lidí tvrdé jádro a pak je tam asi mezi tisícem a patnácti sty lidmi, kteří nejsou příliš ideologicky vyprofilovaní, ale jsou schopni podpořit některé neonacistické akce - například část fotbalových chuligánů.

A.cz: V čem jsou dnešní čeští neonacisté jiní než například ti před deseti lety?

Mají většinou jiný vzhled charakteristický novými oblíbenými značkami, jsou si často vědomi své příslušnosti k evropské struktuře odporu anebo k proudům svobodných či autonomních nacionalistů a mají větší právní uvědomění. V řadě věcí se ovšem nezměnili. Jsou pro ně charakteristické pocity výjimečnosti a elitářství, agresivita, nedočkavost v úsilí o politickou moc a samozřejmě nenávist vůči tradičním nepřátelům a odmítání demokracie a pluralismu.
 
A.cz: Pokud se dnes hovoří o pravicových extremistech, málokdy už se používá výraz skinheads. Je už tento termín přežitý, resp. souvisí jeho nepoužívání nějak s vývojem hnuti?

Ano, dominantní část neonacistického i nacionalistického hnutí považuje skinheads za zdiskreditovanou subkulturu. Ke skinheads se navíc hlásí i řada antirasistů a levičáků. I když na venkově ještě skinheadská image u mladých nacionalistů a neonacistů leckde přežívá, elita hnutí ji zavrhla. Ale současná dominující neonacistická image "černého bloku" převzatá od krajní levice není oproti skinheadství až zas tak velkým strategickým posunem. Možná si díky ní získají sympatie části dospívající agresivní rebelující mládeže, ale neosloví tím širší veřejnost.

autor: Michal Pavec | 26. 7. 2008 17:38

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama