Potomci popravených či na mnoho let odsouzených komunistických funkcionářů v procesu s Protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, jak ho nazvala dobová propaganda, vydávají po letech svědectví o svých rodičích či předcích. Proč jste to v nové knize "Anatomie komunismu: Skutečný příběh jedné rodiny" udělal vy, a proč až teď?
Křivda, která byla na mé matce spáchána jejím vlastním režimem, se mnou žije po celý můj život. Respektive od roku 1960, kdy ji po bezmála desetiletém vězení propustili na amnestii z vězení. A proč až teď? Teprve nedávno byly odtajněny příslušné archivy bezpečnosti i státu, takže k důležitým dokumentům jsem se dostal teprve před pěti lety.
Jarmila Potůčková-Taussigová se stala obětí brutálních výslechů komunistické Státní bezpečnosti, mnohaletého věznění a přesto se víry v komunismus nevzdala. To se těžko chápe.
Upřesním to: své komunistické víry se sice nevzdala ani v letech svého věznění, nicméně zásadní pochybnosti začala mít hned po svém odsouzení na pětadvacet let v lednu 1954. Definitivně se pak od komunismu odstřihla v polovině 60. let minulého století.
Na rozdíl od mnoha jiných spoluodsouzených a poté i rehabilitovaných komunistů si navíc nikdy znovu nepožádala o členství v komunistické straně. V roce 1968, tedy v období pražského jara, se pak zasazovala o rehabilitaci perzekvovaných nekomunistů. Těch bylo totiž mnohem více než členů KSČ.
Vaše práce volně navazuje na stenografický záznam procesu se Slánským, v němž se komunističtí pohlaváři přiznávali k absurdním obviněním. Proč to podle vás dělali? Třeba proto, že "KSČ měla vždy pravdu, i když křivdila", jak zněla dobová zásada? Anebo proto, že si ti lidé mysleli, že KSČ svým přiznáním očistí? Či proto, že zatčení komunisté nechtěli ohrozit své rodiny? Anebo jednoduše proto, že je brutální výslechy a mučení zcela zlomily?
Výslechy zatčených byly opravdu brutální. Dozírali na ně sovětští poradci, takže si míru surovosti a mučení dnes ani neumíme představit.
V okamžiku, kdy se vyšetřovaní začali navzájem obviňovat ze zločinů, jichž se nedopustili, tak jejich odhodlání nepřiznat se začalo postupně slábnout. Nakonec podlehli představě, že když se přiznají, tak tím pomohou komunistické straně, které stále věřili, a možná i sami sobě, pokud jde o výši trestu. Tak silnou víru v komunismus měli.
Nešlo o hlupáky, takže možná věděli, co je čeká. Věděli přece o obludných stalinských čistkách v třicátých letech v Sovětském svazu. Nemohli si podle mě dělat pražádné iluze.
Vaši matku Jarmilu Potůčkovou-Taussigovou nicméně ani mučení a brutalita vyšetřovatelů - ostatně stejně jako třeba Gustáva Husáka - nezlomily. Což jí zachránilo život. Byla vaše maminka opravdu tak výjimečně silná žena?
Jsem o tom hluboce přesvědčen. Velmi ji ovlivnil její otec - masarykovec Otakar Janovský. Poněkud pateticky řečeno: byla vychovávána jako žena, která měla milovat pravdu. Nakonec milovala i komunistickou stranu. Avšak v hraniční situaci, kdy byla zatčena a obviněna z něčeho, co nespáchala, tak dala přece jenom přednost pravdě před partají.
Jen abych si v tom udělal jasno: prvorepubliková inženýrka, nacisty a poté i komunisty po mnoho let vězněná o sobě napíše: "Na technice jsem vstoupila a stala jsem se fanatickou členkou Komsomolu a obdivovatelkou SSSR." Upínala se snad i ona ke komunismu jako k náboženství?
Tak to bylo. Musíme si ale uvědomit, že ve třicátých letech 20. století inklinovalo hodně sociálně citlivých lidí tak či onak k levici a později i ke komunismu. Vadilo jim, že tehdejší kapitalismus nechával miliony lidí na okraji společnosti.
Martin Potůček (74)
- Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., MSc. je vysokoškolský pedagog, analytik veřejné a sociální politiky, prognostik a publicista. Působí na Institutu sociologických studií a v Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
- Věnuje se zkoumání veřejné a sociální politiky v České republice a dalších postkomunistických zemí se zaměřením na regulační funkce trhu, státu, neziskového sektoru a médií, ale i reformě veřejné správy či evropské integraci.
- V letech 1998-2006 působil jako poradce ministrů práce a sociálních věcí a v letech 2002-2004 a 2014-2017 jako poradce předsedů vlád České republiky.
- Autorsky či editorsky se podílel na 88 odborných knihách a devíti učebnicích. Publikoval cca 80 původních prací v odborných časopisech a téměř 100 výzkumných zpráv a projektů politik.
- Nová kniha "Anatomie komunismu: Skutečný příběh jedné rodiny" je podle Martina Potůčka "…dokumentem o tom, že každá ideologie se může zvrátit v totalitní režim, který škodí lidem, kteří v něm žijí, ale i svému okolí. Jde o nebezpečí, před nímž není žádná společnost imunní."
Ani vzdělání mámy (měla titul inženýr-geometr - pozn. red.) nebylo dostatečné natolik, aby porozuměla všem složitým společenským procesům, které probíhaly od třicátých do padesátých let. A nebyla v tom ani zdaleka sama. Na druhé straně například intelektuálové, jako je spisovatel Vladislav Vančura vstupovali tehdy do komunistické strany, aby z ní byli po vystřízlivění vylučováni. Máma byla asi moc mladá na to, aby všem složitostem tehdejší doby porozuměla. Moc mladá na to, když byla po válce katapultována do vysokých stranických funkcí.
Ještě k oné náhradě náboženství za komunismus. Tohle je dnes asi jen těžko pochopitelné či vysvětlitelné.
Myslíte? Lidé se odjakživa více či méně upínali a upínají k něčemu, co přesahuje jejich existenci. Mnohdy to navíc doprovází potřeba sdělovat své ideje ostatním, přesvědčovat je. Že právě ta jejich víra je ta pravá. Tohle lze vysledovat u obou mých rodičů - mámy i táty Františka.
Málem jako k bohu, tak máma po jistý čas vzhlížela k prezidentu a předsedovi KSČ Klementu Gottwaldovi. O to větší šok zažila, když Gottwald kývl na její odsouzení i na rozsudky smrti desítek a stovek dalších lidí.
Leckomu může být podobné zbožnění až k smíchu.
Podle mě to není k smíchu. Vždyť se podívejte na autoritářské režimy i s jejich diktátory na východ od nás. Zmíněnou potřebu přesahu vlastního života má totiž v různé míře každý. Někdo ji vkládá do svých dětí, jiný zase do své práce. Diktátoři pak touží zapsat se do dějin. Dnešní společnost trpí nicméně deficitem něčeho, co přesahuje individuální život člověka. I tohle je dnes velmi aktuální.
Vysvětlete to.
Ideologie je pouhé zjednodušené vidění světa. Často nám pomáhá orientovat se v situacích, které neumíme dokonale poznat. Pokud ale ideologie není ochočená rozumem, tak to vždy spěje k tragédiím pro jednotlivce i společnost.
Možná stojí za to připomenout sebezpytování Oskara Valeše, člena úderných oddílů v občanské válce ve Španělsku, partyzána, po válce šéfa československé rozvědky a posléze vězně, jehož rovněž komunisté nikdy nezlomili: "V životě jsem napáchal mnoho zla a hloupostí. Tím největším neštěstím ovšem je, že lidé jsou nepoučitelní. Nejvíce škod a lidských tragédií totiž vždy a opakovaně způsobuje fanatismus. A říkám to jako člověk, pro něhož byla strana kdysi víc než náboženství, víc než cokoliv jiného. A bude tomu tak, bohužel, pořád dokola. Jen pro jinou politickou stranu a jiné náboženství."
K tomu není co dodat.
Doplatila snad vaše máma na blízkost k Rudolfu Slánskému?
Když sovětští poradci s československými pomahači připravovali politické procesy s vrcholnými představiteli KSČ a v hledáčku jim nakonec skončil Rudolf Slánský, tak jim v něm musela nutně skončit i Jarmila Potůčková-Taussigová jako jeho nejbližší spolupracovnice.
Slánský se jako generální tajemník KSČ nepochybně podílel na nezákonném zatýkání lidí. Máma s tím ovšem neměla nic společného. Bohužel ale chybně uvěřila "rostoucímu ohrožení komunistického režimu". Zvnějšku i zevnitř. Jakkoliv měla pochybnosti o některých zatčeních. Jako členka stranické kontrolní komise dokonce Gottwaldovi v rozhovoru s ním namítla, že se odehrává něco, co se KSČ vymyká z rukou. Naivně se přesto dál domnívala, že chyby a deformace komunismu lze napravovat v rámci kontrolního aparátu KSČ. Nepodílela se tudíž na vyhledávání nepřátel ani jejich zatýkání.
Bavíme se spolu o nezákonnostech a represích padesátých let v Československu a já mám vlastně pocit, jako bychom byli nyní svědky něčeho podobného v Rusku.
Tušil jsem, že na to dojde řeč. Znovu proto říkám: u každé ideologie, která není korigována rozumem, musí v jejím čele stát někdo, kdo tu ideologii symbolizuje vůči občanům, vlastně spíše už vůči beztvaré poslušné mase, ve kterou se pak národ poznenáhlu proměňuje. Ukrajinci se optikou této putinovské ideologie mění v podlidi či šváby, které je nutné zlikvidovat, vyhubit.
Má kniha "Anatomie komunismu…" je dokumentem o tom, že každá ideologie se může zvrátit v totalitární politický režim, který škodí lidem, již v něm žijí, ale i svému okolí. Jde o nebezpečí, před nímž není žádná společnost imunní.
Proč byla vaše máma rehabilitována až v roce 1968? Bezmála dvacet let po svém zatčení.
Pozdější prezident a první tajemník KSČ Antonín Novotný se s Bruno Köhlerem v listopadu 1951 podíleli na nezákonném zatčení matky jako hlavní pomahačky Rudolfa Slánského. Oba proto dělali vše, aby rehabilitaci mámy brzdili. Jinak by vlastně obvinili nepřímo sami sebe z nezákonností. Stalinistu Köhlera, který úzce spolupracoval se sovětskými poradci, kromě toho máma vždy kritizovala - ještě dávno před komunistickým pučem v únoru 1948.
Šlo o tedy podle mého o jejich osobní mstu. Právě proto byla máma ještě v polovině šedesátých let v podmínce, takže mohla být za jakýkoliv přečin proti tehdejším zákonům znovu uvězněná. A to na jedenáct let.
Přesto se ale aktivně zapojila do obrodného procesu, který vyústil v pražské jaro. A pokračovala v tom i po okupaci spojeneckými armádami států Varšavské smlouvy. Vydávala knížky v samizdatu a snažila se, aby se česká i slovenská společnost očistila od ideologických nánosů komunismu.
Vaše máma se dožila i jeho pádu v listopadu 1989. Jak to brala?
Jako všichni rozumní lidé: s velkým zadostiučiněním, že padl režim, který škodil lidem. To už jí ale bylo dávno jasné. V našich diskusích nikdy nezapírala svou poválečnou naivitu. Říkala: "Byli jsme strašně blbí, že jsme komunismu věřili."
Ovlivňuje nás ještě dnes čtyřicetiletá vláda komunismu?
Samozřejmě. Dnes se mluví hlavně o ekonomickém propadu. Avšak marasmus, který z let totality stále zůstává v myslích lidí, ten nás velmi negativně poznamenává. Projevovalo se to i v silné polistopadové podpoře komunistické straně, jejíž poslanci seděli až donedávna v parlamentu. Velmi tím ovlivňovali i naše životy. Shrnuto: zatím jsme se stále nenaučili žít v demokracii. Nechováme se jako demokraté v demokratických institucích.
Nebudeme-li tedy dostatečně vnímaví, moudří a odvážní, tak můžeme znovu sklouznout do nějaké podoby autokratického režimu. I to je jeden z důsledků čtyřicetileté vlády komunismu.
