Jedna dáma mi minulý týden řekla: „Chytří voliči nemají koho volit." Předčasné volby už se krčí za dveřmi a lidé se začínají bavit, komu dají hlas. Podstatné je ovšem nejen komu, které straně, kterým politikům, ale i kdo ten hlas dává. Jaký je český volič.
Existuje vůbec něco jako „český volič"? K volbám teoreticky může přijít přes 8 milionů žen a mužů. Samo sebou že se nedá o voličích psát jako o jednom celku. Smysl má sledovat tendence, vědět, co převažuje, k čemu velké části voličů inklinují. Stejně vždycky někdo řekne: To je blbost, já takový nejsem, já se rozhoduju jinak, po svém.
Čeští voliči rozhodně nepatří mezi velké experimentátory. Po léta se zarytě drží svých stran, až to překvapuje. Politici na nás mohou roky dříví štípat, ale svůj hlas si z urny nakonec odnesou. Z toho nejvíc těží velké strany, dlouho u nás dominovala buď ODS, nebo ČSSD. Velké skupiny voličů jsou neskutečně setrvačné. Korupce nekorupce, maléry nemaléry, hází to pořád dál těm „svým". V tom smyslu je český volič jednoduše levicový nebo pravicový.
Uzamčená, nehnutá představa
Připomíná matku, která vychovává nezdařeného synka. Je to však pořád její syn, i když krade, i když jí lže, i když ji obden podvádí, okrádá, dokonce ji uráží a ponižuje, matka za ním pořád stojí. V podstatě nevěří, že by nebyl hodný. Znám řadu voličů ODS, inteligentních, vzdělaných lidí, kteří modrou stranu volili Bács Nebács, Klaus Neklaus, Kuba Nekuba, Nečas Nenečas. Nevolili vlastně tu stranu, ale svoji představu o politice, kterou uzamkli do ODS.
Podobně to funguje na levici, v oranžové partaji. (O KSČM raději ani nemluvě.) Je s podivem, jak má dnes ČSSD vysoké preference. Prosté vysvětlení zní, že nevládne. Jenže to není celá pravda, ČSSD ovládá skoro všechny kraje a tam není o nic méně malérů než ve vládě. Nejde jen o typickou oranžovou ilustraci jménem David Rath, ale o všecky ty krajské maléry s dotacemi a europenězi. O celý ten oranžový, levicový byznys, ve kterém jedou i špičky strany.
Český volič snese strašně moc, odpouští jak abbé. Samozřejmě jen své straně. Ale i tato tendence má své meze; ODS po všech skandálech mnoho voličů přece jen ztratila (přelili se částečně k TOP 09, tedy ke straně, která je postavena zase na starých známých tvářích).
Touha maličko se projevit
Zdá se tedy, že moc neprosazujeme svoji vůli, nejsme příliš svobodní voliči. Ale zároveň se toužíme projevovat, zvlášť mladší vrhači obálek do uren. To se výrazně projevilo ve sněmovních volbách 2010. Internetem se valila vlna kroužkování: Vykroužkujte ty šmejdy! A kroužkovalo se.
Po česku. Aby to moc nebolelo, aby se nemuselo přemýšlet. Stačilo zakroužkovat ty dole na kandidátce, aby přeskočili ty nahoře. Tak sice ze sněmovny vypadl „výlupek všeho zla" Ivan Langer (ODS), ale zároveň se tak z 30. místa na kandidátce do sněmovních lavic vyšvihl bývalý řidič Ivo Rittiga, poslanec Florián. Ten, který ODS podtrhl při hlasování o důvěře Rusnokově vládě.
Každému, kdo přemýšlí, bylo jasné, že kroužkování má smysl jen tehdy, pokud preferuji někoho, o kom vím, co od něj mohu čekat. Kroužkovat posledního na kandidátce je skoro jistota, že pošlu do vysoké politiky někoho, kdo tam nepatří a o kom si to uvědomuje i jeho partaj.
To zase souvisí se schopností sbírat a třídit informace o politicích, se schopností pamatovat si, co je kdo zač. Když před patnácti lety podepsal oposmlouvu, udělal z vlastních voličů blbce, tak se asi najednou nepromění ve spravedlivého, slušného politika.
Masovka a davový pud
Volby jsou masovka, masová akce, a velká část voličů podléhá davovému pudu. Sem patří takové ty úvahy: Když to dám zeleným, tak se tam stejně nedostanou, takže to dám radši ODS, ta se tam dostane. Přesně takhle dopadly minulé sněmovní volby. Kolektivní mysl zahnala mnoho voličů do úplně nesmyslného, potupného výsledku.
Český lid obecně nerad „pány". Na sociálních sítích v roce 2010 dokonale zabrala masová kampaň proti tehdejšímu předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi, který byl označen za PAPALÁŠE. Tu nálepku si vykoledoval ostrým, zbytečným policejním zásahem proti technoparty. Kdo má na čele papaláš, ten je u nás odepsaný. (Zase masovka.)
Další syndrom českého voliče: nesnáší politiky en gros. Už dlouho. Podlehl dost naivnímu dojmu, že politici jsou jakási mizernější kasta lidí, víc než nepolitici inklinují ke svinstvu. Odtud se odvíjí další blud: politici by měli být svatí, lepší, chytřejší, schopnější než my. Vzniká podivný rozpor - nesnášíme politiky, ale hledáme mezi nimi svatého, boha, jemuž bychom se mohli klanět, jemuž bychom mohli ochotně kydat. Jemuž bychom mohli věřit, nebo dokonce V NĚHOŽ bychom mohli věřit.
Začalo to Masarykem; pro mnohé fungoval jako megaidol, svatý muž. Po roce 1989 Masaryka nahradil Václav Havel, pro mnohé též nedotknutelná, posvátná, vyšší bytost. Jak řekla herečka Květa Fialová „beránek boží". Následoval úplně opačný ideál, Václav Klaus. I on dodnes vyvolává nekritický obdiv, ba víru. Funguje jako jakýsi „pravicový svatý"; jeho socha by klidně mohla stát na náměstích a zélótští pravičáci by se k němu chodili modlit. Podezírám Klause, že lednovou amnestii vyhlásil jen proto, aby si ověřil, kolik pravověrných klausovců ho vlastně následuje. (Podle posledního průzkumu okolo 25 procent!)
Nepolitický politik Babiš
Jako bůh lidu funguje Miloš Zeman. Necelé tři miliony voličů v lednu totálně ztratily paměť a poslaly ho vládnout na Hrad, odkud teď šíří své dobro. Jeho voliči k němu vzhlížejí. Vše mu odpustí. Nebo ne, oni mu nic neodpouštějí, nevěří, že by něco špatného dělal. Tečka.
Masový volič hledá někoho, kdo je „jako on a jiný než on", „jako my a jiný než my". Klaus nadbíhal lidem, kteří za komunistů mlčeli, mlčící většině. Zároveň jim imponoval jako pan profesor, někdo nad nimi. Díky tomu prvnímu se s ním mohou ztotožnit, díky tomu druhému k němu vzhlížet.
Zeman v tom pokračuje. Je lidový politik, dělá to, co my (kouří, pije, polyká tlačenku a buřty, motá se, nadává, je sprostý), ale na druhou stranu oplývá výjimečnými vlastnostmi. Má výtečnou paměť, schopnost spatra mluvit, umí oslovovat a strhávat nespokojené.
Navíc prezident umí ještě jedno - budí dojem, že není politik. Že zůstal nepolitikem, tím důchodcem z Vysočiny, kterého vítr v nafukovacím člunu zanese do rákosí rybníka (a policejní ochranka ho pak musí lovit, ale tuto papalášskou rovinu už jeho volič vytěsní, neví).
Šťastní, o dost dospělejší jsou dnes Němci. Mají nahoře obyčejnou Angelu Merkelovou, jsou jinde; klidnější voličský elektorát, který vypadá moudřeji.
Politici (nejen Zeman) umějí využívat nenávisti k politikům. Třeba Andrej Babiš (ANO 2011) se nyní nechal zvěčnit na billboardu s exnovinářem Martinem Komárkem. Stojí tam: Nejsme jako politici. Makáme. - Jak to vnímá volič? Že Babiš a Komárek nejsou politici? Nebo že jsou politici, kteří nejsou jako politici? A co znamená, že makají? Jinými slovy: jak přišel Babiš ke svým miliardám? - Ten billboard vychází z představy, že voliči nejsou chytří, ale blbí. Pokud Babiš a Komárek nejsou politici, proč mají politickou stranu? Proč kandidují do sněmovny?
Billboard jako rozsudek
Jednoduchý volič žádá jednoduchý symbol. To je další axiom. Prostý symbol, něco jako hospodský výkřik, snadno se konzumuje a šíří. Příklad? SPOZ má nyní volební billboard Řekněte ne zlodějům! Stop Kalouskovi! (Jako vejce vejci se podobá billboardu STOP Kalouskovi na Hradě. Volte Zemana! z kampaně v prezidentské volbě.) Zemanovci na billboardu vynesli soud a označili škůdce. To zabírá. A zároveň je to naprosto děsivé, jako bychom se vraceli někam do roku 1948.
Na podobně „obyčejná" hesla naletěli v roce 2010 voliči Věcí veřejných. Vít Bárta a Radek John hlásali Konec politických dinosaurů!. Kateřina Klasnová visela na billboardu s bublinou u svých půvabných úst „korupce a zadlužování NE". Babišova strana v tom de facto pokračuje. S jedním rozdílem - dokázala oslovit mnohem důvěryhodnější tváře než VV.
Pěkný mišmaš. Stále jsme voličsky nedospělá, málo samostatně myslící, málo vzdělaná societa.
Volič, který věří na politika-boha, je nadšený z přímé volby na Hrad a chtěl by co nejvíc přímé demokracie. Jednak proto, že ji chce Miloš Zeman, a jednak proto, že si myslí: tady se víc uplatním, projevím.
Obyčejný volič (menšinový) nehledá svaté, nevěří v nadpřirozené schopnosti prezidentů ani jiných politiků. Rozhoduje se svobodně, tedy na základě mnohaleté zkušenosti a informací. Neplatí u něj, že „má, co si zvolil". Ale na druhou stranu žije v demokracii, což je fajn. Je to neskonale lepší než za komunistů. Žije ve svobodné zemi a doufá, že se to tu pomalu nesesune zpátky do diktátu.
Vrátím se k dámě, která mi řekla: „Chytří voliči nemají koho volit." Chytří voliči nevolí spasitele a jejich sebranku. Nemusejí uspět, ale chytří jsou od toho, aby si po prohře poradili. Aby se nevzdávali.
