Foto: Shutterstock, Aktuálně.cz

Spousta mladých lidí končí na ulici nebo opouští dětské domovy, diagnostické ústavy, případně i věznice a měla by se postavit na vlastní nohy. Instituce Domů na půl cesty je pro ně přestupní stanicí, která v Česku nabízí nejen bydlení, ale i další sociální služby. Následující reportáž z libereckého domu zachycuje nejen způsoby, jak tato instituce předchází sociálnímu vyloučení u propuštěných vězňů.

Tento text vznikl v redakci časopisu Přítomnost. Další díly speciálu naleznete zde.

Na počátku drogy, na konci happy end

Potkali ho nejdřív teréňáci ve Frýdlantě jako kluka, který si prostě vyměňoval stříkačky a bral drogy. Dal si ale říct a dostal se do Liberce na „Káčko“, zařízení poskytující ambulantní i terénní služby osobám ohroženým závislostí na návykových látkách. Nepravidelně sem docházel a pak ho čekal soud. Odsoudili ho k nařízené léčbě, kterou měl absolvovat asi až o dva roky po vynesení rozsudku. V tu dobu začal bydlet v libereckém Domě na půl cesty, který zprostředkovává ubytovací a další služby. Pral se tady se závislostí, párkrát sem přišel sjetej, ale protože je zařízení propojeno s „Káčkem“, pracovníci mají zkušenost s drogově závislými klienty, a tak měli shovívavý přístup. Stejně jako u dalších, kteří neohrožují komunitu, „nevaří“, neprodávají ostatním, nešlehají si před nimi nebo nemají toxické psychózy a nechtějí všechny pozabíjet. Relaps k léčbě patří, občas si prostě dáte.

Dojednali mu léčbu, aby na ni nemusel dva roky čekat. Odjel, nezvládl ji, znovu odjel a napodruhé se mu ji podařilo absolvovat. K dalšímu soudu už šel hrdě s potvrzením, že má léčbu za sebou, takže už jen dostal dvouletou ambulantní léčbu jednou měsíčně na „Káčku“, hned vedle Domu na půl cesty. Když tam skončil, dostal se díky službě sociální prevence do libereckého programu Housing first. Jeho cílem je zprostředkovat sociálně ohroženým jednotlivcům vlastní bydlení. A padla na něj šťastná ruka, vylosovali ho a dostal byt od města. Tam zůstal přes rok, pak si našel vlastní byt, kam se přestěhoval i se ženou. Občas se mu drogy do života vrátí, když dostane chutě, ale ne že by je musel brát pravidelně. Chodí do práce, má kde bydlet a stará se o svoji malou dcerku.

Jiří Simeth, tipuji, že ještě ne ve středních letech, s bohatými zkušenostmi nejen jako kontaktní pracovník K-centra, dopověděl první příběh s happy endem. Podobných ale v zásobě moc nemá. „To je takový opravdu ukázkový příklad klienta, kdy jsme spolupracovali napříč službama.“ Doplňuji si poslední poznámky do notesu, které většinou nemají tenhle pozitivní punc, a vypínám nahrávání.

„Vlastně prošel všema službama, co tady máme v Liberci. Máme terénní programy, Káčko, Dům na půl cesty, program sociální prevence, neprošel jen vězeňským.“ Rozvíjí úvahu Jiří, který je v současnosti odborným ředitelem a statutárním zástupcem organizace Most k naději, která v Libereckém kraji primárně zaštiťuje protidrogové, ale vedle nich i další sociální služby. Odnáším si, že klasický příklad pozitivní praxe vypadá v této službě jinak. Úspěchem je, když klient odejde, ví, kam se může obrátit, když si neví rady, a nemusí se už vracet, což se občas děje.

Už jsme doma, ale jen na půl cesty

Budova sídla liberecké organizace Most k naději, kde sídlí i Dům na půl cesty, leží kousek od centrálního náměstí Dr. Edvarda Beneše, jehož dominantou a symbolem města je novorenesanční radnice navržená vídeňským architektem Franzem Neumannem. Stavbu svého času navštívil i císař František Josef I. Přemýšlím nad přemostěním mezi nejen architektonickou minulostí a současností Liberce a dalších přemostění se týká také můj rozhovor s pracovníky sdružení Most k naději.

Liberecká radnice Foto: Shutterstock

Vznik Mostu byl podle oficiálních informací motivován „... zhoršující se situací v oblasti zneužívání drog a nárůstu HIV/AIDS, dále pak sociálně vyloučenými komunitami a lokalitami, včetně progradujícího (časem se stále zhoršujícího) rozmachu sociálních patologií v nejpostiženějších částech severočeského regionu.“ Aktivity organizace se tak týkají problematiky drogových závislostí přes prevenci pohlavně přenosných chorob, problematiku etnických i sexuálních menšin, duševní tíseň až po nedostatkové bydlení.

Na to vše se zaměřuje Dům na půli cesty. Jde o pobytovou sociální službu definovanou podle zákona. Její cílovou skupinou jsou mladí lidé do 26 let věku. Do Česka s myšlenkou jej zakládat jako jedna z prvních přišla Armáda spásy.

Co se týče podmínek získání sdíleného bytu, kromě věku je jen pro zájemce, kteří odchází z dětského domova, výchovného ústavu nebo z výkonu trestu. V Liberci ale berou i mladé lidi ohrožené sociální nouzí anebo sociálním vyloučením, protože by ze seznamu jinak vypadávali ti, které rodiče vykopnou na ulici. Mezi další podmínky patří vyplnění přihlášky, třeba se sociálním pracovníkem v případě dětských domovů a jiných institucí, aby donesli potvrzení o bezinfekčnosti a aby potvrdili, že jsou schopni v domě fungovat a dodržovat jeho režim. Což nejčastěji bez problému nezvládnou.

V dětských domovech někdy bývají tréninkové byty, protože je dost složité po ústavní péči lusknutím přejít rovnou do vlastního bydlení. Další alternativou jsou právě Domy na půl cesty, přestupní stanice mezi vlastním postavením se na nohy a mezi odchodem z ústavní péče. „Takže jde o to, aby nepadli rovnou do chřtánu života,“ komentuje prozaicky Jiří. Mladí dospělí se stabilní rodinnou sítí mají přece jen více podpory a času naučit se orientovat ve světě.

Budova Domu na půl cesty v Liberci a zároveň Domu humanity Foto: Výroční zpráva 2021 Mostu k naději

Jeden den v Domě humanity

Běžný den v libereckém Domě na půl cesty je pokrytý prací s klienty od sedmi od rána do 10 do večera, v noci pak nastupuje noční hlídač. Mezi druhou a třetí hodinou se prostřídají dvě kolegyně, které si předají novinky. Během dne můžou klienti využívat široké spektrum služeb. V zásadě jsou to nejčastěji informační služby. Společně s pracovnicemi hledají zaměstnání, doktory nebo třeba můžou společně kontaktovat rodinu. „Je-li to prospěšné, protože prostě ne vždycky ty kontakty s těma rodinama jsou dobré.“ Jiří se zastavuje, když procházíme rutinní činnosti a přidává další příběh:

„Měli jsme tady třeba dívku, o kterou rodina nejevila absolutně žádný zájem. Najednou si ji chtěli stáhnout k sobě, protože to byla panna, takže ji chtěli výhodně prodat. Vy jí ale nemůžete zakázat, nepojedeš tam, můžete ji maximálně říct, no nemyslíme si, že to je dobře, protože by se ti mohlo stát tohle a tohle. Musí se to nechat na té klientce. Naštěstí se tak rozhodla, takže zůstala tady, neodjela a za čas už pro ně ztratila cenu.“

Kromě kontaktování pracovníci doprovází klienty přímo na jednotlivé instituce. Třeba k lékaři. Někdy vyjdou z ordinace a už nevědí, co doktor řekl, kolik a kdy a co mají vlastně brát. Nejčastěji je to ale úřad práce. Dost často se ho bojí. Řadě z nich chybí některé základní sociální kompetence, zasekávají se, nevědí, co mají říct. Tak to s nimi „zkouší nanečisto“. Trénují pohovor, jak mluvit do telefonu. „Někteří si i vyžádají, aby byli pracovníci přímo při tom pohovoru. Samozřejmě pro ten pohovor to zase nevypadá úplně nejlépe,“ odlehčuje Jiří příklady z každodenní činnosti, nad kterými by řada lidí asi nepřemýšlela jako nad službou, kterou je potřeba zajistit.

13 lůžek na rok na 438 tisíc obyvatel

Před časem jsem s jistým libereckým filozofem probíral, že moderní nukleární rodiny oproti komunitnímu způsobu života, kterým žili naši prapředci nejdelší dobu, vytvářejí prostředí třeba pro větší výskyt domácího násilí v různé podobě, což by si mnoho lidí pod veřejným dohledem ostatních členů komunity nedovolilo. Zkušenost z Domu na půl cesty jde po jiné ose. Více bytů znamená, že nevznikne tolik třecích ploch, které je nutné řešit s celou skupinou. Jenže těch bytů rozhodně není dost.

V Libereckém kraji žije přibližně 438 tisíc obyvatel a přes 34 tisíc z nich je v exekuci. Příspěvků na bydlení kraj vyplácí tolik, že se dlouhodobě pohybuje v první pětce. Předstihuje ho jen Ústecký a Moravskoslezský kraj. Tudíž i zdejší sociální situace je na pováženou.

Zdejší Dům na půl cesty, jediný pro celý kraj, disponuje jen třemi byty pro 10 klientů. Od ledna je čeká navýšení. Měly by to být čtyři byty pro třináct klientů. Jiří si ale nestěžuje: „Dřív jsme měli dům v Pastýřské ulici, v baráku, no byla to tragédie. Tam bydleli po dvou v takových jakoby celách předběžného zadržení a měli společnou jednu kuchyni, společné jedny sociálky, a tím to končilo.“

Jana Alexandra Koudelková navazuje popisem, v čem vězí problém. Lhůta stanovená pro pobyt v Domě. „Je to teda na rok ze zákona. Ale ono to nedává moc smysl, protože takoví ti klienti, kteří teďka tady jsou, třeba pracují, začnou jim chodit výplaty, ale najednou na ně skočí exekutoři. Trvá půl roku, než se klient trošku rozhýbe, najde si práci, stabilizuje se. Kvůli exekucím skončí zase bez peněz. Insolvence zas tak rychle neběží, aby mu něco zůstávalo. Vůbec to není na to, aby vyletěl do samostatného bydlení.“

Inspekce naštěstí tuhle obhajobu bere v potaz, takže dokud klient třeba studuje a čeká ho za rok výuční list nebo maturita, nemusí hned po roce odejít. Může si pobyt prodloužit třeba na dva roky a mezitím získá šanci zdárně dostudovat. Vzhledem k tomu, jak vypadají české ubytovny, by už s ubytováním v pověstných domech hrůzy asi nedostudoval.

Díra ponechaná obcemi na holičkách

Neziskové organizace jako Most k naději vyplňují mezeru ve službách, které neposkytuje stát. Každý rok je potřeba si na fungování žádat o dotace u různých donátorů. Tudíž každý rok s sebou přináší novou nejistotu, co bude dál. V případě Domu na půl cesty přispívají MPSV, Liberecký kraj, město Liberec, město Jablonec nad Nisou. Ačkoli se jedná o jedinou obdobnou službu pro celý Liberecký kraj, obce Libereckého kraje ji nepodporují, a to ani ty, ze kterých pochází její klienti. Více méně záleží, jak které vedení okolních měst je osvícené při dohadování se o možné podpoře.

Poptávka je přitom velká. Dříve nebyla, protože „když viděli to staré dépécéčko, tak tam prostě nechtěli jít,“ komentuje nárůst Jana. Jiří ji doplňuje „Když jsem dělal statistiky pololetí, tak jsem zjistil, že už se tady otočilo za celé pololetí stejně lidí jako za celý loňský rok. Je to ruku v ruce taky s uprchlickou krizí. Přestaly být místa na ubytovnách a další ubytovací kapacity byly hodně zaplněné. Klienti nemají kam jít, takže se obracejí ve větší míře na nás. Je to teď hodně dynamické. Hodně se to tady točí. Já myslím, že letošní rok budeme mít určitě přes 90 procent naplněnosti za rok.“

Tým K-centra Liberec a Jablonec nad Nisou: Bc. Jiří Simeth, Mgr. Jana Alexandra Koudelková, Ingrid Bikárová, Markéta Hirešová DiS., Jakub Beňo, Šárka Kopešová, Lubomír Brůžek DiS. Foto: mostknadeji.eu

Dvaadvacet let aneb Průměrný věk prvního odsouzení

Michal Petras je pracovníkem odboru výkonu vazby a trestu na Generálním ředitelství Vězeňské služby. V plzeňské věznici pro změnu Jindřich Hůrka se zaměřuje na odborné zacházení s vězni. Důraz klade na výkon sociální práce. Oba jsou členy týmu, který vyvinul a do praxe ve Vězeňské službě ČR uvedl analytický nástroj SARPO (souhrnnou analýzu rizika a potřeb odsouzených).

SARPO už od roku 2012 umožňuje sepsat komplexní zprávu o odsouzeném, počínaje jeho nástupem do výkonu trestu. Čtenáři přiblíží jeho vstupní profil. Tvoří základ pro „program zacházení k naplňování účelu výkonu trestu odnětí svobody“. Nejde o banální vyplňování několika dotazníkových okének, ale zhruba o víc než tisíc položek. Tvoří obraz konkrétního vězně.

Najdete tu data o jeho trestné činnosti a o uložených trestech. Dozvíte se, kde obvykle bydlí a kde pracuje. Jak si na tom stojí finančně. Jaké jsou jeho vztahy k rodině a jakými vládne sociálními kontakty. Kterak je vzdělán a vychován. Zda trpí nějakými závislostmi. Jaký je ráz jeho osobnosti. Kterým rizikům a újmám čelí. Nakonec i jak se sám vidí.

Od roku 2012 do roku 2020 bylo zpracováno více než 100 tisíc komplexních zpráv, což nepochybně představuje zajímavou databázi informací o odsouzených, ale nejen to. Jedná se totiž také o prediktivní nástroj pro vyhodnocení pravděpodobnosti selhání v podobě opětovného odsouzení do výkonu trestu odnětí svobody.

Kdo jsou možní klienti Domů na půli cesty?

Pokud se zaměříme na údaje, které by nám mohly něco říct o potenciálních klientech Domů na půl cesty ve věku 18 až 26 let, co z charakteristiky odsouzených v českých věznicích pro naše záměry vyčteme?

Průměrným věkem prvního odsouzení je 22 let věku. Necelých 60 procent odsouzených bylo poprvé odsouzeno ve věku od 15 do 20 let. Tento údaj navíc souvisí i s recidivou, protože čím nižší věk prvního odsouzení, tím delší a bohatší je kriminální kariéra. Necelých 60 procent odsouzených má nestabilní nebo žádné bydlení, více než čtvrtina odsouzených nemá žádnou zkušenost z legálního zaměstnání a polovina odsouzených se v průběhu minimálně tří let před aktuálním výkonem trestu ocitla zcela bez legálních zdrojů příjmu. Celkem 89,4 procenta odsouzených přiznává nějakou formu finančních závazků a zároveň většina z nich nemožnost nebo neochotu je plnit. Polovina odsouzených má základní nebo nedokončené vzdělání. Mimo rodinné prostředí někdy v průběhu svého dětství pobývala takřka polovina odsouzených, ať už ve výchovném ústavu, ve věznici nebo v diagnostickém ústavu. Polovina odsouzených má poruchy chování. Takřka tři čtvrtiny trpí nějakou závislostí, ať už se jedná o užívání alkoholu nebo dalších drog anebo hraní hazardních her. Většina odsouzených s těmito problémy nikdy neabsolvovala žádnou formu léčby. Ani se o ní nezajímala.

Mezi dynamické faktory, které ovlivňují rizikovost další trestné činnosti, přitom patří nedostatečné bydlení, zaměstnání, finance, rodina a sociální kontakty. Mladým lidem, kteří opouštějí brány věznic, by řešení opravdu mohly nabídnout Domy na půl cesty. Je jich ale zoufale málo.

Péťa byl vždycky jednička

Informace o vězních jdou do značných podrobností, stejně jako odhad jejich možné recidivy. Zajímalo mě proto, jaké informace o klientech, nejen o těch, kteří přicházejí z výkonu trestu, dostanou při jejich nástupu do Domu na půl cesty jeho pracovníci. A do jaké míry se dodaná data liší od jejich profilů, zpracovávaných přímo na místě.

Realita se získanými informacemi se často neshoduje. Je nutné počítat s tím, že z klienta se může vyklubat někdo zcela jiný. Instituce jako dětské domovy ve snaze klienta sem za každou cenu dostat raději některé informace zamlčí. Nemají žádnou zákonnou povinnost pracovníky domu plně informovat. Omezují se pouze na data, která sami klienti přiznají. Je to v jistém smyslu pochopitelné. Jana nabízí příběhy a situace, které s bezproblémovou praxí mnoho společného nemají:

„Třeba vám neřeknou, že ten klient má mít psychiatrickou péči a že bere medikaci. A vy nemáte jako sociální služba možnost se podívat do žádného systému, nemáte právo to někde zjišťovat, měl by vám to říct ten klient. A on se vám tady za 14 dní začne věšet. Najednou zjišťujete, že ten klient je deset let vedený na nějaké psychiatrické ambulanci, že x let bral nějaký lék a že mu byl před měsícem vysazený. Což teda nedává vůbec smysl, naopak by mělo smysl toho klienta spíš zamedikovat na výstup, aby byl klidnější, a po adaptaci na nové prostředí mu ho třeba začít vysazovat. Ale s psychiatrem, ne že si někdo o své vůli řekne, že už by to mohl přestat brát.“

Jana spolupracuje s libereckou vazební věznicí, takže co se týče vzorku klientů, počítám, že informovanost bude díky jejím osobním kontaktům mnohem lepší. Přihlášku totiž může vyplnit pracovník věznice spolu s jejich budoucím klientem a vysvětlit mu, že efektivnější bude vyložit karty na stůl.

„Péťo, ty si tady teď sedneš a řekneš, že nevidíš na jedno oko, že si degenere a že kulháš, a ne, že vám bude pan pracovník vyprávět, že prostě Péťa byl vždycky jedničkář, nejlepší a výborně vaří,“ glosuje Jiří.

„Já si umím představit, jak ten sociální pracovník z Domu na půl cesty jde do věznice, seznámí se s klientem, vysvětlí mu, jak to chodí, jde se s ním sem jednou podívat. Takhle si myslím, že když to bude fungovat, tak klienti budou vědět, do čeho jdou a můžou se včas rozhodnout. Zároveň se sníží ta tenze, už jenom proto, že znají toho pracovníka, takže vědí, že na ně bude čekat tady ta paní s tím mikádem,“ přidává Jana návrh, jak by mohla ideální spolupráce vypadat.

Jana A. Koudelková a Jiří Simeth, přednáška na Technické Univerzitě Liberec na adiktologická témata (prevence a léčba užívání návykových látek). Foto: mostknadeji.eu

Zdejší klienti jsou dost často nějakým způsobem poškození. Trpí různými patologiemi. Ať už jde o drogovou závislost, o dluhy a ve většině případů o rozličné psychické problémy.

Trvale měnící se složení Domu na půl cesty

Dozvídám se, že pohyby lidí domem nabývají mnoha různých a protichůdných podob. Jednou jsou obyvateli domu stálí klienti i na dva roky, jindy se jich hodně točí. Někdy zaznamenávají nápor z dětských domovů. Jindy tu přešlapuje dlouhá fronta přímo na ulici. Spousta z nich jsou uživatelé drog a zároveň oběti nevhodného rodinného prostředí. Život tu sepisuje příběhy mladistvých, které v sedmé třídě vyhodili jak ze školy, tak klidně i z bytu. Ti z dětských domovů často stihli před tím, než se jich domov ujal, projít očistcem v rodině. Stižení jsou doživotními traumaty, jimiž lze vysvětlit obranné i útočné reakce na autority.

Specifická je pak skupina, která propadla různými záchytnými sítěmi. Jiří s Janou se tu doslova doplňují a trumfují v líčení řady absurdních situací. Příběhy se točí kolem dětí, které propadly na pomyslné společenské dno. Ačkoli ji mnohdy nemají, přesto pro konkrétní psychiatrickou diagnózu už dávno uzrály. Podporu odkudkoli aby pohledal. Jejich diagnózu nikdo nevymezil, vzdor objektivnímu mentálnímu postižení, o němž zákonitě netuší. Selhání rodičů je tu evidentní. V důsledku toho nemají nárok na invalidní důchod, nemají možnost pracovat v chráněné dílně nebo bydlet v chráněném bydlení. A teď, babo, raď! Můžeme opravdu po nich požadovat, aby chodili do práce nebo do školy? Pokud se přece podaří „vyběhat jim invaliditu“, objeví se nový problém. Invalidní důchod jim úřady odepřou, protože nikdy nebyli sociálně pojištěni. Takových lidí podle Jiřího a Jany rozhodně není málo. V jednom případě se jim přece jen zdařilo. Na ministerstvu práce a sociálních věcí vyběhali výjimku, díky níž jeden jejich klient invalidní důchod nakonec dostal.

Klienti sami jsou institucemi, jimiž prošli, udržováni v představě, že jsou normální a zdraví. Jaký pak div, že odmítají nechat si pomoci? Kdo by ostatně chtěl před třicítkou slyšet, že trpí středním mentálním postižením?

A kdo je tady barákovej?

Klientů, kteří přichází z věznic, je v Domě na půl cesty poskrovnu. Samozřejmě nepočítaje v to příchozí z „pasťáků“. Ty samy jsou jistou formou vězení pro mladistvé.

„Specifičtí jsou v tom smyslu, že přicházejí s představou, že mají za sebou ohromnou životní zkušenost, což jistě mají. Nicméně myslí si, že ji můžou aplikovat vlastně jakoby všude. Nesou si s sebou třeba vězeňskou hierarchii, kde je nějakej barákovej, prostě ten, kdo na tý cimře velí. Mají dost často pocit, že jsou tady pracovníci, pak jsou oni a pak jsou zbývající klienti.“

Tak Jiří popisuje zkušenosti s klienty z věznic, kteří vyčnívají jednak jako „hlásné trouby“ ostatních a bijou se za jejich práva a na druhou stranu se ostatním snaží velet. Což nestihnou, protože v domě se tohle netrpí.

Dalším specifickým rysem příběhů propuštěných spočívá v tom, že přicházejí hodně pozitivně nakopnutí, že teď už všechno dobře dopadne. Podle Jiřího jim to vydrží jen pár týdnů. Zjistí totiž, že se nic neděje. Nemůžou si najít práci. Třeba o ně nestojí ani rodina.

„Takže se rychle dostávají na tu vlnu, kde končili předtím. Nejčastěji se to stává u těch, kteří přicházejí vlastně z výkonu trestu bez jakékoliv přípravy.“

Vedoucí K-centra Liberec Jana zároveň vede adiktologickou ambulanci. V liberecké vazební věznici pracuje na specializovaném oddělení pro násilnou trestnou činnost. Tady v rámci terapeutického programu vede skupiny se závislostí. Ve spolupráci se státním zastupitelstvím a libereckým soudem přivedla na svět pracovní meziresortní skupinu. Zasedá pravidelně po uplynutí tří měsíců po podmínečném propuštění vězně. Ten se mezitím stal klientem terapeutické skupiny, řízené probační a mediační službou. Podobně jako parolová komise se ho ptají, jak se mu daří a zda nechce s něčím třeba pomoci. Pokud se nedostavuje nebo poruší, co si dohodli, například nenastoupí na léčbu, komise se obrátí na soud, aby klienta umístil zpátky do výkonu trestu.

„Když s někým nebudete celou dobu pracovat a pak mu řeknete, běžte tady na tu adresu, tak ten člověk je úplně ztracený a ani tam nedojde. Jsou plni strachu, obav, předsudků a zakrývají to právě tím falešným sebevědomím, těmi rameny. Přitom to prostě vůbec nezvládají. Takže my máme specializovaný program, ve kterém jsou teda hodně nároční klienti z hlediska závažnosti jejich trestné činnosti a poruch osobnosti, ale na druhou stranu s nimi rok a půl pracujeme. I tak je ten přestup enormně těžký. Tlak, který na ně spadne, je obrovský. Jako by jim někdo furt házel klacky pod nohy.“

Vazební věznice Liberec Foto: vscr.cz

Mám dojem, že reakce okolí tomu taky příliš nepomáhá. V souvislosti s punitivním naladěním české veřejnosti (její sklon obviňovat a chuť trestat) mě překvapilo, kolik lidí dokonce odpuzuje dobrovolnickou aktivitu Dopisování s vězni.

„Několik dobrovolnic popsalo obdobnou situaci. Když někde zmíní, že si dopisují s vězni, následují poměrně silné negativní reakce: Proč to proboha děláš? To si jako píšeš s nějakým vrahem? Že ti to vůbec za to stojí. Určitě je to nebezpečné. Shodně několik dobrovolnic popsalo, že ač už dobrovolničily ve více programech, na všechny ostatní měly kladné reakce, ať už šlo o práci s dětmi, bezdomovci, duševně chorými, seniory, v tomto případě se musí před svým okolím silně obhajovat.“

Tak mi popsala problém Vendula Honzlová Exnerová, koordinátorka dobrovolníků z pražské Diakonie.

„Moje zkušenost je, že to nezvládají, že potřebujou jakoby průvodce. Víme, že první půlrok je stěžejní,“ navazuje na své vyprávění Jana. Vysvětluje, že je nutné předejít tomu, aby klient nevnímal dům jako druhou věznici.

„Oni prostě nechtějí, aby je další člověk kontroloval, strašně by chtěli fungovat, ale vůbec jim nedochází, že pokud nezačnete pracovat sami na sobě, tak to nebude fungovat. Můj kolega z věznice k tomu říká, že když zavřete rozbitý auto do garáže na pět let, tak se vám neopraví.“

K opravě kromě svého vlastního zájmu potřebují právě i tyto terapeutické programy. Těch ovšem v českých věznicích není dost a vzhledem k počtu zaměstnanců versus počtu vězňů na podobnou přípravu velmi často není prostor.

Podle obou libereckých pracovníků propuštěným vězňům, ať už mladým nebo starším, nestačí jen najít si práci. Když nemáte kde bydlet a co jíst, nebudete chodit do práce. A i když tady bude probační dům nebo domy na půl cesty, nebo získají jiné bydlení, hrozí během prvních pár týdnů konflikt. Musí přece ukázat, jak to mají „na háku“, že jsou svobodní a můžou odejít, kdy se jim zachce. Hrdost je to veliká, i když toho později litují. Chvíli jim pomůžou kamarádi, rodina. Dlouhodobým řešením to ale není. Postupně se dostanou do víru problémů, ve kterých se začnou topit a už ani nevyhledávají pomoc.

„Osm let máme tenhle propojenýj program postpenitenciární péče, kdy vedu Káčko a zároveň pracuju každý týden ve věznici. A ti klienti, i když třeba selžou, tak mě vyhledají, i když jsou z jiného koutu republiky. Mají nějakého toho člověka, s kterým pracovali vevnitř, a který je dostupný venku. To je pro ně to přemostění. Zavolají jako třeba jo, měli jste pravdu, já jsem do té léčebny měl jít a nešel, a přijede z jiného koutu republiky, abychom dohodli dohromady léčebnu. Musí jít za tím konkrétním člověkem, který je pro ně bezpečný,“ uzavírá problematiku Jana.

Nepřetržitý dohled? Hlavně aktivizovat!

Po Liberci jsou rozprostřeny doléčovací byty. V nich lidé bydlí sami. Jedná se o startovní byty. Třebas po léčbě závislostí. Ambulantní péče je k tomu jen přidružená. Na rozdíl od doléčovacích bytů jsou byty v Domu na půl cesty v jednom objektu. Nachází se tu i kancelář pracovníků, kteří jsou s klienty neustále v kontaktu. Zároveň by to vše klienti neměli vnímat jako pokračování ústavní péče. Cílem je, aby se rozvíjeli a získávali schopnosti, jak obstát v každodenní realitě.

Dohled nad domem musí být nepřetržitý. To samo je problém. Počet pracovníků stejně jako míra financování se odvíjí od počtu lůžek. Provoz obstarávají dvě pracovnice na plný úvazek. Na starosti mají deset klientů. Někdo vedle nich instituci vede. Na terapeutku je pamatováno mikroúvazkem. Stejně tak pro noční službu. Jediný člověk ale všechny noční služby nepokryje, a tak vypomáhají lidé z Mostu naděje. Sám výčet dokládá, jak chabý a nedostatečný je to počet.

„Je to eticky hodně těžké, pustit sem člověka, kterého vlastně neznáte, a ten člověk má přístup nejenom ke kamerovému systému, je blbě zkontrolovatelný a hlavně má přístup k těm klientům, což jsou muži i ženy. A už tam vzniká fantazie o tom, jestli bude dostatečně dobrý, bude mít hranice, nebude těm klientům zbytečně lézt do bytu, ale aby zas neměl obavu tam vlézt. A musí to být člověk schopný skočit do konfliktu a zastavit ho včas, než se stane něco horšího,“ říká Jana a Jiří ji doplňuje, že tuto důvěru tím pádem můžou vložit jen lidem, které znají dlouhodobě.

Daleko významnější roli než dohled hraje asistenční služba. Klient si neví rady s kusem masa v lednici, asistenti mu poradí a pomůžou. Nebo uspořádají hromadné vaření guláše. To, když se jim podaří z potravinové banky přivézt potřebné ingredience. Asistenti se s klienty učí. S těmi, kdo chodí do školy. Hlavně je vedou k tomu, aby zvládli základní věci: uvařit si, uklidit si po sobě. S obojím mívají klienti problém nejčastěji.

Dům na půl cesty Liberec. Dančí guláš – volnočasová aktivita. Foto: Dům na půl cesty Liberec

Bez hodnocení to prostě nejde

To je důvod, proč je tu zaveden bodovací systém. Klienti předem vědí, s jakou porcí bodů mohou počítat, když se nějak proviní, anebo naopak když se stali v něčem úspěšnými. Hlídají se přitom navzájem. Cílem je, aby se mezi sebou naučili dohodnout.

„Když jednou dosáhnete dvanácti bodů, tak tu týden nemůžete být přes den a využívat služby pracovníků, můžete tady jen přespat. V momentě, kdy znovu dosáhnete dvanácti bodů, tak už jde takový klient na týden pryč bez nároku tu přespávat, a když toho dosáhne potřetí, tak by měl být správně vyloučený. Ale úplně se to tak v zásadě neděje,“ vysvětluje bodovací systém Jiří.

Pro laika možná zanedbatelnou, ve skutečnosti zcela zásadní roli hrají volnočasové aktivity. O víkendu pro klienty platí zcela jiný režim. Jdou na houby. Pečou vánoční cukroví. Má jim bránit v tom, aby vypadli z nastaveného harmonogramu běžného školního nebo pracovního dne. A najednou aby bezradně těkali, co s volným časem.

„Je dobré, když tady někdo je, protože je to patologická cílová skupina. A někteří by vám byli schopní, kdybyste je nekontrolovali, udělat vám v bytě varnu nebo sem nastěhovat patnáct lidí,“ uzavírá celý rozhovor Jana.

Pár týdnů po setkání v libereckém Domě na půl cesty náhodou jedu autobusem s jedním libereckým sociálním pracovníkem, který se pohybuje v oblasti sociálního bydlení. Dostáváme se i k Mostu k naději. Nejsme schopni vyřešit otázku, nakolik jeho klienti zůstávají závislí na institucionální péči, nakolik se daří klienty osamostatnit a jak by se to dalo ještě podpořit, aby zvládli přechod do vlastního bytu a jak je důležité, aby jejich bydlení mělo taky odpovídající kvalitu. Jednoznačně se totiž shodujeme na heslu, které v českém prostředí prezentuje Platforma pro sociální bydlení: „Prvotní je potřeba bydlet!“

V současnosti se však „… v bytové nouzi nachází přibližně 36 až 61 tisíc domácností, v nichž žije 76 až 165 tisíc lidí,“ odhaduje Jan Klusáček. Jako hlavní analytik vypracoval Zprávu o vyloučení z bydlení 2021. Podle jeho analýzy v těchto domácnostech vyrůstá 20 až 51 tisíc dětí do 18 let. Dalších 130 až 190 tisíc domácností s přibližně 80 až 120 tisíci dětmi je ohroženo ztrátou bydlení. Po setkání v Domě na půl cesty je mi jasné, že hodně z nich má nakročeno stát se v budoucnu jejich klienty. A žel nejen jejich klienty.

Tento text vznikl díky dotaci, poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky