V knize upozorňujete na dezinformace a mýty, které kolem parazitů šíří různí podvodní léčitelé. S čím jste se v praxi setkal?
Léčitelé využívají toho, že se lidé cizopasníků bojí. Povídají jim, že mají tělo plné parazitů, a ti jim způsobují chronické potíže. Snažíme se v knize vysvětlit, že ano, jsou tady cizopasníci, a někteří z nich jsou i docela běžní, ale nesmíme se jich zbytečně a přehnaně bát. Pak se totiž již nejedná o zdravý respekt a přiměřenou opatrnost, ale o různé fobie. V knize se snažíme vysvětlit, jak k těmto fobiím dochází, a také proč klasičtí cizopasníci, zejména pak parazitičtí červi, vyvolávají u lidí větší hrůzu než většina ostatních patogenů.
Kdo většinou parazitofobii propadá?
Podléhají jí často lidé, kteří mají objektivní chronické potíže, ale nedokážou najít jejich příčinu, a tedy ani lék. To se může stát, protože současná medicína není všemocná.
Jak je z toho léčitelé dostávají?
Pochopitelně nijak. Oni jim diagnostikují spoustu cizopasníků, většina z nich je nesmysl, a mnozí z diagnostikovaných parazitů se u nás dokonce ani nevyskytují. Paraziti totiž mají často velmi složité životní cykly zahrnující různé mezihostitele. Pokud ti tady nejsou, je tu na ně třeba zima, tak tady nemůže být ani cizopasník. Jako příklad uvedu léčiteli často zmiňovanou motolici Fasciolopsis buski, ta je však z Asie, protože jejím hostitelem je specifický teplomilný plž, který v Evropě nežije. Lidé na rady léčitelů shánějí na internetu léky proti domnělým parazitům a úplně nejhorší je, když začnou používat léky pro zvířata, často třeba tablety na odčervení. To, co kočce neublíží, člověku ublížit může. Navíc je to zbytečné, protože člověk ty "diagnostikované" cizopasníky nemá.
Kolik je ročně u lidí oficiálně hlášeno onemocnění od parazitů?
Tohle je složitá otázka. Je totiž pravda, že počty hlášení jsou často podhodnocené, na což právě poukazují různí léčitelé. Zavšivení (pedikulóza) je pochopitelně onemocnění, ale nikdo se nezdržuje jejím hlášením, takže se můžeme o počtech, které budou v řádu desítek až stovek tisíc, pouze dohadovat. Další běžný parazit je prvok Toxoplasma gondii, který se vyskytuje téměř u 15 procent dospělé populace, ale onemocnění (toxoplasmózu) vyvolá jen ojediněle. V tisících se rovněž každoročně pohybuje počet dětí, které jsou napadeny drobnými hlísticemi - roupi dětskými. Naopak dříve poměrně běžná škrkavka je u nás u lidí čím dál tím vzácnější.
Parazit v těle ještě neznamená nemoc
Každý divoký pes má blechy. Má také člověk něco zcela běžného kromě vší?
Každý člověk má v kůži takové malé roztoče, jmenují se latinsky demodex a česky trudníci. To má snad úplně každý nad 18 let. Žijí ve vlasových nebo mazových váčcích, takže kdybychom vyškubli řasu a podívali se pod mikroskop, tak bychom je tam možná našli. Výjimečně můžou způsobovat mazotok a případně i lehkou akné. Většinou ale nic nedělají. Takových souputníků máme spoustu, většinou ale neškodí. Tady je nutné si uvědomit jednu důležitou věc - to, že v nás nebo na nás něco žije, ještě neznamená, že jsme nemocní.
Naše babičky a prababičky léčily cizopasníky bylinkami, třeba pelyňkem nebo obyčejným česnekem. Říkalo se, že "vyženou červíky". Ty by dezinfekční účinky mít měly, že ano?
Ano, existují látky, které mohou cizopasníkům ztížit v našich útrobách život. U česneku obecně platí, že funguje na vypuzování tasemnice a případně i dalších červů. Většinou to ale nezafunguje tak, že bychom se tasemnice úplně zbavili, ale kus se jí utrhne a vyjde z nás ven. A člověk má pocit, že se jí zbavil. Ve skutečnosti se jí ale nezbavil. Hlavička, která produkuje nové články, v nás zůstane. Připomínám ale, že tasemnici má v našich podmínkách už málokdo.
A co pelyněk?
Z pelyňku druhu Artemisia annua byl izolován artemisinin, který se následně začal jako léčivo používat v boji s malárií. Mimochodem v roce 2015 byla za tento objev udělena Nobelova cena, což nejenom dokládá důležitost tohoto konkrétního objevu, ale podporuje i naši snahu zabývat se přírodními léčivy.
Ještě v první polovině minulého století lidé běžně užívali například ricinový olej, aby tělo očistili od parazitů. A některé alternativní servery to doporučují i nadále. Zaručenou metodu, jak očistit trávicí ústrojí od parazitů, je prý vypít po ránu na lačný žaludek směs padesáti mililitrů vysoce kvalitního koňaku a stejné množství ricinového oleje. Může to účinkovat?
Když vypijete větší množství ricínového oleje, tak dostanete průjem a dojde k částečnému vyčistění zažívací soustavy. Pokud tam máte třeba hlístice škrkavky, tak část z nich vypudíte. Ale zase tam nějaké zůstanou. Je otázkou, jestli těžký průjem nenadělá víc škody než užitku. Existuje poučka, kterou dříve měla americká armáda, že v extrémních případech má voják vypít petrolej. Ten mu sice dost poškodí zažívací soustavu, ale také vypudí i část hlístic. Ovšem poškození zdraví je větší než antiparazitární účinek. To znamená, že jednoduché návody, jak se cizopasníků zbavit, bohužel neexistují.
Alkohol zabíjí svalovce
Alkohol provází i řadu rčení, například na Moravě se dodnes při pití slivovice říká, že je třeba vypálit červa…
No nejen na Moravě. Ale je to spíše takové naše alibi, proč pít. Možná by platilo na svalovce, parazitickou hlístici, která se může vyskytovat skoro v jakémkoliv mase. V našem regionu byla největší epidemie zaznamenána ve slovenské obci Valaská u Bánské Bystrice v roce 1998, a to kvůli tomu, že místní udělali klobásy ze špatného masa. Kromě toho, že porazili čuníka, tak do masové směsi přidali i pár vlčáků. A to se nevyplatilo, protože byli nakažení.
Klobásy byly vyrobené takzvaně nastudeno, a tak teplo nezničilo stadia svalovce v mase. Nakazilo se celkem dost lidí, více než tři sta, a dvě ženy potratily. Nákaza svalovcem může být docela vážná, protože parazit nezůstává v zažívací soustavě jako například tasemnice, ale zalézá do svalů. Komplikace může způsobovat při napadení dýchacích svalů, bránice nebo mezižebří. Platí ale, že když budete jíst maso nakažené svalovcem a budete u toho hodně pít, hlavně tvrdý alkohol, tak parazita opravdu zabijete.
To je opravdu vyzkoušené?
Existují případy, že více lidí najednou jedlo nakažené maso. Ti, co u toho hodně chlastali, se nenakazili. Zatímco ti, co pili méně nebo vůbec, tak ano. Ale u tasemnice nebo u jiných parazitů alkohol jako lék nefunguje. Tedy ano, ale v tak velkých dávkách, že by to zabilo nejenom parazity, ale pravděpodobně i nás. Bohužel lidové léky nefungují stoprocentně.
A co tasemnice, může se vyskytnout v tataráku?
V tataráku se může vyskytnout tasemnice bezbranná. Je ale celkem neškodná, protože jsme definitivní hostitelé a máme ji jen ve střevech. Mnohem nebezpečnější je tasemnice dlouhočlenná, kterou bychom mohli dostat z vepřového masa a rovněž bychom ji hostili v našich střevech. Pokud bychom se nakazili vajíčky tasemnice dlouhočlenné, v těle by nám začaly vznikat boubele, ty nejnebezpečnější pak v plicích a v mozku, a ty by nás pak mohly zabít. Tato tasemnice se ale u nás nevyskytuje, je nejčastější v Jižní Americe a jihovýchodní Asii, ohroženi jsou proto nejvíce cestovatelé. Ale setkat se s ní můžeme i v některých jihoevropských státech.
Na vysokoškolských kolejích se ale občas objevují upozornění na výskyt svrabu. Patří do nejčastějších parazitálních onemocnění u nás?
Ten se u nás vyskytuje úplně nejčastěji. Každoročně se nakazí roztočem zákožkou, který působí kožní svrab, kolem pěti tisíc lidí. K menším i větším epidemiím dochází nejčastěji v ubikacích, kde bydlí hodně lidí pospolu a jsou v tělesném kontaktu. Studentské koleje jsou na to úplně skvělé. Běžně se vyskytuje ale i v nemocnicích a v domovech důchodců. Podání ruky ale na přenos svrabu většinou nestačí. Lidé musí být v těsném kontaktu, třeba vedle sebe ležet dostatečně dlouhou dobu, aby měla zákožka čas přelézt ze svého hostitele na dalšího člověka.
A co blecha psí, ta na člověka skutečně nejde?
Začněme rozdílem mezi vší a blechou. Vši jsou vysoce hostitelsky specifické, to znamená, že naše vši jsou jenom naše. Máme veš hlavovou, vzácnou veš šatní a veš muňku, která je také vzácná. Muňky se vyskytují v ochlupení v intimních partiích, ale protože se vyholujeme, zvoní muňkám hrana a pomalu se dostávají na seznam ohrožených živočichů. Ve chvíli, kdy nemají kde žít, jsou namydlené. Je tedy otázkou, zda pro ně zřídíme nějaké rezervace. Jak jsme si však už řekli, muňky jsou vázané pouze na člověka, a tak v rámci záchranného chovu přicházejí v úvahu třeba nějaké dotace pro dobrovolné chovatele.
Blechy mají rády vlhko, byty jim nevyhovují
Zůstaly tak jen vši hlavové?
Všechny tyto tři druhy vší jsou vázané pouze na člověka. U blech je to ale jiné. Ty se vyskytují na různé škále hostitelů, a tak můžou skočit na psa, kočku i na člověka. Nejčastější je blecha kočičí, která je i u psů běžnější než blecha psí. U lidí se ale psí a kočičí blechy špatně množí. Máma blecha naklade vajíčka, ze kterých se vylíhnou larvičky, a ty pak žijí někde v hnízdě.
V našich bytech se ale bleší larvy nedokážou vyvíjet, protože jsou moc suché. To je důvod, proč blechy, se kterými se člověk potká, na nás skočí z jiných živočichů. Pokoušou nás, ale dlouhodobě se v našich bytech nebudou množit. Blechy se drží tam, kde je vlhko. Vždyť vzpomeňme na film Na samotě u lesa. Chalupa byla vlhká a děda Komárek měl psa. A blechy čekaly několik měsíců, než rodina Lavičkova přijela. Blechy totiž umí dlouhodobě hladovět.
Máme začátek jara, minulé teplé dny už probudily klíšťata. Na očkování nebo repelenty se záměrně neptám, alternativní léčba totiž propaguje vitamin B. Funguje to?
To je opravdu látka, která částečně odpuzuje, ale má jen malou, respektive nespolehlivou účinnost. S odpuzujícími látkami je to hodně složité. Všichni víme, že klíšťata, komáři, muchničky a další bodavá havěť na někoho jdou a na někoho ne. Souvisí to často s typem potu daného člověka. Někdy členovce láká, někdy naopak odpuzuje.
Nejde však jen o samotný pot, ale i o obrovské množství bakterií, které máme na kůži a jejichž složení je pro každého člověka zcela unikátní. Bakterie s potem a mazem nějakým způsobem reagují, přeměňují ho na další látky a ty opět buď krvežíznivé členovce lákají, nebo odpuzují. Podle toho, jaké máme bakterie, tak různě voníme nebo naopak smrdíme - jak komu. Vitamin B může repelentní účinnost našeho potu někdy posílit, ale ne vždy - to je také důvod, proč to u někoho fungovat bude a u jiného ne. Výsledky jsou tak nejasné.
Máme se vůbec parazitů bát?
Když vám někdo poví, že paraziti jsou všude a jsou nebezpeční, tak na tom něco je. Současně když uslyšíte, že paraziti nejsou důležití a nemusíme se jich vůbec bát, tak je to také pravda. Cizopasníci jsou skutečně všude kolem nás. Když vyjdeme do lesa, uvidíme ptáky, nebo máme doma kočku, ti všichni jsou napadeni parazity. A cizopasníci pochopitelně neustále produkují velké množství drobounkých vajíček nebo cyst, které my můžeme omylem sníst.
Jsme tedy neustále vystaveni jakémusi nebezpečí?
Ani ne, protože většina parazitů je hostitelsky specifických, a proto nás nemůže nakazit, a tak by se měla bát kočka nebo pták. S nejnebezpečnějšími lidskými cizopasníky bojujeme už dlouho a účinně a podařilo se nám je, alespoň v našich končinách, vymýtit. Například prvoka plasmodium, tedy původce malárie. U nás bývaly běžné i motolice jaterní, lidé si kdysi dělali salát z vodních kytek rostoucích na podmáčených loukách kolem rybníků, teď si ale salát (bez motolic) kupujeme v obchodech.
V knize jsme se snažili vysvětlit, že cizopasníci jsou s námi stále. Vyvíjejí evoluční tlak na své hostitele. Ti, aby se cizopasníků zbavili, s nimi bojují. Jsou to nekonečné závody ve zbrojení a trvají desítky milionů let. Za tu dobu jsou parazité stále dokonalejší a dokonalejší. Také hostitelé se ale museli v průběhu času zdokonalovat. Díky tomuto zdokonalování kdysi dávno vznikly mnohobuněčné organizmy. A bez cizopasníků bychom neměli ani sex. Takže oni jsou ti paraziti i k něčemu užiteční.
