Lubomír Zaorálek, lídr ČSSD

Lubomír Zaorálek | Foto: DVTV

Michal Schuster, učí rétoriku a komunikaci na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
V projevu Lubomíra Zaorálka je znát zkušenost z veřejného vystupování. Obratně využívá rétorické prostředky. Snaží se mluvit spisovně, občas využívá expresivní výrazy. Pochopení jeho vyjádření někdy ztěžují složitá souvětí. Většinou mluví rychleji bez výrazných důrazů na slova, při emotivnějším projevu méně artikuluje. Vhodně využívá neverbální komunikaci.

Noemi Zárubová, profesorka Akademie múzických umění v Praze
Za poslední rok se komunikační styl Lubomíra Zaorálka hodně změnil. Na fotografiích má stále nepatrně vyšpulenou pusu, jako kdyby ochutnával polévku a zkoumal, jestli nepotřebuje přisolit, ale naživo zahrnuje okolí neuvěřitelnou porcí emocí. Hřímá, varuje, prosí. Jeho gesta jsou mocenská a zároveň vstřícná. Nepůsobí unaveně, má charisma. Jedinou jeho nevýhodou je, že není na politické scéně nový.

Alex Röhrich, učí kulturu mluveného projevu na Technické univerzitě v Liberci
Projev Lubomíra Zaorálka je výrazně lepší, pokud nemá oponenta, pokud ho má, snadno ztrácí trpělivost. Jestliže říkám, že Pavel Bělobrádek používal víc obecná tvrzení, činil Lubomír Zaorálek v diskusi pravý opak. Hromadil konkrétní příklady jeden na druhý. Dostal se tak do situace, že ho vlastní příklady odvedly od podstaty věci. Nebyl schopen vrátit se k původnímu tématu a jeho projev se zcela utopil v jednotlivostech.

Dobrý řečník a zejména dobrý politik by to měl umět, totiž poznat, kdy se hodí příklad a kdy je třeba být obecnější. A za druhé je hádavý nekonsenzuální politik, který využívá svého projevu k tomu, aby osočil oponenty, kteří se nemůžou bránit.

Nejsilnějším momentem bylo, když mluvil o politické shodě. Ale byl příliš krátký. Mám za to, že by si měl ujasnit, jestli chce, aby jeho výraznost spočívala v tom, že bude konfliktní, nebo naopak že bude jakýmsi spojovacím článkem a bude hledat politický konsenzus. Myslím, že by mohl zkusit spíš to druhé, protože jako uhádaný a rozčilený křikloun působí poněkud negativně.

Když se rozohní, vyjde hodně najevo jeho ostravský přízvuk, zkracuje dlouhé samohlásky. Je to pochopitelné, protože se zároveň celkově zrychluje tempo jeho řeči. Zhoršuje se i artikulace. To by ještě bylo pochopitelné, část publika dokonce může vnímat "moravský" (ve skutečnosti slezský) přízvuk pozitivně.

Co je ale z hlediska sympatií publika méně jednoznačné, je fakt, že mluví rozčíleně, jako by byl naštvaný. Možná je naštvaný na své oponenty, ale to divákovi nemusí být jasné. Může si to vykládat jako netrpělivost s ním nebo rozladěnost směrovanou na něj. Pokud tím mluvčí nešetří, a to Zaorálek často nedělá, nemusí vzbudit u publika sympatie.