Recenze - Film francouzského režiséra tuniského původu Abdellatifa Kechiche Život Adele provází v mnoha ohledech skandální pověst. Už v Cannes se mluvilo hlavně o třech dlouhých a eroticky neobvykle explicitních scénách, které se staly vodou na mlýn pro senzacechtivá a pokrytecká média.
Později se obě hlavní herečky, Lea Seydoux a Adele Exarchopoulos, které získaly neobvykle Zlatou palmu spolu s filmem, vyjádřily, že natáčení s Kechichem bylo příšerné. Zvlášť Seydoux, vycházející francouzská hvězda, která hrála třeba v Hanebných panchartech nebo v Půlnoci v Paříži, si servítky nebrala. Postěžovala si na to, že některé scény musela opakovat i stokrát a že z náročné scény rozchodu obou hlavních hrdinek utrpěla kromě psychických ran díky naturalistickému přístupu režiséra i šrámy fyzické.
Kechiche jí pohrozil soudem a označil ji za arogantního spratka, který mluví o utrpení, když má jedno z nejprivilegovanějších povolání na světě. Dokonce se nechal slyšet, že lituje, že film vůbec šel do distribuce, protože má poskvrněnou pověst.
Jeho podráždění se dá docela dobře rozumět. Život Adele je všechno jiné než nějaká vykalkulovaná provokace. Je to jeden z nejkřehčích a nejopravdovějších milostných příběhů, které se v posledních letech objevily na plátně.
Lesbičky zbavené queer balastu
Největší Kechichův trumf spočívá v tom, že z komiksové předlohy Julie Marohové o lesbickém vztahu dvou mladých dívek vykutal film, který překračuje hranice žánru queer filmů. Neřeší se tu těžkosti coming outu a netematizuje odlišnost sexuální orientace. Život Adele je film, který popisuje pohlcující vír vášně jednoho intenzivního vztahu, a že se do sebe zamilují dvě ženy, se zdá být podružné.
Tedy až na to, že jak režisér nejen těmi kontroverzními sexuálními scénami, ale celým filmem naznačuje, je to právě charakter ženské sexuality, který hrdinkám dává tu schopnost úplně se ve vztahu odevzdat, splynout, dát všanc sebe sama tak, jak toho muži jsou schopni jen zřídka.
Příběh je na jednu stranu banální, ale na druhou stranu univerzální. Kdo nikdy neprožil alespoň vzdáleně podobnou sílu a agónii lásky, určitě si alespoň přál něco podobného prožít.
Adele (Adele Exarchopoulus) je na počátku filmu typická zvídavá středoškolačka, hledající své místo ve světě. Vyzkouší si krátký vztah s natuplým spolužákem, pak se ale jednou na ulici střetne pohledem s tajemnou modrovlasou kráskou a její jistoty se rozpadnou na padrť.
Po čase se jí podaří dívku vyhledat, a i když se Emma (Lea Seydoux), o dobrých osm let starší studentka výtvarného umění, jiskře, která mezi nimi přeskočila, nejdřív snaží racionálně bránit, nakonec podlehne.
Přibližně v půlce filmu nastane pětiletý časový skok a divák je bez varování vržen do pozice svědka bolestivého rozpadu jejich vztahu a těžkého Adelina vyrovnávání s novou situací.
Do jaké hloubky může film zajít?
Hodně se toho namluvilo i napsalo o tříhodinové stopáži filmu, ale Život Adele ukazuje, že když chcete příběh jedné velké lásky převyprávět tak, aby to vypadalo, že nahlížíte do skutečných životů, tak se nedá na stopáži šetřit. Adele Exarchopoulos je neuvěřitelná.
Po tři hodiny zabírá režisér většinou v detailech zblízka její fotogenickou a proměnlivou tvář, na níž se bez jakéhokoli přehrávání zrcadlí silné emoce. Kechiche dává proniknout do jejího života tak intenzivně, že po skončení filmu můžete mít pocit, že ji znáte lépe než své nejlepší kamarády.
I přes svou délku je přitom příběh Adele eliptický: režisér se soustředí jen a čistě na nejdůležitější a nejformativnější události v rámci Adelina spění k dospělosti. Jakoby film byl jen souhrnem nejsilnějších vzpomínek, které si hrdinka uchovala v paměti, když se po letech za celou životní epizodou ohlíží.
Příznačně je tu jen velmi náznakově zmíněn Adélin milenecký vztah s kolegou z práce, kterým dívka pouze zaplašuje smutek z odcizující se Emmy, a tak je jeho postava nemilosrdně vytlačena na okraj příběhu. A z děje v průběhu filmu také bez slitování zmizí Adelini milí, ale maloměšťáčtí rodiče, od jejichž vlivu se Adele i vztahem s Emmou emancipuje.
Dvě scény rodinné večeře u Adéliných a Emminých rodičů pak výmluvně ukazují, že do žádného vztahu nevstupujeme jako tabula rasa a jsme determinováni svou výchovou a sociálním statusem. Kechiche to ukazuje metaforicky na oblíbených jídlech hrdinek. Adele, jejíž ctižádost sahá po splněný sen být učitelkou, má nejvíc ráda tatínkovy špagety s boloňskou omáčkou.
Emma pohybující se nejčastěji v intelektuální partičce a aspirující na pozici známé umělkyně, si ujíždí na krevetách. Rozdíly v osobnostech se logicky časem stále více projevují a nevyhnutelný konec vztahu Emmy a Adele v sobě skrývá určitou univerzální pravdu o vztazích.
Kechiche natočil intimní a nesentimentální film, jehož scény mi v hlavě doznívají týdny pro projekci. Takhle zaujatý exkurzí do nitra filmové postavy jsem v kině dlouho nebyl.
