Recenze - Kinematografie už dávno není prostředím, kde by se odehrávaly dějiny. Doba té pravé cinefilie a velkých autorských filmů se nenávratně utopila v éře prázdnoty. Ne že by neexistovali velcí tvůrci, ale výrazové prostředky filmu se každopádně od šedesátých let dost radikálně proměnily. Dnes už není doba velkých gest a metafor, a pokud film myslí, jak se snažili ukazovat francouzští poststrukturalističtí filosofové, určitě jde o zcela jiný typ myšlení.
Natočit dnes pompézní felliniovský film, v němž hromada snobských intelektuálů nekonečně diskutuje, přičemž se v intermezech divák opájí atmosférou velkoměsta, působí takřka absurdně. Tohle už přeci není možné. Paolo Sorrentino se o nemožné pokusil.
Jeho opulentní mozaika Velká nádhera opravdu v nějakém smyslu nechává ožít filmy jako Sladký život či 8 a ½, ale rozhodně nejde o poctu, epigonství či nepřípadný anachronismus. Sorrentino má zvláštní dar: všechny jeho filmy jsou formálně neuvěřitelně precizní, každý střih, záběr či pohyb kamery je tu na svém místě, ale přitom nejde o nějakého „chirurga“ kubrickovského typu. Místo logiky v nich totiž v posledku vládne cit a intuice. A v bezdějové skládance, v níž se odhalují střípky lidských osudů a bizarní zákoutí Říma, to platí dvojnásob, neboť příběhová linie tu vlastně zcela schází.
I schopnost napsat mistrné dialogy a neuvěřitelná práce kamery a střihu však nestačí, aby snímek unikl nařčení z manýrismu či pompézní prázdnoty. Sorrentino vždy uměl na minimálním prostoru měnit nálady a jeho sonda do života umělců a do toho, co charakterizuje dnešní dobu, tuto schopnost dovádí ještě dál.
Ať už jde o ústřední postavu spisovatele a novináře Jepa Gambardelly či o ostatní příslušníky smetánky, nemůžeme jim proniknout pod kůži a nejsme si jisti, co si v dané chvíli myslí a jak moc vážně danou situaci režisér zamýšlí. Nepochybně tu jsou peprné ironické šlehy, ale v mnoha klíčových momentech mezi upřímností, manýrou, cynismem a sarkasmem není jasné dělící čáry.
Snímek by se měl česky spíše jmenovat Velká krása, protože se tu opravdu pracuje s krásou, coby estetickou kategorií, která jako kdyby už v dnešní postmoderně cynické době neměla místo. A krása už taky neplyne z čistě senzorických, percepčních vlastností.
Navzdory podmanivému nasnímání, sureálným felliniovským výjevům a takřka sakrálnímu hudebnímu doprovodu – od Bizeta, přes minimalismus Arvo Pärta až po Johna Tavenera – pramení to nejkrásnější v posledku spíše z elegance, s níž se proměňuje z vteřiny na vteřinu vyznění jednotlivých scén.
Jistě vás pobaví stočtyřletá jeptiška, některé scény s trpasličí vydavatelkou, kardinál se zálibou v kulinařině či hysterická umělkyně, která se s pubickým ochlupením v barvách čínské vlajky rozbíhá proti zdi. Ale zcela zásadní je schopnost vypořádat se právě s onou prázdnotou, která se tu několikrát dostane na přetřes.
Když se kupříkladu Jepovi vytýká, že napsal jen jedinou, byť zásadní knihu kdysi před lety, odpovídá, že v dnešní době neexistují témata a že už sám Flaubert chtěl napsat knihu o ničem, ale nedokázal to.
Pokud by vše zůstalo jen na rovině konfrontace římské smetánky s okolní vulgaritou, jistě by nebylo snímku těžké vyčíst pachuť staromileckého elitářství.
Sorrentino ovšem nikdy nepřipustí, aby nekonečné debaty plné symbolů sklouzly k jakémukoli typu návodnosti. Nejde tak tedy jen o skvělou vypointovanost mnohých z nich, ale spíše o nemožnost rozluštit naladění daných momentů a tím se dostat postavám či motivacím na kobylku.
Když vrásčitá jeptiška, která se posledních několik dekád živila jen kořínky, odhaluje, že tak činila proto, že „kořeny jsou důležité“, je v tom jistě obsažen vtip i metafora. A klidně to na nás může působit jako parodie. Ale v samotném faktu, že nemůžeme říci, že chtěná či nechtěná, spočívá to největší kouzlo.
Sorrentino se pokusil natočit film o ničem, což samozřejmě není možné, byť jde o velkolepou výzvu. Ale přinejmenším jako pokus vypořádat se s dobou, v níž neexistují témata, postavy ani příběhy, je Velká nádhera obdivuhodné dílo.
