Recenze - Přiznám, že tak zásadní kvalitativní skok mezi prvním a druhým dílem filmových Hunger Games jsem nečekal. Podobná věta obvykle znamená kvalitativní sešup a tradiční skuhrání nad kvalitou filmových pokračování. Ovšem v tomto případě ji překvapivě míním přesně obráceně: druhé Hunger Games jsou mnohem, ale fakt mnohem lepší než jejich první díl, který šel i do našich kin minulý rok na jaře.
A to navzdory tomu, že opět mají hodně přes dvě hodiny a opět vyprávějí příběh lukostřelkyně Katniss Everdeen (Jennifer Lawrence) v dystopickém světě budoucnosti.
Ten bizarně se odívající smetánka v hlavním městě Kapitolu (nomen omen) ovládá skrze pravidelné Hunger Games. Tak se nazývá soutěž náhodně vybraných mužů a žen ze všech tzv. Krajů, kteří se musí navzájem před kamerami v džungli povraždit. (Prostě takový drsnější Survivor. Bez Marka Vašuta.)
Tentokrát ovšem nejde o dvourozměrnou variaci na japonský snímek Battle Royale, ve které se o struktuře fikčního světa dozvíme jen málo, o klíčových postavách minimum a finální dění v aréně Hunger Games je dost chaotické.
Nevím, jestli je to zlepšující se kvalitou předlohy (již jsem nečetl), zlepšujícím se scénářem (jenž jsem nečetl) nebo radikální změnou režiséra (Francis Lawrence, který stál mimo jiné za vynikajícím Constantinem). Možná jde o kombinace všeho a ještě dalšího…
Spirála nových souvislostí
V centru zájmu totiž v případě druhého dílu stojí neustálá tenze mezi zájmy postav na jedné straně a velmi jasně vymezenými oblastmi jejich světa na straně druhé.
Katniss a Peeta na konci minulého filmu podvedli systém Hunger Games, když se jako poslední přeživší pokusili o společnou sebevraždu pod zástěrkou „ osudové lásky", aby jeden druhého nemuseli zabít, což jim vyšlo a nechali žít oba. Nechtěně se tak ale oba stali symboly ve složitém systému vztahů ve fikčním světě.
Systém od nich chce, aby pokračovali ve své hře na osudovou zamilovanost (ačkoli jde jen o mediální trik pro veřejnost), a tak ještě silněji manipulovali obyvateli jednotlivých Krajů. Ovšem pro jednotlivce, skupiny a možná dokonce pro jakousi rebelskou skupinu byl krok Katniss nikoli akt lásky, nýbrž akt vzpoury proti systému - a Katniss sama se tak stává symbolem revoluce. Jinými slovy, Katniss ani Peeta se nemohou osvobodit od toho, aby něco reprezentovali.
Cokoli udělají, je nějak obecněji pochopeno: na jedné straně jako gesto zbabělosti, na druhé straně jako gesto vzdoru, přičemž vůbec nezáleží na tom, jestli o nějaké gesto vůbec šlo.
Zatímco minule šlo o přežití a bazální rodinné vztahy postav, tentokrát jde o složitější práci s významy.
V dobrém slova smyslu přímočará podívaná je tak zároveň údernou a promyšlenou hrou s dynamickým rozčleněním fikčního světa, v němž se postavy stávají nástroji rozličných ideologických modelů.
Film je přitom poměrně jasně rozčleněn na čtyři různé části: (a) ujasňování si pozic ve zmíněné hře významů, (b) vyjednávání s dalšími budoucími účastníky Hunger Games (kde působí výběr dosavadních vítězů), (c) probíhající Hunger Games, (d) epilog otevírající cestu k dalšímu dílu (jenž bude bohužel rozdělen na dva filmy).
Víceméně každá z těchto částí má odlišné stylistické i narativní pojetí, což umožňuje filmu rozvíjet se jako spirála vsazující tatáž témata do nových souvislostí.
První část kombinuje dramatické scény intenzivních interakcí (ať už jde o přátelské rozhovory, nebo o velmi vyhrocené střety) se značně eliptickými montážemi poukazujícími na široké pole souvislostí (různé projevy, různé kraje, různé projevy represe).
Druhá část se soustředí na představení různých skupin postav v uzavřeném objektu, kdy se dialekticky pojímá chování budoucích soutěžících a chování zlovolných šéfů. Třetí část má pak podobu žánrových vzorců: akce, sci-fi, horor…
Víc než velká slova
Podstatné ovšem je, že na rozdíl od prvního filmu (který má zdánlivě podobnou strukturu) nejsou klíčové konkrétní postavy v nějakém světě a v konfrontaci s nějakými významovými rámci, nýbrž kruciální roli sehrává síť významových rámců v určitém světě, kdy jednotlivé postavy především umožňují tuto síť a tento svět zprostředkovávat z různých perspektiv.
To na jedné straně pomáhá vytvořit si konečně komplexnější představu o nich, na druhé omlouvá relativní jednoduchost postav.
Katniss, Peeta, Hurikán, Haymitch či Snow jsou spíše zástupné znaky různých ideologických pozic než plnohodnotné postavy a v tomto ohledu se druhé Hunger Games v lecčem podobají historicko-materialistické průzračnosti nedávného filmu Elysium.
Jestliže se však Elysium skrývalo za vzorce dravé akční sci-fi s prvky kyberpunku, druhé Hunger Games se dovedně ukrývají zase za náctiletou akční romanci, jíž víceméně v žádném ohledu nejsou - a pubertální publikum bude možná zklamáno.
První díl se snažil těkavou estetikou, opulentními přelety kamery, velkolepými davovými scénami a velikášskými gesty dosáhnout dojmu, že v tomhle příběhu jde prostě o něco víc (a nešlo).
Ironické je, že druhý díl toho skutečně dosahuje zcela naopak pomocí poctivého promyšleně nenápadného stylu, důrazem na dramatické konfrontace jedince s jedincem a často pomocí výmluvných zámlk namísto velkých slov.
Druhým Hunger Games se podařilo vyvrátit vše, co jsem vyčítal prvnímu dílu. Aniž by přestaly být upřímnou a přímočarou zábavou pro mladé publikum uvyklé srozumitelně zprostředkovávaným pravdám v zapamatovatelných sloganech (což mi samozřejmě může vadit, ale je to problém můj, ne filmu), daří se jim na omezeném prostoru rétorických operací diktovaných cílovým divákem vytěžit z de facto politického tématu maximum.
Na další díl se těším a na tento díl si určitě do kina zajdu ještě jednou - což bych před týdnem skutečně nečekal.
