Recenze - Románová prvotina Stephena Kinga z roku 1973 přilákala pozornost filmařů již několikrát. A přestože si především De Palmova verze Carrie z roku 1976 se Sissy Spacek a Johnem Travoltou zaslouží pozornost, vesměs jsou adaptace důkazem, že filmaři si s touhle látkou neví rady.
De Palma z toho ještě vyšel relativně dobře. Pozici v top pětce kingovských adaptací si ale dlouhá léta držel především díky strašlivé úrovni většiny zbylých aspirantů. A minimálně za jednu věc by se mohl smažit v pekle hned vedle nebohé Carrie - a sice za ustavení mýtu, že příběh oné nešťastné dívky je horor.
Tuto informaci považuji za nutné zdůraznit: Carrie není horor. Stephen King psal svou prvotinu především jako rozhněvaný mladý muž. A zpracoval v ní příhodu, které byl sám svědkem. Na jisté střední škole se dlouhá léta vysmívaná dívka pokusila změnit svůj osud - a právě tato snaha vystoupit z pozice otloukánka, být na chvíli krásnou a žádanou, vedla k jejímu úplnému zavržení...
Nebohá Carrie vláčená hororem
V Kingově fantazii původně všední story, jakých je na každé střední škole dvanáct do tuctu, získal velmi krvavé finále. Jeho hrdinka má totiž telekinetické schopnosti. Jenže román se nesnaží Carrie kdovíjak démonizovat.
King totiž dobře ví, že škola může být peklem. A že děti - a většina postav jeho knihy je ještě dětmi, jak neváhá zdůraznit - umí být velmi kruté. Příběh Carrie tak mapuje jednu tragédii. Dívka vystavená šikaně dostane díky špatnému svědomí jedné ze spolužaček šanci vyrazit si na ples se školní hvězdou. Jenže tato snaha je od začátku odsouzen k nezdaru - kvůli matce-fanatičce i tajné pomstě dívky, které je účast na plese zakázána právě v důsledku šikanování Carrie.
Filmové adaptace ale ignorují, že román částečně sestává z novinových článků, dokumentů a knihy, které se ke krvavým událostem v městečku Chamberlain vyjadřují zpětně a nabízí několik možných výkladů. Mezi námi - „rafinovaná" struktura byla projevem Kingovy nezkušenosti a podobný přístup byl nejjednodušším způsobem, jak obsáhnout motivace a hloubku postav.
I proto je první filmová Carrie, která spoléhá pouze na odvyprávění sledu událostí, plná v podstatě plochých postav. Filmaři si pomáhají jejím překlopením do žánru hororu. Náznaky, že Carrie byla ztělesněním zla (přestože jí po většinu stopáže ukazují jako oběť), které se vrátí, ale působí jako pěst na oko.
Hledání svěžího ranního potu Nového Hollywoodu
Nejnovější adaptace De Palmův koncept přejímá - včetně citací závěrečné scény, která by se neztratila v sérii Halloween či Noční můře v Elm Street. A bohužel ji doplnila o typickou vykastrovanost současné hororové školy, která už dávno rezignovala na nějaké nakopnutí měšťáka, na pokus skutečně svého diváka ranit a vykolejit z jeho naučeného myšlení...
Doslova bolestné a tristní je srovnání jedné z klíčových scén, v níž Carrie ve školních sprchách poprvé začne menstruovat a stane se terčem hnusné šikany. V knize je scéna uvedena na autora nezvykle poeticky: „Dívky měly první hodinu volejbal a jejich ranní pot byl svěží a lehký."
Vtip je v tom, že následně přijde krev. Čistota a svěžest je brutálně narušena. Carrie má šílený strach z vlastního těla, její spolužačky - a dokonce i učitelka - jsou zhnusené. A motivy hnusu, krve a nečistoty těla (i v náboženském slova smyslu) se pak neustále vracejí. I De Palma scénu uvede poeticky; zpomalenými záběry, v nichž se z páry vynořují zcela nahé dívky...
Ovšem nová verze se důsledně soustředí na záběry nohou či detaily obličejů. Pokud je snímána celá postava, jsou dívky ve spodním prádle. A jejich sportovní aktivita spočívá v hraní odbíjené v bazénu. To znamená, že film od začátku prodává své postavy jako čisté, upravené, vycizelované - a vpád krve není tak působivý, nikdy neobsahuje onu hloubku narušení řádu věcí.
Zdvižené obočí si zaslouží i představitelka hlavní role - nikoliv však z hlediska hereckých schopností. Chápu, že ani De Palma neměl odvahu dát roli dívce, která by byla slovy knihy „podsaditá, silnější a s uhry na krku, hýždích a zádech", ale nová Carrie v podání Chloe Grace Moretz se sice obléká nevýrazně, ale pleť i vlasy má za všech okolností perfektní. Její přerod v krásku, který je vyvolán štěstím v nově nalezeném sebevědomí, je omezen na obléknutí hezčích šatů...
Stejně nevýrazní jsou i představitelé většiny vedlejších rolí (především se nekoná žádný druhý John Travolta, dostaneme jen trapné variace na Justina Biebera v light a dark verzi).
Výjimkou je Julianne Moore v roli matky Carrie. V podstatě je právě ona dokonalou Carrie, jen o čtyřicet let starší, než by bylo třeba. Její Margaret Whiteová je nejodvážnější postavou nové verze; vyvážený mix tyranky a pečující matky-přítelkyně. V její osobě jako by do tuctového pseudohororu, kde se promenádují magazínově krásní lidé deklamující nudné věty (v nichž občas probleskne perla převzatá z předlohy) vpadlo znepokojivé pnutí z fotografií Gregoryho Crewdsona.
Tyto problesky ukazují, že Carrie by i v dnešní době mohla s divákem pořádně zamávat. Je to škoda, zvlášť když režisérkou je Kimberly Peirceová, která se proslavila syrovým dramatem Kluci nepláčou, což byl film, který měl s prominutím koule. Zde však evidentně prohrála boj s představami producentů.
Přehlídka marnosti
Práci s postavami nahrazují pseudopokusy adaptovat v éře sociálních médií, kdy kdo není na Facebooku, jako by nebyl. Končí to ale neškodným klouzáním po povrchu, ze kterého by se Kracauer v hrobě obrátil. Případně o vzoru moderního pomrkávání na znalého fanouška, nová Carrie cituje De Palmovu verzi. Děje se tak ve zmíněném „naladění" na hororovou verzi i v tom, jak obskurně vyzobává některé motivy z předlohy, aniž by chápala jejich smysl.
Čímž se vracíme k tvrzení, že filmaři prostě neví, co si s Carrie počít. V knize narazíme na zmínku učitele angličtiny, že Carrie (jinak fanynka Boba Dylana, kdyby vás to zajímalo) napsala báseň... Filmaři se sice nástavby v podobě doplňujících dokumentů vzdali, ale stejně jako by se cítili vázáni tím, vzít si z knihy co nejvíc. A tak se motiv objeví ve verzi De Palmy i Peirceové. Jednou je jejím autorem prominentní sportovec Tommy, který posléze Carrie doprovodí na ples, podruhé jde o oblíbený kousek samotné Carrie.
Jinými slovy - ve filmu je tento motiv na rozdíl od románu zbytečný. V knize výpověď učitele dokumentaristicky prohlubuje charakter Carrie, přičemž onen učitel se navíc jmenuje Edwin King, a jde tedy o autorův soukromý vtípek.
Filmová Carrie je ovšem prosta jakéhokoliv humoru. Její sledování je tak přehlídkou marnosti a z potenciálně podvratného snímku se stalo existencí slavného předchůdce okořeněné čekání na finální masakr. V něm se King i De Palma dočkají závěrečného podrazu - nová Carrie totiž tento masakr nepojme jako definitivní povolení ventilů a rozpad osobnosti pronásledované dívky, ale jako její vůlí kontrolovanou pomstu.
Vykoupení pak Carrie nedojde skrze naše uvědomění, že jsme ji vytvořili my samotní, ale tím, že neublíží těhotné Sue (kterýžto fakt mimochodem zabíjí jeden z krutých vtipů knihy).
Verdikt? Nová Carrie nepřispěla ničím zásadně novým, opakuje chyby minulosti a ještě přidává nové. Je prostě jedním velkým zklamáním.
