Recenze - Letošní rok očividně přeje milovníkům filmové science fiction. Poslední dva snímky pak dokonce představují v jistých aspektech alternativu vyprávěcích modelů vysokorozpočtové sci-fi. Na jedné straně je to Gravitace, na druhé pak čerstvě Enderova hra.
Oba tak činí zejména svým extrémním soustředěním se na komorní příběh člověka testujícího hranice svých psychických a fyzických možností, stíhaného rodinným traumatem a nuceného čelit náročným výzvám neadekvátním dosavadnímu společenskému postavení.
Nezfilmovatelný román
Chlapec Ender (Asa Butterfield) se totiž dostane z pozice školního outsidera do pozice… školního outsidera, ovšem už na bitevní škole ve vesmíru. Zemi hrozí opakovaná invaze mimozemšťanů, nejlepší vojenské mozky jsou bezradné a řešení vidí ve strategickém myšlení geniálního dítěte.
To hodlají k přijetí osudu dokopat nevybíravými cestami bezcitné manipulace v nehostinném prostředí, kde buď obrovskému tlaku podlehne, nebo v sobě objeví kýžené schopnosti výjimečného vojevůdce.
Snímek je adaptací legendárního stejnojmenného románu Orsona Scotta Carda z roku 1985, jenž byl dlouho považován za nezfilmovatelný. A po pravdě, kdyby adaptace slepě následovala všechny linie a dějové zákruty komplexní předlohy, pravděpodobně by selhala. Nicméně, neučinila tak.
Enderova hra
Katarze vyprávění dosahuje filmová Enderova hra oproti knižní předloze pomocí dějových výpustek, perspektivních omezení a sledu událostí zobrazených striktně jako série příčinně se rozvíjejících podnětů utvářejících proměnu Endera ze zakřiknutého chlapce v silného vůdce. Divák ale nepřijde ani o velkolepé trikové scény, ale i tyto nakonec zůstávají podřízeny uvedenému schématu. Právě ono schéma přitom zásadně odlišuje Enderovu hru od Harryho Pottera, k němuž bývá nešťastně přirovnávána. Snímek má řadu chyb, ale už pro chladné zobrazení brilantně zahraného dětského hrdiny jako morálně přinejmenším komplikované postavy si zaslouží obdiv.
Režisér a scenárista Gavin Hood naopak přistoupil k Enderově hře nepietně a právě díky tomu se mu podařilo zachovat tematické podloží komplexní předlohy.
Film se plně zaměřil na Endera a jeho dějovou linii. Dlouhé roky na bitevní škole zkrátil na mnohem kratší období, vedlejší postavy zasahují do děje jen do míry, kdy pomáhají porozumět Enderovi, a dominantní akcent se postavil na rozporuplný vztah mezi Enderem a jeho učitelem, či spíše nadřízeným Graffem (Harrison Ford).
A zatímco román sleduje chlapcův vývoj subjektivně, snímek jako by zaujal Graffovu vnější, přísně racionální pozorovatelskou perspektivu - kdy Enderovo vědění o světě kolem sebe doplňuje o širší kontext spojený s Graffem, jeho plány s hlavním hrdinou a diskuse s psycholožkou (jejíž hlas je potlačován).
Obdiv pro dětského hrdinu
Film se v souladu s Graffem dívá na vývoj Enderových schopností i na průběh vnitřních dilemat jako na sérii mrazivě logických strategií. Emocionální pohnutky se jeví jako slabost, jež je pouze třeba překonat nebo vhodnou manipulací donutit chlapce je potlačit.
Nejslabší částí filmu je ta nejokázaleji citová, kdy ale kýčovitost jako by zdůrazňovala směšnost podobných výlevů.
Katarze pak vyprávění dosahuje právě pomocí dějových výpustek, perspektivních omezení a sledu událostí zobrazených striktně jako série příčinně se rozvíjejících podnětů utvářejících proměnu Endera ze zakřiknutého chlapce v silného vůdce.
Jinak řečeno - Graff i Ender z příběhu sice po většinu času vycházejí jako machiavelistická monstra, ale závěr o to silněji vyplývá z premis, aniž by bylo třeba rekonstruovat síť sociálních kontaktů, jež si hrdina v románu postupně buduje.
Divák tak nepřijde o velkolepé trikové scény, ale i tyto nakonec zůstávají podřízeny uvedenému schématu.
Právě ono schéma přitom zásadně odlišuje Enderovu hru od Harryho Pottera, k němuž bývá nešťastně přirovnávána.
Snímek má řadu chyb, ale už pro chladné zobrazení brilantně zahraného dětského hrdiny jako morálně přinejmenším komplikované postavy si zaslouží obdiv.
