Recenze - Ani soudobá kompozice, ani romantický koncert pro klavír, ani čtyřicetiminutová symfonie. Vrcholem závěrečného koncertu Dvořákovy Prahy byl drobný přídavek.

Něco kolem tří minut nádherné hudby a nádherné interpretace: Chopinův valčík, jak ho hrál Polák Rafał Blechacz. Kvůli takovým chvílím má smysl pořádat festivaly a chodit na ně…

Orchestr z amerického sektoru

Kdyby někdo točil dokument „Ve stínu Berlínských filharmoniků", určitě by v něm mluvili hráči Německého symfonického orchestru Berlín, který se představil na závěrečném koncertu Dvořákovy Prahy pod taktovkou třiatřicetiletého Cornelia Meistera.

I když se u pultu tělesa, které vzniklo v roce 1946 v americkém sektoru Berlína, objevovala během let zajímavá jména - dirigenti Lorin Maazel, Riccardo Chailly nebo Kent Nagano - je to v současnosti „jen" solidní orchestr.

V kvalitě zvuku nebo míře sehranosti jednotlivých nástrojových skupin je o několik příček níž než Berlínští filharmonikové. Ale kdo by taky nebyl…

Je dobře, že závěrečný koncert festivalu otevřela soudobá evropská hudba. Na tradičních vážnohudebních koncertech v Praze je jí jako šafránu. Otevřenost novým věcem by měla být pro každého pořadatele klíčová věc.

Ochuzený skladatelský svět

To je písmeno A. Písmeno B je, že ve skladbě Changements skoročtyřicátníka - Švýcara Davida Philipa Heftiho - jsme mohli slyšet přesně to, co se dá od určitého proudu současné vážné hudby očekávat. Základní zaklínadlo zní: prozkoumávání zvukového prostoru. A někam tam také sahá skladatelská ambice.

Pak se dá už předem docela dobře odhadnout, co zhruba uslyšíte: nejprve nejhlubší polohy hlubokých nástrojů orchestru - jakési „pra-dunění" kontrabasů a třeba kontrafagotu; po chvíli se naopak vyšplháte do nejvyšších poloh řekněme houslí; téměř vždycky se hraje smyčcem na činel (což je finta z každého dobrého hororu).

To všechno bylo i v Heftiho skladbě s podtitulem „Atmosférické obrazy pro orchestr". Jediná věc, kterou jsem před tím neslyšel, bylo hraní do trombónů naprázdno - neozýval se tón, jenom profukování.

Je pozoruhodné, jak často se toto hudební počínání považuje za nekonvenční a objevitelské. Přitom je předvídatelné a vlastně konvenční. Stejně tak se zdůrazňuje individualita tvůrců. A přitom výsledky jsou si překvapivě podobné.

Je to zároveň setkání s hudbou, která si na sebe ušila dost podstatná omezení. Velká díla klasiky - od Bacha po Stravinského - jsou vždycky nějak komplexní: obsahují nejen zajímavé barvy hudebních nástrojů, ale taky hudební nápady a melodie, rytmus a harmonii… Prostě různě namíchanou směs prvků, které dílo ukotvují a zároveň provázejí posluchače hudebním příběhem. Je to velký svět.

Poslední století přineslo i v hudbě velkou míru specializace, partikularizace a spoustu soukromých „hudebních laboratoří". A spolu s tím jednotlivé cesty a cestičky - a hudební útržky. To jen málokdy přináší opravdový hudební zážitek. Alespoň pro mě.

Snaha o dynamickou Novosvětskou

Jasně. Dvořákova Novosvětská je samozřejmě z jiného světa. Tak bohatá na nápady, tak krásná, tak komplexní, tak „napadnutá". A ani po stopadesáté nenudí.

S Corneliem Meisterem a Německými (berlínskými) symfoniky ovšem její provedení nijak nenadchlo. Na můj vkus měla jejich interpretace trochu moc svalů. Nemyslím tím jenom sílu, s jakou se zabíralo do strun (to se dá vysvětlit i nezvykem orchestru a dirigenta na - oproti moderním evropským sálům - miniaturní Rudolfinum), ale i určité předvádění a hraní na efekt.

Mladý dirigent párkrát vyčaroval vysloveně tichá místa, při kterých se s orchestrem „mazlil"; ale to všechno jako by dělal, jen aby vyznělo zesílení a zrychlení, do kterého nakonec vše ústilo. Bylo to taky už malinko předvídatelné.

Meister přitom nechtěl Novosvětskou dirigovat rutinně a oproti Dvořákově partituře hodně hýbal s tempem. Třeba i několikrát na ploše několika desítek vteřin. Budiž. To je interpretační svoboda. Jenže dirigent tím orchestr vystavuje nejistotě: má hrát trochu jinak, než jak je psáno, a musí v tom být jednotný. To se ne vždycky dařilo. Na několika místech, kde dirigent prostě musí orchestru ukázat společný začátek, Meister nevedl, ale jaksi euforicky povlával nad znejistělými hudebníky.

Pohled kamsi daleko

Možná nejzajímavější bylo srovnání dvou mladých umělců tohoto večera: dirigenta Cornelia Meistera a sólisty Rafała Blechacze, absolutního vítěze Chopinovy varšavské klavírní soutěže v roce 2005.

Osmadvacetiletý Blechacz hrál nejdřív sólo v Schumannově Koncertu pro klavír a orchestr, který je pěkný, ale nemá úplně sevřený tvar a zanechává dojem nejednoznačnosti. Pak Blechacz přidával jeden z Chopinových Valčíků.  V sále se na pár minut rozhostila opravdu výjimečná atmosféra - soustředěné ticho.

Dirigent Cornelius Meister v sobě má něco, co brnká na strunu efektnosti. Je to typ dirigenta, na kterého se obecenstvo rádo dívá, on to dobře ví a vychází tomu vstříc. Je sympaticky energický, na pódiu se pohybuje příjemným atleticko-tanečním způsobem, pořád se usmívá…

Rafał Blechacze je vlastně nenápadný. Na pódiu se sice neztrácí, ale není to někdo, kdo svým zjevem okamžitě ovládne sál. U klavíru sedí ve zvláštním záklonu jakoby odtažitě od klaviatury. Ale pak začne hrát… Jeho úhoz do kláves je měkký, jemný, křehký. Jeho tón je krásný, oduševnělý a vždycky jakoby v něm trochu zazvonilo.

A ještě jedna věc, která Blechacze charakterizuje. Před 120 lety popisoval newyorský novinář Antonína Dvořáka, když se přišel děkovat publiku při premiéře Novosvětské symfonie: „Má tmavé oči a jeho pohled je jasný a veselý - občas se však zatoulá kamsi daleko."

I pro ten „pohled kamsi daleko" bylo vystoupení Rafała Blechacze vrcholem závěrečného koncertu festivalu, který nese Dvořákovo jméno.

Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha 2013. Rafał Blechacz - klavír, Německý symfonický orchestr Berlín, dirigent - Cornelius Meister. Program: David Philip Hefti: Changements, Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54, Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95„Z Nového světa". 20. září 2013, Dvořákova síň Rudolfina.