Recenze - Když v únoru 2011 přebírala kanadská skupina Arcade Fire cenu Grammy v nejprestižnější kategorii album roku, bylo to skoro jako malý zázrak.
Vždyť jejich koncepční album o prázdnotě života na předměstí The Suburbs porazilo i nahrávky od hvězdy typu Eminema a Lady Gaga. Septet z Montrealu se tehdy definitivně etabloval jako velká rocková kapela, která se nebojí vážných témat i vyhraněných postojů - deklarovaná nezávislost na mašinerii nahrávacího průmyslu byla jedním z nich.
Přesto jejich album o moderním odcizení nakonec končilo rozpustilou taneční skladbou Sprawl II (Mountains Beyond Mountains), která zněla jako kdyby si Depeche Mode dali dostaveníčko s Talking Heads.
A tam kde The Suburbs končilo, tam jejich čtvrtá studiová nahrávka Reflektor začíná - tanečními rytmy stejnojmenného singlu, do jehož sedmi minut se vedle klavíru, smrtící basové linky a textu inspirovaného esejemi dánského filosofa Kirkegaarda vešel i hostující David Bowie.
Poselství z Jamajky
Arcade Fire k výsostnému postavení v rámci scény nezávislého rocku pomohla i pověst skvělé koncertní kapely. Pro své čtvrté album se tak rozhodli přenést energii živých vystoupení i do studiové nahrávky, k čemuž měl pomoci James Murphy v roli producenta. Byl to právě jeho projekt LCD Soundsystem, který na začátku tisíciletí začal propojovat existenciální rock se sofistikovanými tanečními rytmy.
Album Reflektor ale v žádném případě nesoutěží v rozjásané dance euforii s trance-popovými hvězdami z aktuálních žebříčků, Murphy naordinoval kanadské kapele infuzi sofistikovaným disco sedmdesátých let či spojenectvím rocku a funku z osmdesátých let (Talking Heads).
Sami manželé Win Butler a Régine Chassagne v čele Arcade Fire pak přidali spletité rytmy spirituální taneční hudby z Jamajky a Haiti, kde Régine vyrůstala. Na ostrov v Karibiku údajně zamířili v rámci terapie po šílenství spojeném s propagací třetí desky a při společném jamu s místními muzikanty prý našli odpověď na to, kam se s kapelou hudebně ještě vydat.
Svou reinkarnaci pojali Arcade Fire důsledně - zmíněný první singl dokonce vydali pod jménem fiktivní kapely The Reflektors a další odstřižení od své seriózní, angažované kariéry, která začala před osmi lety temným albem Funeral, přišlo s dvacetiminutovým propagačním filmem Here Comes The Night Time režiséra Romana Coppoly. Tady se Arcade Fire s pomocí komiků Bena Stillera či Zacha Galifianakise proměnili v estrádní kapelu křepčící v jakémsi pokleslém klubu pod disco koulí.
Montrealští revolucionáři a ironie? Proč ne. Do podobného stavu ostatně kdysi dospěli U2, když po angažovaném a tradicionalistickém Rattle and Hum vydali odvážné, experimentální album Achtung Baby, které nasálo vlivy taneční hudby či alternativního rocku.
Máte rádi rock'n'roll? My ano
"Máte rádi rock'n'roll? Protože já už si tím nejsem jist," mumlá na začátku skladby Normal Person zpěvák Win Butler v ozvěně Bonova MacPhista ze Zoo TV Tour irských hvězd. Oba by se nejspíše shodli v tom, že rock už ztratil svoji sílu mobilizovat masy a stal se jen karikaturou rebelského hnutí šedesátých let.
Jenže Normal Person je nakonec vlastně celkem tradiční stadiónová „vypalovačka", kterých už Arcade Fire nahráli několik a následná You Already Know i punková Joan of Arc také nikterak nenaznačují, že by to kapela se svoji dekonstrukcí rocku myslela zase tak smrtelně vážně.
Ano, skladby jako Here Comes The Night Time či Afterlife těží ze spojení kinetiky basové linky vypůjčené z reggae a tradičních hymnických melodií Arcade Fire, ale žádná revoluce se nekoná - tohle už dělali The Clash nebo Public Image Ltd. na přelomu sedmé a osmé dekády.
Celkově vzato není Reflektor vůbec tak experimentální deskou, jak se Arcade Fire snaží tvrdit v rozhovorech - nejradikálnějším uměleckým gestem desky je nakonec její celková stopáž. Těch pětaosmdesát minut, které z Reflektoru dělají dvojalbum nicméně kapela natahuje dvojicí destiminutových zvukových koláží z úvodu a závěru desky. Jinak je rozdělení na dvě poloviny vlastně zbytečné a jen zvýrazní fakt, že na druhý disk se vešel materiál, který za tím prvním kvalitativně zaostává (Awful Sound, Porno).
Natočit dvojalbum má u hudebníků pořád punc výjimečné události a Arcade Fire si nikdy nedávali malé cíle. Ostatně po úspěchu s The Suburbs jim ani nezbývalo nic jiného než pojmout vydání nové desky jako událost. Repetitivním tanečním groovům Reflektoru by ale spíše svědčila střídmější prezentace malé desky, která by místo velikášských cílů dávala na odiv kapesní slasti večera na tanečním parketu.
V rozhovorech Arcade Fire tvrdí, že chtěli natočit svoje poslední dvojalbum ještě předtím než s koncem éry fyzických nosičů tento formát definitivně vymře. To je ale na ospravedlnění trochu málo. V jejich neprospěch hraje třeba hned srovnání s obdobnými počiny minulosti - desky jako Dylanovo Blond on Blonde, „bílé dvojalbum" The Beatles či London Calling The Clash srší excentrickými nápady a kreativitou utrženou z řetězu.
Arcade Fire místo toho na Reflektor jen převlékli svoje epické indie hymny do slušivého kabátku modernější produkce, pro niž se ale beztak dějiny rocku zastavily v roce 1982.
Arcade Fire: Reflektor. 2xCD, 2xLP, digital. 85 min. Vydalo Merge Records.
