Recenze - Sedmé album britských Placebo přináší smutnou zprávu; potvrzuje to, co naznačila již předchozí deska. Vkládat do této kapely další naděje je naivní. Kolekce Loud Like Love evokuje tvůrčí vyčerpanost. Útočit může pouze čirou nostalgií.
První polovinu své kariéry - hlavně mezi roky 1996 a 2003 - platili za dráždivou a zneklidňující kapelu. Zvukem i emocemi byli nejednoznační, nerozhodnutí, věčně rozpolcení; tak jako jejich zpěvák Brian Molko, který nevěděl, jestli radši líbá kluky nebo holky. Věčně procházeli konfliktem, vnitřním soubojem.
Sledovat někoho takového je vždy atraktivnější, než slyšet interpreta, který již svou hudební a životní pravdu objevil. Máte totiž pocit, že přihlížíte něčemu životnému.
Sbírka ukradených vrstev
Jednotlivé zvukové vrstvy nebyly inspirované jinými kapelami; byly od jiných kapel čistě přejaté. Způsob jejich mixu a kombinace však osobitost vytvářel. Měli v sobě trochu noisu (proto na někoho působili tak trochu jako holčičí Sonic Youth). Emoční vypjetí drželo kontakt s teenagerským emo-poprockem (proto byste v prvních řadách jejich koncertů našli dívky s načerno pomalovaným obličejem a reálnými nebo naznačovanými jizvami na rukou a krku). Rádi také zlehka - ale fakt jen zlehka - experimentovali s hiphopovými beaty, nebo elektronikou (přestože úrovně Primal Scream nikdy nedošli).
O Placebo jsme tedy mohli psát, že jsou sbírkou ukradeného, ale nikdy jsme nemohli jmenovat další, jim věrně podobnou kapelu.
Poslední dvě alba podobným procesem hledání výrazu již neprocházejí. Jako by jimi Placebo chtěli říci: „To, co jsme hledali, jsme úspěšně našli a nyní vás tím budeme ve větší než hojné míře oblažovat". Ve výsledku to znamená, že předkládají skladby s naprosto stereotypní strukturou, emocí a zvukem. Přestože hrají celou kariéru „to samé," jejich současnost je přímo protikladná s minulostí.
Snaží se budit dojem hluku a tvrdosti, ale současně znějí jako konvenční rádiová skupina. Jako by si mysleli, že stačí své nástroje nahrát a nazvučit hlasitě. Jejich nové písničky působí, že byly nahrané ze zvyku a potřeby něco nového vydat; ze závazku vůči vydavatelské firmě a fanouškům. Dřívější energie fatální nutnosti vyjádření sebe sama je střídána čirou rutinou. Při tomto přístupu pak nemají jejich typické emoční deklamace šanci zlomit žádné srdce.
Na dospělosti a nalezení rovnováhy - přestože jde o nejméně vzrušující podobu uměleckého vývoje - má určitě každý právo. Placebo se ale nemění: dělají pořád to samé. Opakují stejné vzorce, stejné motivy; pouze nudněji, se stále menším zaujetím a angažovaností.
Před lety zpěvák Brian Molko s nervním zápalem kvílel: „Change your style again, change your style in men". Dnes svojí nerozhodnou sexualitu otec několika dětí komentuje bez potu a krve přeříkaným: „My computer thinks i am gay".
Starší slogan fungoval jako existenční výpověď, ten dnešní je naplněním očekávání. Placebo na nové desce dělají pouze to, co si sami myslí, že se od nich vyžaduje.
Deset songů z povinnosti
Kritika alba Loud Like Love nestojí na požadavku hudební/sexuální nerozhodnosti, emočního vypjetí naznačované osobní dekadence, tedy prvcích jejich dobrých prvních alb. Jejich vůbec nejlepší album - Meds z roku 2006 - tyto vlastnosti silně potlačilo a redukovalo.
Tehdy jste slyšeli sebevědomou, vyzrálou kapelu, která ví, co chce. Ví, kam chce, jít, ví, proč, tam chce jít, ví, jak tam dojít. Místo toho, aby Placebo následovali tuto cestu uvědomělého vývoje mužů, kteří již nejsou chlapci, se na dalších dvou albech začali vracet k rozpolcenosti předchozí tvorby. Ta již ale nebyla záležitostí srdce, ale záležitostí rozumu. A pokud tyto věcí nejdou z nitra člověka, ale jsou tvořeny v továrně, nikdy nefungují.
Chce-li Molko jako dospělí muž působit jako křehký chlapec, měl by si znovu poslechnout alba svých dávných vzorů s The Cure. Našel by tam návod.
Album Loud Like Love těží ze dvou elementů. Hlučných, ale přitom nejjednodušším, až vlezlým způsobem melodických kytarových linek. Tento přístup ke zvuku evokuje nu-metalové a neo-punkové žánry; ten koncept moderní rockové hudby, vůči, kterému se Placebo ve svých začátcích tak rádi vymezovali.
Dalším výrazným prvkem je pak hlas Briana Molka, který chce plnou posluchačovu pozornost. Placebo si zcela pragmaticky uvědomují, že jejich fanoušci je nevnímají jako komplexní kapelu, ale jako Briana Molka s jeho doprovodnou skupinou, která nedostane právo na větší realizaci.
To, co na jeho charismatu bylo dříve dráždivé a svůdné, je dnes iritujícím stereotypem, chladným zbožím na zakázku.
Placebo ochotně těží z dobré znalosti svých posluchačů. Vědí, že nevyžadují posun, vědí, že progresivní myšlení by považovali spíše za negativum než pozitivum. Ten komu stačí „deset nových skladeb Placebo" bude nostalgicky spokojen. Ti, kterým se tento přístup k hudební popkultuře příčí, nebudou ztrácet čas ani s jedním poslechem.
Placebo tak rozšiřují dlouhou řadu z povinnosti tvořících rockových kapel, kterým jejich fanclub zbaští cokoliv. Vítejte mezi AC/DC nebo Metallicu. Nebo se spíš rozpadněte.
Autor je redaktorem časopisu Živel
