Recenze - Před dvěma lety oslavili Eddie Vedder a spol. dokumentem Pearl Jam Twenty dvacátiny své kapely, vydali reedice svých dvou nejslavnějších desek a následné koncertní šňůry po Americe i Evropě je zastihly v slušné formě.
Kvintet si teď užívá luxusu vlastního vydavatelství (Monkeywrench) a s první deskou vydanou po vlastní ose - Backspacer - dokonce dobyl znovu po třinácti letech číslo jedna amerického žebříčku. A nezapomeňme také, že syrový rock ze začátku deváté dekády je zpátky v módě, což potvrzuje návrat jejich generačních souputníků (Soundgarden, Alice in Chains, Stone Temple Pilots) ze záhrobí. Jednoduše ideální podmínky k tomu, aby desátá studiová nahrávka seattleských hrdinů ohlašovaná pod názvem Lightning Bolt byla něčím opravdu speciálním.
Že v sobě Pearl Jam - pořád existující ve své nejslavnější sestavě - mají ještě alespoň jednu fantastickou desku, jakýsi pozdní majstrštyk své kariéry, nepřestali jejich fanoušci doufat ani v novém tisíciletí, které jim ale jinak ze strany kapely mnoho potěšení nepřineslo.
Čtyři roky starý Backspacer byl skutečně částečným probráním z mrákot, na němž přiznané vlivy z osmdesátkového new wave popu měly kapele pomoci vykročit z bludného kruhu. Jenže aktuální Lightning Bolt je vrací zpátky do agonie kapely, která by skutečně ráda udělala ještě něco zásadního, ale zároveň má strach změnit zaběhnuté postupy.
Pearl Jam nepochybně chtěli dostát názvu alba (=blesk) a novinku tak odpálí trio energických skladeb, které upomínají na punkový start alba Vs. (v říjnu mimochodem slaví dvacáté narozeniny). Letitý fanoušek bude spokojený, když u úvodní Gateway zjistí, že hlas Eddieho Veddera ani v osmačtyřiceti letech neztratil nic ze své naléhavosti, Stone Gossard a Mike McCready jsou pořád výteční kytaristé a že kapela ještě pořád umí napsat antisystémovou hymnu jako je syrový pilotní singl Mind Your Manners, který je prý jejich pokusem o přímočarý punkový šleh ve stylu Dead Kennedys.
Pamětníci Spin The Black Circle z toho do kolen nepůjdou, ale skladby alespoň nažhaví na zbytek desky.
Když velké musí být ještě větší
Jenže pak v My Father's Song ostré riffy začne postupně vytlačovat okázalý stadiónový refrén a nažhavený akumulátor se definitivně "vyklepe" s druhým singlem Sirens - tuctovou baladou, kterou snad Pearl Jam natočili z povinnosti či úcty k jakési tradici.
Vedder tady vrší snad všechna největší klišé svého hlasového projevu, elektrické riffy doplňuje romanticky znějící šestistrunka a nakonec po sáhodlouhých pěti minutách dojde i na klavír a sborové "ááách" a "óóóch".
Tohle je mustr antiseptického rádiového rocku ze sedmdesátých let a jednoho až zarazí, jak zoufale konzervativně teď Pearl Jam hrají. Samozřejmě, Vedder a spol. nikdy nebyli punkeři jako Nirvana a ze všech velkých kapel ze Seattle měli nejdále k špinavému zvuku podladěných kytar praotců žánru Melvins a Mudhoney. Do grunge je novináři řadili spíše díky příslušnosti k lokální scéně a zatímco Cobain davové rockové spektákly nenáviděl, Pearl Jam se na stadiónech vždy cítili jako ryba ve vodě.
Jejich velikášským gestům se kdysi dalo věřit, v roce 2013 už zůstala jen křeč. Stadiónový zvuk, ve kterém všechno musí být co největší od emocí po hymnické refrény, je už pro kapelu spíše na obtíž. Epické skladby jako Swallowed Whole nebo titulní Lightning Bolt zní jako kdyby kapela jen vařila podle starých osvědčených receptů a to včetně Vedderova generátoru textů.
Právě na jeho autorský "autopilot" už Pearl Jam pár let doplácejí. Na samotné dno svého autorského potenciálu narazí zpěvák a otec dvou dětí v závěrečné skladbě Future Days, jež zní jako parodie na vánoční baladu včetně dojemných housliček. Až na to, že to velmi pravděpodobně bohužel vůbec parodie není.
Na Backspacer byla cítit snaha zkoušet jiné věci a příležitostně to vycházelo. Když Pearl Jam začnou experimentovat na Lightning Bolt nakonec stejně skončí v místech, kde už jednou byli - blues-rock Let the Records Play nás jen vrátí do desek z přelomu tisíciletí a v Sleeping By Myself dojde i na Vedderovo nechvalně proslulé bendžo.
Vysvobozením je dvojice skladeb Infallible a Pendulum z prostřední části alba, kde se kapela vyhýbá bombastičnosti a zároveň se jí daří nesklouznou do baladické citové ždímačky. Pod dvojicí zmíněných skladeb jsou spolu podepsaní Jeff Ament a Stone Gossard - tedy shodou okolností dva členové kapely, kteří v posledním roce vydali své sólové desky. (While My Heart Beasts, respektive Moonlander.)
Fanoušci jako prokletí
Skupině by nepochybně prospěla výměna na židli producenta, na níž už zase sedí Brendan O'Brian, který s Pearl Jam natáčí od roku 1993. Na začátku nulté dekády to chvíli zkusili bez něj a výsledkem bylo trio alb Binaural, Riot Act a Pearl Jam, které kapelu zastihly v její největší krizi. Teď je tedy zpátky, ale velká výhra to není. O'Brian mimochodem za poslední tři roky produkoval desky pro kapely jako Seether, The Fray, The Killers nebo My Chemical Romance, což je "skvostný" výkvět kdysi slavných jmen v těžkém úpadku své kariéry. A Pearl Jam stahuje do stejných míst.
Pearl Jam jsou dlouhodobě známí svým velmi blízkým vztahem k fanouškům. Asi není na světě jiná kapela, které by se vyplatilo dělat ze svých koncertů profesionální záznamy.
Jenže oddaní fanoušci jsou pro ně i prokletím - čím víc na ně kapela myslí, tím víc je odsouzena k tomu naplňovat jejich představy o tom, co by měli hrát. Což je samozřejmě nejhorší možná výchozí pozice, která jim ve studiu nedává zrovna velký manévrovací prostor.
Možná by si ale pánové mohli připomenout, že jejich největší hrdina Neil Young po dvaceti letech v hudební branži servíroval fanouškům tak divné desky jako new wave fúzi Re-ac-tor, kosmický dronový experiment Trans a nebo šílenou rockabilly kolekci Everybody's Rockin'.
Někdy je prostě potřeba se od očekávání odstřihnout a udělat něco nečekaného, co kapelu někam posune - třebas jen proto, aby pak mohli vydat další desku, o které se bude mluvit jako o návratu ke kořenům. Udělali to i další jejich milovaní interpreti jako Springsteen (Tunnel of Love, singl Streets of Philadelphia) nebo The Ramones (End of Century).
Místo toho ale Pearl Jam po dvou dekádách přidali do své diskografie jen další uctivé album, na které i nejvěrnější fanoušci nejspíše za pár měsíců milosrdně zapomenou.
Pearl Jam: Lightning Bolt. CD, LP, digital. 47 min. Vydal Monkeywrench, v ČR distribuce Universal, 2013.
