Recenze - V rozhovoru pro americké National Public Radio Trent Reznor tvrdil, že už není tím stejným člověkem, kterým byl před dvaceti lety a na první pohled se zdá, že ví, o čem mluví. Z muzikanta, který se na počátku devadesátých let postavil proti tehdy neuvěřitelně silné vlně tvrdých kytar a grunge v čele s Nirvanou nebo Alice In Chains, se postupem času stala osobnost, která už nemá potřebu rebelovat.
Jeho vize industriálních syntezátorových zvuků a emočně vypjatých textů dávno pronikla do všeobecně přijímaného mainstreamu a zatímco mladší kapely následují jeho zvuk, sám Reznor se vrhnul do jiných vod.
Není teď nutné zmiňovat boční projekt How To Destroy Angels, nejvýraznější zářez zaznamenal osmačtyřicetiletý hudebník na půdě Hollywoodu. Za svůj soundtrack k úspěšnému filmu Social Network dostal Oscara a v ten moment se zdálo být dílo dokonáno: někdejší idol rozervaných adolescentů a ostře vyjadřované sebelítosti definitivně dospěl.
Trpitel bez příčiny
K téhle interpretaci přispěl i konec kapely Nine Inch Nails, která odjela údajně poslední turné šibalsky nazvané Wave Goodbye a na čas se rozpadla. Reznor, vyléčený z drogové závislosti a usazující se v nové roli otce od rodiny, měl za svojí minulostí definitivně spálit mosty.
Nové album Hesitations Marks, v pořadí osmá nahrávka v diskografii Nine Inch Nails, nejenomže vyvrací myšlenky o konci skupiny. Popírá taky to, co o sobě Reznor tvrdí: že je totiž jiný člověk. Aktuální deska, první nahrávka NIN vydaná u Columbie, je totiž úplně stejná, jako všechno, co dosud Reznor vytvořil.
Lépe řečeno - není stejná zvukově, ale ideologicky. Chybí na ní větší množství řezavých kytar, produkce je spíš minimalistická, postavená na studených elektronických beatech a přepjatém vokálním projevu.
Jinak je ale všechno při starém, téměř padesátiletý Reznor se pořád chová stejně, jako se choval na začátku své kariéry. Pořád trpí, i když už vlastně nikdo netuší, kde je příčina jeho utrpení.
"Sakra dobrá" deska s pochybnostmi
Jako bychom všechno už někde viděli a slyšeli. Svoji novou desku pojmenoval Reznor podle jizev, které si člověk přivodí, když před podřezáním zápěstí testuje ostří nože - už z názvu je tedy patrný návrat k estetice sebeubližování, která Reznora provází od útlého mládí.
Nechybí ani pověstné přebujelé seběvědomí, které Reznor demonstroval prohlášením, že je jeho deska "sakra dobrá". Ona sebejistota už ale chybí v samotných textech, které jsou plné pochybností. V jedné z úvodních skladeb nazvané Copy of A Reznor prohlašuje, že je jenom stínem stínu jiného stínu a nutno přiznat, že není daleko od pravdy.
Skromné elektronické beaty, které můžou evokovat určitý posun, ve skutečnosti působí velmi neumělým dojmem - většinu času jsou ploché a generické, jakoby Trent Reznor nechtěl svoje melodie překrývat ničím přehnaně výrazným. Problém je ale v tom, že ani samotné písně nevystupují z průměru.
Reznorovi se sice místy daří vyvolávat stísněnou atmosféru (Find My Way), i ty lepší skladby jsou ale vzápětí sráženy na zem nepochopitelnou plochostí zbytku desky. Neslavným vrcholem je v tomto případě skladba Everything, která ze všeho nejvíc připomíná neobjevný středoškolský rock.
Reznorův základní problém leží ve světonázoru, který je poraženecký a permanentně ublížený. Je sice možné interpretovat jeho postoj jako určitou antitezi machistickému rocku a nataženou ruku směrem k lidem, kteří o sobě taky stále pochybují. Je to ale dost málo na to, aby mohl člověk natočit solidní desku se skupinou, která už jich předtím vydala sedm.
Nine Inch Nails - Hesitation Marks (Columbia 2013)
Autor je hudební redaktor Českého rozhlasu Radia Wave
