Glosa - Letošní ročník Mercury Prize takřka úplně rezignoval na svou objevitelskou misi a místo mladých a neprověřených kapel nominoval buď osvědčené, nebo nepříliš překvapivé nahrávky. Ostrovní tisk svému nejprestižnějšímu hudebnímu ocenění takřka okamžitě vyčinil a trnem v oku některým byla právě i nová deska stadionové kytarovky Arctic Monkeys.
Proč by cenu za kvalitu měla dostat deska s více než stotisícovými prodeji jenom během prvního týdne, která debutovala na čísle jedna?
Odhlédneme-li ale od záslužných tendencí propagovat progresivní hudebníky, jež cena v uplynulé dekádě obvykle zastávala, najdeme spoustu důvodů. Například ten, že na podobně sebevědomou a říznou kytarovou desku Británie čeká snad od posledního počinu Kasabian.
Arctic Monkeys se nijak nestydí za to, že název de facto ukradli u Velvet Underground. Podobně jako oni na desce VU si jednoduše jen zkrátili název.
Hudební paralely však na AM až tak daleko do minulosti nejdou. Mnohem spíš je najdeme u jednoho z dlouhodobých spolupracovníků skupiny Joshe Homma z Queens of the Stone Age. Čtyři roky starý Humbug ještě Homme produkoval, na AM už je pouze v roli hosta. Na novince od něj však někdejší britští páskové konečně pochytili, že ty nejsilnější rockové písničky stojí na mohutných riffech.
Se zkreslením kytary a valivém tempu v refrénu singlové R U Mine by si nezadalo spoustu stoner rockových kapel z první poloviny devadesátých let, těžkou zvukovou hmotu ale Arctic Monkeys dokáží odlehčit stadionovými melodiemi i dalšími vlivy - ať už je to garážový revival v Arabella, psychedelické písničkářství v Mad Sounds nebo soul v Snap It Out . A když už na to dojde, Alex Turner svým charismatickým hlasem utáhne i klenutý klavírní cajdák No. 1 Party Anthem.
Arctic Monkeys rozhodně nejsou kapela, která by spasila rock a pravověrní puristé ji vzývali jako nového mesiáše. Jeho zvukovou suverenitu nahradili hravostí - s ní lehce vstřebávají různé hudební vlivy nebo vypráví více či méně úsměvné půlnoční příběhy o lásce i touze.
Dřívější partička kluků pořád tak úplně nedospěla a zpívají třeba o tom, jak volají holkám jenom ve tři ráno a ještě k tomu musí být v drogovém deliriu. Na milostné vztahy Arctic Monkeys stále koukají z osobní perspektivy, a byť už jsou o něco zkušenější a reflektují některé druhy zklamání, jedním ze stěžejních motivů zůstalo svádění a touha po (klidně opětovném) získání druhého na svou stranu.
Na AM se jim ale konečně podařilo skloubit nevybouřené rebely v sobě s kouzlem odzbrojujících ležérních písničkářů a nahráli vůbec nejlepší desku své dosavadní kariéry.
