Animátorka a studentka FAMU Daria Kashcheeva svým krátkometrážním filmem Dcera stihla okouzlit svět. Loutkové drama o vztahu holčičky a otce, které nezvyklým stylem připomíná spíše hraná díla současného sociálního realismu než animovaný film, získalo minulý měsíc hlavní cenu na nejprestižnějším festivalu animované tvorby ve francouzském Annecy.
A nyní se Dcera dostala také do semifinále 46. ročníku studentských Oscarů. Navíc tam není sama, poprvé v historii soutěží v kategorii mezinárodní animované kinematografie hned dva snímky z FAMU. Vedle Dcery ještě snímek Pouštět draka Martina Smatany, který ostatně na stejném festivalu získal cenu dětské poroty jako nejlepší film pro děti.
Oba snímky se na Oscarech dostaly mezi 81 děl vybraných z 1615 titulů. Každá škola - pokud je tak jako FAMU členkou CILECT, tedy mezinárodní asociace filmových a televizních škol - přitom může přihlásit jen jeden. Tím se stala právě Dcera.
"Snímek mohou přihlásit i sami tvůrci či producenti, pokud má za sebou tři takzvaně kvalifikační festivaly," přibližuje Alexandra Hroncová z FAMU, jak se na Oscary dostal také film Pouštět draka. Ten měl premiéru na německém Berlinale a vyhrál cenu festivalu ve Stuttgartu. "A to stačilo na individuální přihlášku," vysvětluje počátek dosud bezprecendentního úspěchu Hroncová.
Dcera - která vznikla ve spolupráci FAMU a produkční společnosti MAURfilm, za podpory Státního fondu kinematografie - uchvátí od prvních vteřin. Kamera tu hledí na spodek batohu, sleduje texturu látky, jemně se pohybuje. A pak se pozvolna přesouvá vzhůru, s chvěním pozoruje hlavu hrdinky, od týla se přesouvá k tváři. Takto se natáčí ruční kamerou se skutečnými herci. Ale režisérka Kashcheeva stejného pocitu dosahuje tím, že okénko po okénku pohybuje jak svou loutkovou "herečkou", tak kamerou.
Vzniklo tak křehké dílo, zachycující vztah otce a dcery na základě jednoho nedorozumění z minulosti, které se dotýká nejbolestivějších věcí, jaké se mohou odehrát mezi blízkými lidmi. Dílo, které uchvátí nejen pracností svého vzniku, ale především výsledným dojmem. Režisérka dosahuje intimních chvilek, stačí jí jediný záběr na mrkající oko loutky. Navíc dělá věc, kterou si tvůrci realistických hraných dramat nemohou dovolit s takovou lehkostí: mísí tíživý realismus s fantazií, využívá možností animace k hladkým přechodům mezi snem, vzpomínkou a skutečností.
Film Pouštět draka, který vznikl ve spolupráci FAMU, společnosti Bfilm a také s podporou Státního fondu kinematografie, cílí na mladší publikum. Vypráví o podobně závažném tématu, byť hravější formou: o chlapci, který se vyrovnává se smrtí dědečka. A tak jako Dcera vyniká ve schopnosti zachytit smutek beze slov, za pomoci výtvarných technik. Kromě smutku však dává prostor i radosti, sdílení společných chvil, zážitkům, jež mohou na chvilku povznést do oblak. Přeneseně i doslova.
Scenárista a režisér Martin Smatana pracuje s loutkami složenými z několika vrstev látky, a tak vnuk může pozorovat, kterak se dědečkovy ruce během společné hry rozlepují a vlají ve větru. Hravá moc animace se tu snoubí s metaforickým zachycením stárnutí a odcházení, když se dědeček doslova ztrácí před očima. Vrstvu po vrstvě.
Oba filmy čekají další cesty po desítkách světových přehlídek. "Film Pouštět draka je momentálně přijat na asi 25 festivalů," říká Alexandra Hroncová z FAMU a dodává, že Dcera je na tom podobně. Oba tak pokračují v šíření dobrého jména české animace po světě. Těží mimo jiné z toho, že jsou podobně univerzálně srozumitelné jako další mezinárodně úspěšný český film Plody mraků režisérky Kateřiny Karhánkové. Ten loni a letos objel přes 150 zahraničních filmových festivalů.
