Godstone - Je to jen pár dní, kdy prestižní stanice BBC šokovala Brity pohledem na české děti s postižením uzavřené ve velkých ústavech v klecových lůžkách. Jak může tak moderní země, člen EU, používat tak barbarské metody, divili se mnozí. Reportéři Aktuálně.cz se proto vypravili do Velké Británie. Podívat se, jak fungují jejich ústavy a jaké podmínky pro život tu lidi s postižením mají.
Najít na britských ostrovech ústav je těžké. Po reformě v osmdesátých letech tu skoro žádný nezbyl. Používat klece či jiné restrikce je zakázáno.
Čtěte více: Krkolomná cesta do britských ústavů
Děti s postižením žijí v rodinách, pro dospělé pak existují malé "ústavy," kde žije pohromadě jen pár lidí. Ostatní bydlí s potřebnou mírou podpory v samostatných bytech roztroušených v běžné zástavbě.
Speciál z Británie
Na okraji vesnice Godstone na jihu od Londýna je však jedno zařízení, které odloučeností od okolí a koncentrací 27 mladých lidí s postižením připomíná české ústavy.
Obyvatelé centra mají většinou kombinované postižení, mentální i tělesné, většina je schopna pohybovat se pouze s pomocí vozíku, někteří nemluví, jiní nevidí.
Místo separování se ale v Centru Orfeus (The Orpheus Centre) snaží pomoci všem svým klientům (bez ohledu na míru postižení) získat nezávislost, naučit je vše co mohou potřebovat a podpořit je ve startu do vlastního života.
V průměru tak v "ústavu" zůstávají tři roky. Letos v létě z něj odejdou žít do okolních měst další čtyři klienti.
Cesta k životu
Rozlehlou farmu obklopenou loukami a poli daroval organizaci před deseti lety místní umělec a donátor Richard Stilgoe.
Radikální přestavbou se z farmy postupně stalo centrum, kde se mladí lidé s různým postižením učí dovednosti potřebné k co nejsamostatnějšímu životu.
O tom, kolik celá přestavba stála vedení organizace raději mlčí. Každopádně, na počátku tu byl rozpadající se statek bez jakéhokoliv vybavení.
Z něj dnes zůstala zachována jen jeho vnější podoba. V hlavní budově je nyní společná jídelna, knihovna a samostatné jednolůžkové pokoje.
Samozřejmostí jsou bezbariérové přístupy do všech místností, automaticky otvíratelné dveře, pokoje s polohovacími postelemi a speciálně upravenými koupelnami. Stejně tak upravená cvičná kuchyně s polohovací linkou pro výuku vaření.
Ze stodoly vznikla divadelní scéna, z bývalých stájí pak dvanáct bytů s vlastním zázemím a vlastními vchody.
Všichni studenti mají možnost využívat nahrávací studio, učit se natáčet a stříhat video, animovat, pracovat na počítači, hrát na hudební nástroje, zpívat, psát do časopisu, hrát divadlo.
Podívejte se: Nahrávka studentů z The Orpheus Centre na You Tube
To vše má studentům pomoci získat sebevědomí a odvahu žít samostatně.
Bez ohledu na to, zda student nevidí, nemluví, nebo se sám nepohybuje. Každý má možnost učit se to, co ostatní. Pokud potřebuje, má k dispozici asistenta, nebo speciálně upravené podmínky.
Na 27 klientů tu pracuje 50 zaměstnanců, včetně hudebníků a herců, kteří je učí umění. V noci jsou v zařízení jen dva zaměstnanci.
"Jsme pyšní na to, jak to tu vypadá, nepovažujeme se za ústav," říká manažerka instituce Alisan Chambers. "Jsme spíše studentská kolej. Lidé, co tu žijí, nazýváme studenty, nikoliv uživateli. Náš cíl je motivovat je a pomoci k samostatnému životu."
Peníze od vlády
V Centru Orfeus žijí mladí lidé převážně s těžkým kombinovaným, tělesným i mentálním, postižením. Většina z nich se pohybuje pouze pomocí vozíku, jiní nevidí, nemluví.
Lidé s lehčím postižením by se do tohoto zařízení dostat nemohli. Stát by jim totiž nedal dostatek peněz na pokrytí nákladů.
Peníze na provoz získává Centrum právě z příspěvků, které klient od státu dostává. Ten přiděluje finance podle hodin podpory, kterou potřebuje. Peníze putují přímo do zařízení, nebo ke službě, kterou si klient vybral.
Patnáct procent z rozpočtu musí vedení Centra Orfeus získávat z jiných zdrojů. Mohou si tak dovolit moderní vybavení a speciální zařízení.
Drama pro každého
Uprostřed velké dřevěné stodoly sedí několik mladých lidí. Je úplné ticho, všichni se soustředí. Hodina dramatu je v plném proudu, studenti pomocí scének předvádějí jaké podoby může mít šikanování.
Jeden z chlapců je obklopen dvojicí dalších, která naznačuje, že mu dává pěstí. Několik minut zůstává sestava bez hnutí.
Mezitím kolem nich pomalu prochází vedoucí dramatu a střídavě se dotýká ramene každého klienta. Ti po dotyku vyjadřují svůj pocit.
"Radost," říká chlapec s napřaženou pěstí. "Au" reaguje šikanovaný herec. Ještě jednou scénku přehrají. Ostatní studenti popisují, co vidí. Těm, kteří mají obtíže s mluvením, vedoucí dramatu naslouchá, dokud nepochopí, co chtějí vyjádřit.
"Tahle scénka hodně vypovídá o šikanování," shrnuje vedoucí. "Dovídáme se, že někomu může chování, které ubližuje, dělat dobře."
Postupně se dostávají na řadu další. "Je to téma, které si sami vybrali," říká vedoucí. "Hodně je totiž trápí a je aktuální."
Po hodině je čas na přestávku, studenti odjíždí dát si čaj nebo kafe. Pak je čeká další program.
Učení pro život
Proces výuky v Centru Orfeus je přesně daný. V první fázi, trvající rok až dva, žijí studenti v hlavní budově v samostatných pokojích, na jídlo však chodí do společné jídelny.
Stejně jako ostatní mají možnost chodit hrát divadlo, nebo zkoušet natáčet video.
"V této fázi dostávají studenti hodně podpory. Učíme je základním dovednostem, jak zacházet s penězi, bankovním účtem," popisuje strategii Alisen. "Minimálně jednou týdně také trénují vaření."
Jakmile si osvojí základní dovednosti potřebné v běžném životě, stěhují se do druhé části farmy, do jednoho z 12 samostatných bytů vybavených vlastní kuchyní.
Další dva byty jsou mimo brány zařízení. Tam už žijí studenti, které čeká odchod do běžné společnosti.
Společný život mimo ústav plánuje také pár, který se tu zasnoubil a chystá svatbu.
Ven z bubliny
Vedení centra ale velmi dobře zná své limity.
"Uvědomujeme si, že jsme taková malá bublina vzdálená od společnosti," říká Alisen. "Ale tuhle budovu jsme dostali darem, pracujeme tedy s tím, co a kde tu máme k dispozici."
Zaměstnanci se proto snaží co nejvíce motivovat klienty, aby se sami dostávali do běžné společnosti. Například bazén, který na farmě je, nevyužívají a raději jezdí do bazénu ve městě.
Polovina studentů se již naučila sama jezdit autobusem. Další k tomu potřebují dopomoc zaměstnanců či kamarádů.
"Jet sám do vesnice je těžké," říká Russel (25). "Minimálně dvakrát týdně se tam ale dostanu. Dneska večer jsme domluveni s kamarády a jdeme do místní hospody na večeři."
Russel se letos přesunul z hlavní budovy do samostatného bytu. "Je to tady lepší, jsem víc nezávislý," říká uprostřed velkého pokoje s kuchyňským koutem. "Jediné, s čím potřebuji pomoci jsou léky, které beru 6krát denně."
Přání Russela, který kromě svého postižení trpí cukrovkou je jasné. "Chtěl bych bydlet ve společném bytě s kamarády ve městě," říká a odchází na hodinu přípravy pro život. "Dneska se budeme učit psát životopis a hledat si práci."
Je možné, že právě tento mladík se letos v létě přidá ke čtyřem svým kolegům a odejde z "ústavu" žít svůj samostatný život.
V příštích dnech vám přineseme reportáž o tom, jak ještě jinak může vypadat život lidí s postižením, kteří jsou v Čechách často nuceni žít za zdmi ústavů.
