Srpnová propagandistická masáž v tisku měla národ přesvědčit o spiknutí "lenošících darebáků protežovaných nepřítelem českého národa Benešem".
Ve středu 27. května 1942 po dlouhých přípravách dvojice československých výsadkářů Jozef Gabčík a Jan Kubiš realizovala vojenskou operaci Anthropoid zaměřenou na zneškodnění Reinharda Heydricha. Po jeho zranění byl v protektorátu okamžitě vyhlášen civilní výjimečný stav a bylo obnoveno stanné právo.
Stanné soudy v Praze a v Brně začaly vynášet rozsudky smrti. Ve snaze vypátrat co nejrychleji útočníky a zastrašit obyvatelstvo byla zavedena řada represivních opatření. Ta se ještě vystupňovala po Heydrichově smrti 4. června 1942. Naplno se rovněž rozjela propagandistická kampaň, do níž se zapojila i protektorátní vláda.
V takto stísněné atmosféře dosud nevídané surovosti a strachu nabídli pravoslavný duchovní Vladimír Petřek, předseda sboru starších pražské pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend a farář téže obce Alois Václav Čikl, stejně jako rodiny podporovatelů a dosavadních ubytovatelů parašutistů, pomoc nejhledanějším vojákům v protektorátu, přičemž si plně uvědomovali, že tak vlastně dávají všanc životy své i svých blízkých.
Gabčík s Kubišem a dalších pět československých parašutistů - Josef Bublík, Jan Hrubý, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc a Josef Valčík - plnících odbojové úkoly v Praze nalezli útočiště v pražském pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje (Němci během okupace pro kostel užívali původní označení sv. Karla Boromejského).
V souladu s postupujícím vyšetřováním po odhalení parašutistů v pravoslavném kostele zahájil v polovině července tisk proti české pravoslavné církvi mediální kampaň, která se měla stát předehrou pro připravované zářijové soudní přelíčení s jejími představiteli.
Jen v Národní politice od 15. července 1942 vycházela série článků - některé z nich byly přetištěny z německy píšících listů - nesoucí výmluvné titulky: "Kostel azylem vrahů", "Politická vina české pravoslavné církve", "Kam zavedlo zpolitizování české pravoslavné církve?" či "Jaká to byla církev?".
Vedle tendenčně pojatých exkurzů do dějin pravoslaví v Československu se v článcích objevovaly i nepravdivé nebo zkreslené výroky o české pravoslavné církvi, která byla několika pisateli označena za sektu. Útoky směřovaly též na mateřskou církev v Srbsku a její představitele - jimž mělo být za politické ústupky zaprodáno české pravoslaví - nebo na prezidenta Beneše, jehož zvláštní přízni se měla česká pravoslavná církev údajně těšit.
"Podporovali vrahy, a dokonce se za ně modlili"
"Tyto dny bylo veřejně publikováno vyšetřování s kněžími pravoslavné církve, která byla protežována nepřítelem českého národa Benešem z politických důvodů. Tito kněží, zejména biskup této církve Gorazd-Pavlík a kaplan Petřek, poskytovali vědomě útulek vrahům SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. Na tom nebylo dost. Oni se dokonce za tyto lidi modlili! Modlili se za darebáky, stojící bezprostředně ve službách nepřátel Říše a českého národa, modlili se za vrahy, ač až příliš dobře věděli, kam tito podlí zločinci uvrhli český národ. Toto jednání zaslouží nejpřísnější potrestání a na rty se dere otázka: Jaká to byla církev, jaký zde měla účel a proč jí byl dán v užívání krásný kostel Karla Boromejského?" hlásala Národní politika 22. července 1942.
Jeden z pisatelů srpnového Českého slova šel ve svých vývodech dokonce tak daleko, že odhalení parašutistů spojoval s "odhalením hluboké clony, která zakrývala celé špinavé zášeří éry Masarykovy a Benešovy v bývalé republice a její zhoubný a škodlivý vliv na vše".
"Zároveň také však bylo z toho všeho patrno, kolik jedu a rozkladných i nekalých živlů zavlékali sem legionáři ze všech států světa, neboť bez nich nebyla by tato ,církev‘ vznikla a nikdy by bývala nemohla samostatně existovat," vyšlo dále ve výtisku Českého slova.
Z pochopitelných důvodů nechyběly ani četné výpady proti biskupu Gorazdovi jako hlavě české pravoslavné církve a kaplanu Petřkovi jako hlavnímu podporovateli parašutistů ukrytých v pravoslavném chrámu v pražské Resslově ulici.
Vladyka Gorazd byl obviňován, že českou pravoslavnou církev vybudoval jako svůj soukromý podnik, pro který - citujme - "z neznámých zdrojů dostával horentní podpory, neznámé ruce jej ochraňovaly při špinavých záludnostech a pod touto zástěrkou se výtečně dařilo celé řadě lenošících darebáků, kteří se záměrně vyhýbali jakékoliv řádné práci. Komediant, prohnaný až do morku kostí, licoměrný taškář, kupčík, schovávající se za pláštík křesťanství, svatouškovský pokrytec, který na jedné straně se ‚modlí‘ za atentátníky a na druhé straně posílá dopisy a prohlášení, odsuzující podlý zločin, to je skutečný profil ničemů tohoto druhu."
Zneužitý dopis do Berlína
Jak už naznačil autor citovaného štvavého článku, propaganda pro své záměry využila i vladykovu zabavenou korespondenci, která měla hlavu české pravoslavné církve - podobně jako při následném soudním přelíčení - usvědčit z pokrytectví a farizejství: "Aby pak nasadil korunu své přetvářce, píše den po odhalení teroristů metropolitovi Serafimovi do Berlína, že si nedovede představit, že vůbec kdo ‚dovolil takovým vrahům vstup do kostela nebo do hrobky‘, ačkoliv v dopisu současně zaslaném Úřadu říšského protektora zdůraznil zřejmé spolupachatelství svých podřízených. Ohlašuje metropolitovi svolání eparchiální rady, aby jménem věřících vymezila stanovisko církve k ohavné hanebnosti zločinců a k zneuctění posvátného místa," píše autor článku.
A pokračoval: "Dopis končí typickým farizejským patosem: ‚Vyprošuji si pro sebe a pro věřící, mně svěřené, od Vaší Eminence její svaté modlitby, děkuji za každou dobrou radu a případně také pomoc předem co nejvroucněji a zůstávám Vaší Eminenci…‘"
Invektiv nemohl být ušetřen ani kaplan Vladimír Petřek, který byl označen za učenlivého žáka svého mistra vladyky Gorazda a "zločince", který ukryl "teroristickou skupinu":
"Petřek neváhal ani jediný okamžik vlastnoručně zvednout desku, která uzavírala jediný příchod do hrobky pod kostelem. Obstaral chlorové vápno a kbelík a pravidelně sám vlastnoručně odstraňoval výkaly. Tento zločinec informoval teroristy o všech událostech ve vnějším světě, přinášel jim časopisy a stravu a umožňoval rozhovory s jinými účastníky spiknutí."
Článek v Poledním listu ze 17. července 1942 vyúsťuje do příznačného zakončení, pro které byla celá štvavá kampaň zahájena: "Jen ještě se namane otázka: Co si myslet o celé té církvi, v jejímž čele stál takový ,biskup‘ a jejíž kostel spravoval takový kaplan?" Předem známá odpověď zněla: "Česká církev pravoslavná ukázala, že pochyby o další její existenci jsou oprávněné."
Soud pod kontrolou Hitlera a poprava na střelnici
Ve čtvrtek 3. září 1942 se v zasedací síni Petschkova paláce konalo mimořádné veřejné přelíčení stanného soudu s biskupem Gorazdem, farářem A. V. Čiklem, kaplanem Vladimírem Petřkem a předsedou sboru starších pražské církevní obce Janem Sonnevendem. Soudu byla přikládána velká důležitost, o čemž svědčí i fakt, že jeho realizaci v polovině srpna 1942 schválil sám Adolf Hitler.
I přes důkladnou přípravu procesu musel nakonec žalobce konstatovat, že obvinění nepřiznali víc, než k čemu byli donuceni na základě fakt, která byla gestapu známa. Zvláště Vladimír Petřek vypovídal vyhýbavě a v některých případech výpověď zcela odmítl. Držel se tak svého výroku, že přizná jen to, co mu bude s určitostí prokázáno, čímž zachránil životy několika spolupracovníkům. Po skončení výslechů navrhl žalobce všem obžalovaným trest smrti, který soud následně potvrdil.
Zpravodajství o průběhu procesu přinesly česky i německy psané listy v nedělním vydání 6. září 1942. Některé listy, jako třeba Arijský boj, pokračovaly v psaní útočných článků i v průběhu září. Vladyka Gorazd, farář Čikl a Jan Sonnevend byli v Praze-Kobylisích zastřeleni 4. září 1942 ve 14 hodin, kaplan Vladimír Petřek byl popraven o den později ve 12 hodin.
Rozsudek i veškeré okolnosti, které jej doprovázely, se negativně odrážely v životě pravoslavných církevních obcí. Dusivou atmosféru zachytil i chudobínský kronikář: "Nikdo si nedovede představit, co zakoušeli naši věřící po zprávě o vykonaném rozsudku nad našimi mučedníky! Lidé plakali a volali k Bohu o pomstu…! Co bude nyní s námi? Jak to skončí? Takové a podobné otázky zmítaly naše nitra. Čekali jsme věci a události klidně, odevzdáni do vůle Hospodinovy. A to, čeho jsme se nejvíce obávali - zničení díla vladyky Gorazda v našem národě - přišlo… Přišlo brzy…"
Dne 26. září 1942 byla v celém protektorátě spuštěna rozsáhlá zatýkací akce proti pravoslavným duchovním a vybraným laickým představitelům církevních obcí. V předvečer svátku sv. Václava 27. září 1942, tedy přesně rok po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, informoval denní tisk o nařízení Kurta Daluega, kterým byla rozpuštěna Česko-pravoslavná náboženská obec (církev) srbské a cařihradské jurisdikce, zakázána veškerá její další činnost a zabaveno její jmění. Bezprecedentní opatření nabylo účinnosti vyhlášením v denním tisku.
O tomto nařízení, kterým byla de facto zrušena církevní ústava a zakázána činnost české pravoslavné církve, už se většina pravoslavných duchovních i někteří laičtí představitelé církevních obcí dozvěděli ve vězeňských celách.
Autor je historikem ÚSTR
