"Moc bych všem, kteří mi přispěli na nový vozík, chtěla poděkovat. Z celého srdce vám děkuji za vaši laskavost, štědrost, ochotu, pomoc. Pomohli jste mi udělat si radost o Vánocích a zakoupit si nový vozík. Moc si toho vážím, ani nelze pořádně slovy vyjádřit, jak moc jsem vám vděčná. Děkuji! Přeji vám krásné vánoční svátky a spoustu zdravíčka," vzkazuje Michaela Havranová.
Peníze potřebné na nový vozík, na kterém bude snáze překonávat obtíže způsobené vážnou nemocí, se na transparentním účtu Konta Bariéry sešly za dva dny. Celkem čtenáři Aktuálně.cz a další dárci poslali 205 552 korun. Z přebytku sbírky jí Konto Bariéry přispěje na rehabilitace, díky kterým se její zdravotní stav alespoň nezhoršuje.
Nemohla mluvit a narážela do věcí
Když přijdete k Michaele Havranové na návštěvu, okamžitě na vás dýchne vánoční atmosféra. V útulně zařízeném bytě na pražském sídlišti je naklizeno a je plný vánočních dekorací. Na stole nechybí adventní svícen, za oknem vánoční hvězda, na zdi látkový adventní kalendář. Do červeno-bílé kombinace se halí celý obývací pokoj.
Chvíli s fotografem váháme, kam si sednout. Na židle u jídelního stolu, jejichž opěradla zdobí santovské čepice, nebo na gauč plný polštářků s vánočními skřítky? Zpátky na zem nás vrátí Michaelina věta: "Vyberte si, kde vám to bude pohodlnější. Já už sedím - na vozíku." Řekne to vesele, ostatně usmívá se skoro celé dvě hodiny, které spolu strávíme. Jen oči se jí občas zalesknou, když se vracíme k její nemoci. Michaelin osud totiž veselý není. I když se s ním čtyřiačtyřicetiletá žena pere statečně.
Do třiceti let nebylo pro Michaelu Havranovou nic problém. Vystudovala, jak sama říká, na sekretářku, práce v kanceláři ji ale nebavila, a tak se vydala jiným směrem. "Mám ráda kontakt s lidmi, takže jsem dělala vše pro to, abych byla mezi nimi," vypráví. Pracovala v obchodě s oblečením, v potravinách, na benzínce i za barem.
Nevadily jí dvanáctihodinové směny ani práce dlouho do noci. Netušila, že náročný režim nepomáhá jejímu zdraví, dokud se jí neudělalo opravdu zle. "Bylo to v době, kdy jsem pracovala za barem. Najednou jsem přestala mluvit, nebo jsem mluvila, jako bych byla opilá. Za barem to vypadalo opravdu blbě," vzpomíná Michaela. V první chvíli si myslela, že je jen unavená nebo že přechodila nějakou virózu. Dva týdny zůstala doma a pak se vrátila do práce.
Zdravotní problémy se ale stupňovaly. Michaele bylo najednou všechno malé. Nemohla se trefit třeba do dveří, pořád do něčeho narážela, byla dezorientovaná a motala se. A brzy ji nemoc, o které v tu chvíli ještě neměla ani tušení, paralyzovala ještě víc. "Byla jsem s tehdejším přítelem v Anglii, když mi občas zničehonic projelo tělem takové brnění a já nemohla udělat ani krok. Musela jsem počkat třeba dvě minuty, než to odezní, a pak jsem zase mohla normálně jít," popisuje.
Když pak po návratu domů začala vidět dvojitě, už na nic nečekala a vyrazila do nemocnice. "Hospitalizovali mě, dělali různá vyšetření a nakonec mi řekli, že mám roztroušenou sklerózu," vzpomíná. Onemocnění, při kterém imunitní systém napadá vlastní nervovou soustavu, současná medicína nedokáže vyléčit, umí jej jen zpomalit.
Léčba zabrala jen na chvíli
Půl roku strávila Michaela doma a píchala si injekce sama do stehen. Když už je měla celá rozbolavělá, pomáhala jí maminka nebo přátelé dávat injekce do boku nebo do ramene.
Diagnózu, která by jiného srazila na kolena, vzala ale s optimismem sobě vlastním. "Neříkám, že to nebylo psychicky náročné, bylo, ale rozhodla jsem se v tom nepitvat. Nehledala jsem nic na internetu a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mi mohlo být někdy hůř, že budu třeba na vozíčku," vypráví Michaela.
Vzpruhou pro ni bylo i to, že léčba zabrala a ona začala znovu fungovat jako zdravý člověk. Dokonce se vrátila na plný úvazek do práce, i když už si našla místo bez nočních služeb a bez víkendů, aby mohla víc odpočívat. Její zdravotní stav se stabilizoval natolik, že jí lékaři dovolili otěhotnět.
V prosinci 2013 se Michaele narodil syn Matěj. Krásný zdravý kluk, který jí dělal radost. Tu jí ale kazily spory s partnerem, až se vztah úplně rozpadl. "Několik měsíců jsem byla v hrozném stresu a ten se bohužel opět podepsal na mém zdraví," posmutní Michaela.
Když bylo Matějovi půl roku, zůstali spolu sami. "Měla jsem radost, že už budeme v klidu, že si tělo odpočine. Nemoc si ale místo toho řekla, že mi ještě ukáže, co dovede," pokračuje. Začaly jí vypovídat službu nohy, bez berlí nebo chodítka brzy neušla ani pár metrů, až nakonec usedla na vozík. "Jinak bych se nedostala vůbec ven."
Lékaři jí nasadili novou léčbu a nařídili odpočinek. "Ale jak máte odpočívat s malým miminkem? To prostě nejde. Takže moje mamka skončila v práci a nastěhovala se ke mně, aby nám pomáhala. Žili jsme takhle spolu ve třech pět let, pak už jsem se ale potřebovala trochu osamostatnit," říká Michaela. Se synem se přestěhovala do nového, bezbariérového bytu, a i když jí rodiče zůstali nablízku, rozhodla se spoléhat sama na sebe.
Se synem jsou sehraná dvojka
"Mami, už jsou tam?" ozve se z telefonu hlas Matěje, který před pár dny oslavil desáté narozeniny. Akorát vyráží ze školy domů a dožaduje se, zda by namísto povídání s námi mohl jít raději s kamarády bobovat. Sníh v Praze je totiž vzácnost.
A navíc se prý stydí. Když však později dorazí domů, zkušeně pózuje před fotografem, a když přijde řeč na fotbal a videohry, vezme nás na milost úplně. S maminkou rád jezdí na výlety a společně doma hrají hry na konzoli, i když to mámě zrovna dvakrát nejde. "Bohužel už nemám v pravé ruce cit a jemná motorika je pro mě problém, takže mačkám čudlíky na ovladači a nevím o tom," říká Michaela.
Matějovi svůj zdravotní stav vysvětluje odmalička a on pak zase kamarádům, kteří se ptají, proč je jeho máma na vozíku. Dobře ví, že doma musí pomáhat - utírat prach ve výškách, kam Michaela nedosáhne, nebo jí při oblékaní zapínat knoflíky. "Taky vyndávám myčku a plechy," dodává Matěj. Michaela vysvětluje, že myslí plechy z trouby, protože to sama nezvládne.
Už brzy se to bude hodit, protože spolu budou péct vánoční perníčky. Na Ježíška už sice Matěj nevěří, ale nějaké dárky prý pod stromečkem budou. Třeba nová hra na konzoli nebo oblečení s jeho oblíbenými youtubery. "A já Vánoce miluju, hlavně že bude celá rodina pohromadě," dodává Michaela.
"Viróza ze mě udělá ležáka"
Navzdory nemoci, která postupně stále víc oslabuje její tělo, se Michaela snaží udržovat v co nejlepší kondici. Dvakrát týdně za ní domů dochází fyzioterapeutka, společně se zkouší postavit na nohy nebo protahují ochablé svaly. Alespoň jednou za rok si pak Matěje bere na povel Michaely švagrová a ona vyráží na měsíc do lázní.
Stačí ale málo, aby se její stav i přes veškerou snahu zhoršil. V létě jí dělají zle vedra, v zimě zase stačí obyčejná viróza. "To je pak ze mě ležák, tělo to úplně skolí. Musí zase přijet mamka a postarat se o všechno, o mě, o Matěje i o domácnost," stýská si Michaela.
Když u žebřin v ložnici ukazuje, jak se dokáže zvednout z vozíčku, jde jí to hodně ztuha. Nohy moc nespolupracují a Michaela se vší silou vytahuje nahoru rukama. Přesto cvik zopakuje pětkrát. To je maximum, které zvládne, než se tělo unaví. Pohybuje se už výhradně na vozíku, ani tak ale nikam daleko, slabé ruce ji totiž neuvezou, natož venku v terénu.
A čím dál větší problémy má i s přesuny. Nejhorší je to v koupelně, kde je klasická vana. "Jeden den to jde, druhý už do vany nevlezu," popisuje. Z vozíku si ale nepřesedne ani k nám na gauč, protože je to pro ni moc náročné. Řeší i to, jak se dostat do auta, které je pro ni jedinou možností někam se dopravit. K lékařům, ale třeba i s Matějem na výlet.
Místo vany sprchový kout
Michaela bojuje se zákeřnou nemocí už 13 let. Zpočátku se jí dařilo vítězit, s přibývajícími roky ji ale roztroušená skleróza pomalu udolává. Pro samoživitelku v invalidním důchodu to znamená stále nové výzvy po stránce fyzické a psychické, ale i finanční. S pořízením auta s ručním řízením jí před několika lety pomohla sbírka, ze které nakonec zbylo i na rehabilitace. I díky nim se Michaelin stav alespoň stabilizoval.
Jenže pomůcek a úprav, které Michaela potřebuje, přibývá. Kromě koupelny, ve které by potřebovala namísto vany vybudovat sprchový kout, teď akutně potřebovala nový vozík. Na tom stávajícím už kvůli postupující nemoci nevydrží sedět rovně a padá ke straně, navíc se z něj sama špatně dostává.
Michaela se proto obrátila s prosbou o pomoc na Konto Bariéry, které se dohodlo s redakcí Aktuálně.cz, že jí s pořízením vozíku pomohou. Lehký, s pořádnou zádovou opěrkou, aby se na něm Michaele dobře sedělo, totiž vyjde téměř na 100 tisíc korun. Lidé se na vozík složili, za pouhé dva dny poslali přes 205 tisíc korun. Michaela tak bude mít nový vozík a zbyde i na rehabilitace.
"Co mi dělá radost? Já bych si přála jenom tak se jít někam projít, zase chodit, což ale nejde. Takže si užívám každou chvilku s kýmkoliv a kdekoliv, prostě cokoliv, co můžu dělat. Toho si vážím a jsem za to ráda," uzavírá Michaela zatímco si Matěj už obléká termoprádlo a oteplováky, přece jen ještě chvíli stihne s kamarády bobovat. Už je samostatný a hodně věcí zvládne sám. Mámu ale potřebuje pořád.
