Už máme pět minut po dvanácté, varuje poslankyně, která žije dočasně v ghettu

Radek Bartoníček Radek Bartoníček
25. 9. 2019 5:30
Poslankyně hnutí ANO a zároveň radní Ústí nad Labem Eva Fialová žije téměř čtyři měsíce v sociálně vyloučené lokalitě v ústecké čtvrti Předlice a přiznává, že několikrát zvažovala odstěhování. "Nakonec jsem si řekla, že když to musí vydržet jiní, tak já také," tvrdí v rozhovoru pro Aktuálně.cz Fialová, která už při nastěhování v červnu avizovala, že zůstane do listopadu.
Poslankyně hnutí ANO Eva Fialová se rozhodla, že bude dočasně poznávat život v sociálně vyloučené lokalitě jako jedna z obyvatelek takového ghetta.
Poslankyně hnutí ANO Eva Fialová se rozhodla, že bude dočasně poznávat život v sociálně vyloučené lokalitě jako jedna z obyvatelek takového ghetta. | Foto: archiv poslankyně

Proč jste se rozhodla pro půlroční bydlení, to byl váš nápad?

Bylo to moje osobní rozhodnutí. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Musím říct, že jsem pouze tušila, co mě tam čeká.

Ale nakonec jste veřejně oznámila, že se tady ubytujete. Nebyla chyba to veřejně vyhlašovat? Třeba kvůli tomu, že to mohlo působit jako určitý marketingový politický tah?

Je pravda, že mě někteří kritizovali a obviňovali mě, že mi jde údajně pouze o píár. Ale kdyby mi šlo o píár, tak tady nespím skoro každý večer, co jsem v Ústí, nebudu tady trávit víkendy, nebudu se snažit řešení různých věcí posouvat, zavřu se do bytu a nebudu chodit mezi lidi. Opravdu jsem chtěla situaci tady poznat. Vždyť odtud nemám skoro ani žádnou fotku, s novináři jsem tady výjimečně.

Jaké reakce slyšíte od lidí mimo tuto lokalitu?

Reakce jsou často negativní. Postoj veřejnosti je takový, že de facto nikdo neocení, pokud se snažíte řešit problémy lidí ve vyloučených lokalitách. Často mi lidé říkají, o co mi vlastně jde, že nikoho nepřevychovám, že je zbytečné se například této lokalitě v Ústí věnovat.

Vy se ale věnujete jako radní města úplně jiné oblasti, je to tak?

Ano, dokonce nejsem ani členkou sociálního výboru. Věnuji se životnímu prostředí, což je obor, který jsem vystudovala. Moje rozhodnutí souvisí s poslaneckou prací. Když jsem přišla do sněmovny, rozhodla jsem se pracovat ve výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj mimo jiné proto, že mi vadilo, jak negativně se často mluví o Ústeckém kraji. Pochopila jsem ale, že dokud nevyřešíme problematiku vyloučených lokalit, tak se nemůžeme nikde pohnout. 

Takže jste si řekla - na pár měsíců tam půjdu.

Řekla jsem si, že mám informace od neziskového sektoru, od státu i od měst, poslouchala jsem debaty mezi lidmi o těchto lokalitách a přemýšlela jsem, že by přece neměl být problém udělat efektivní legislativu, která pomůže řešit problémy v těchto lokalitách. A napadlo mě, že nejlepší bude zažít život v takové lokalitě na vlastní oči, uši i prožitek, abych poznala, kde je podstata problémů. 

Proč jste si řekla půl roku, od června do listopadu?

Protože letní měsíce jsou tady divočejší. 

Vy jste slíbila, že tam budete žít se vším všudy. Skutečně tomu tak je? Nespáváte spíše doma a do této lokality občas zajedete, zejména když vy normálně bydlíte v Ústí?

Určitě ne. Klasicky jsem si pronajala ve vyloučené lokalitě byt, ve kterém normálně pravidelně spím. Když jedu do práce nebo z práce, vyjíždím z něho a do něj se také vracím. S výjimkou dnů, kdy jako poslankyně pracuji v Praze. Do svého bytu chodím jen zalévat květiny a vyprat si. 

A kolikrát jste si ve svém původním bytě řekla, že už z něho do druhého bytu nepůjdete?

Často si říkám, jestli mám zapotřebí něco takového podstupovat. Velmi jsem zvažovala odstěhování v době, kdy jsem měla nepříjemnosti se sousedy. Protože jsem často z jejich bytu slyšela křik a měla podezření na domácí násilí, tak jsem volala policii. Kvůli tomu na mě byli sousedi velmi naštvaní. Jakékoliv domácí násilí popřeli. To jsem se chtěla odstěhovat. Ale nakonec jsem zůstala. Říkala jsem si, že když to musí vydržet někteří jiní bezproblémoví občané, kteří tady také žijí, a to neustále, tak já prostě toho půl roku vydržím. Musím vědět, co zažívají někteří spoluobčané mého města, kteří navíc nikam odejít nemůžou. 

Jaké je vlastně složení obyvatel v takové lokalitě v Ústí, kdo tam žije?

Dělím tady lidi do tří kategorií. Starousedlíci, kteří mnohdy pracují, a snaží se k práci vést své děti i vnoučata, a nechtějí mít nic společného s jinou kategorií, ke které nechtějí pouštět ani své děti. Nechtějí odtud odejít, protože mají své byty a bojí se, že pokud by je opustili, tak by je našli zdevastované.

Další skupinou jsou lidé v nájmu, svým způsobem společnosti nijak nepřispívají ani neubližují, rezignovali na jakoukoliv změnu a nijak nepřikládají ruce k dílu. Hodně nadávají na město a chtějí od něj pomoc, ale pokud se nepřičiní i oni, tak je nikdo nezachrání. Ale standardně platí nájem, vadí jim nepořádek, ale jinak je to život v rezignaci.

No a třetí skupinu tvoří lidé, kteří migrují, jsou tady třeba rok nebo dva měsíce, absolutně nemají k tomuto místu vztah, je jim úplně jedno, kde odhodí odpadky, a většinou mají děti ulice. 

Která kategorie převažuje?

Tipuji, že je to víceméně po třetinách. Ale přicházejí stále další a další, takže za chvíli možná převáží ta nejhorší kategorie. 

Jak se vám tedy žije jako obyvatelce vyloučené lokality?

No, hned po podpisu smlouvy jsem zjistila, že byt nemá topení, což je docela sranda. Když jsem se zeptala proč, hned jsem na základě této triviální věci pochopila složitost vztahů mezi různými stranami. Majitel mi řekl, že v domě byl původně centrální kotel, jenže obyvatelé domu třikrát topení vyřezali a vše i s kotlem odvezli do sběru. Takže si lidé topí přímotopy, což ale znamená vysoké zálohy na energie, když tady máte bojler na teplou vodu, vařič na elektřinu a do toho přímotop, který spotřebovává strašně moc elektriky. Jenže to vám všechno dojde, až když tady skutečně žijete.   

Teď máte za sebou téměř čtyři měsíce, vydržíte ještě další dva?

Tady se mění situace den ode dne podle toho, co zažijete a jaké negativní či pozitivní zážitky máte.

Vychází vám to ještě na nějakých sedmdesát dní.

Pro poslaneckou práci toho tady už víc nezískám, ale tím, že se tady pohybuji téměř každý den, tak jsem s některými lidmi navázala přátelské vztahy. S paní sousedkou jsme zakopaly válečnou sekeru, promluvily jsme si a v poslední době se hodně věnuji jejím dětem. A už kvůli nim bych tady ráda zůstala, protože je u nich vidět neskutečný posun, když se jim člověk věnuje.

Co znamená "neskutečný posun"?

V jejich slovníku začínají být normální slova jako prosím, děkuji. Chtějí si dělat samy úkoly. A to mi asi stojí za to, abych tady zůstala. Když se jim věnuje péče a pozornost, tak to může fungovat. Já bych ráda tu výzvu dokončila, ale nemůžu vyloučit, že se tady odehraje něco, co mě tak otráví, že odejdu.

A už se nevrátíte?

Samozřejmě, že se vrátím, i když už ne takto na půl roku. Budu sem chodit dál. Pokud se do nějaké práce vrhnete naplno, tak ji nemůžete opustit. Budu se snažit sem dojíždět. A to jak do samotné lokality, tak za některými konkrétními lidmi. Budu se zajímat o to, jestli se jejich situace alespoň trochu změní. Případně bych začala navštěvovat školu a snažila se vymýšlet nějaké programy.

Tak jako jiní, kteří se věnují těmto oblastem, byste řekla, že klíčová je výchova dětí?

Určitě. Je pro mě důležité soustředit se na výchovu dětí a dát jim šanci na lepší budoucí život. Oni nemůžou za to, v jaké rodině se narodily a v jakém prostředí vyrůstají. Pokud do jejich výchovy nebudeme investovat veškerou energii, tak nám vyroste další generace, která bude opakovat model svých rodičů, a tak to půjde stále dokolečka.

Myslíte si, že kdyby se někdo dětem hodně věnoval, že by to bylo skutečně řešení?

Myslím, že i neziskové organizace, které se podobným dětem věnují, vám potvrdí, že pokroky jsou u dětí vidět velmi rychle. Často jsou to třeba maličkosti, kterých si všímám, když tady žiji. Během deseti minut jsme naučili osmiletého kluka zavazovat si tkaničky. A když ho pochválíte, je nejšťastnější. Vidíte ten záblesk v jeho očích a radost, že konečně nebude ten otloukánek, který něco neumí.

Jak to ale chcete udělat, aby se někdo staral o tyto děti? Předpokládám, že dětí je mnoho a těch, kteří se jim můžou věnovat, je podstatně méně.

Největším problémem jsou děti ulice. Můžou chodit do místního klubu, ale zdaleka ne všichni tam přijdou, protože klub je poměrně daleko. Překvapilo mě, že řada dětí je nejraději ve škole. Proto si myslím, že by bylo dobré investovat do škol, aby měly odpolední program třeba až do šesti, sedmi hodin a domů chodily fakticky jen na přespání. Nebo by bylo třeba zintenzivnit terénní práci s dětmi, hlavně přes léto děti sesbírat a hrát s nimi například fotbal a další sporty. Hlavně dělat něco, aby neměly čas vymýšlet lumpárny. Oni jsou strašně vynalézaví.

Jak by na to ale reagovali jejich rodiče a další příbuzní? Umožnili by svým dětem, aby se jim takto věnoval někdo jiný?

Je to rodič od rodiče. Musí se s nimi hodně komunikovat, ale ve finále jsou rádi. Když mají hodně početné rodiny, tak pro ně není jednoduché zvládat třeba pět dětí, které jsou navíc ve věku pět až deset let. Když jsou to navíc kluci, tak není v lidských silách je uhlídat. Zároveň se ale člověk může dostat do velmi nepříjemných situací, jedni rodiče mě obvinili z únosu dítěte, rozhlašovali po sousedech, že jsem "ta z vlády, která sem přišla vzít všechny děti". To samozřejmě bylo velmi nepříjemné a v takovém okamžiku jsem chtěla už opravdu odejít. 

Už mnozí před vámi i po vás se snažili a budou snažit pomáhat dětem v těchto lokalitách, ale přesto ghetta existují dál v nezmenšené míře. Když jste ještě radní Ústí, tušíte, kolik město může financovat lidí, kteří by se dětem i dospělým v takových ghettech věnovali?

Podle odhadů z roku 2015 žilo tady v Ústí ve vyloučených lokalitách osm a půl tisíce lidí, což už je velké procento. Máme takových lokalit několik, není v našich městských silách všechno zvládnout. Pomáhají nám s tím neziskové organizace, ale výsledky jsou různorodé, žádné zázračné výsledky nemáme. Možná by stálo zato, kdyby stát celý systém pomoci vyloučeným lokalitám vyhodnotil a řekl si, jestli má patřičný efekt. To musí ale zhodnotit někdo jiný a někde jinde, pro mě osobně je velmi těžké stanovit hodnoticí kritéria.

A pokud jde o naše město, v něm už existuje velká frustrace majority vůči minoritě. Lidé moc dobře nevnímají, když se město snaží investovat peníze a čas do těchto lokalit. Musí si ale uvědomit, že pokud nenastane s těmito lokalitami změna, situace se bude jenom dál zhoršovat. 

Takže byste řekla, že většina lidí v Ústí je proti pomoci těmto vyloučeným lokalitám?

Je velice ožehavé a velice nepříjemné s lidmi na téma vyloučených lokalit komunikovat. Musíme jim dát zapravdu v tom, že situaci v těchto lokalitách si často způsobují sami jejich obyvatelé. Bohužel si zvykli, že mají jenom svá práva, ale ne povinnosti, a město samo o sobě nemá moc možností, jak problémy vyloučených lokalit řešit. Samozřejmě, život tady doprovází dealování drog, jejich vaření, lichva, prostituce. 

Co tedy můžete jako město řešit především?
Můžeme jako zřizovatel školy maximálně tuto školu podporovat. Máme tady školu, která je totálně segregovaná, protože do míst, kde je vyloučená lokalita, nebude nikdo mimo tuto lokalitu své dítě dávat. Snažíme se pana ředitele alespoň morálně a v rámci toho, co nám rozpočet umožňuje, podporovat. 

Minulý týden vás navštívila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Na čem jste se dohodly, navrhnete něco, co by mělo pomoci řešit problémy těchto míst?

Za pár hodin tady toho paní ministryně nemohla moc poznat. Nebylo dobré, že ji doprovázeli novináři s kamerami, protože něco takového místní lidé nechtějí. Proto také na debatu se starousedlíky nikdo z nich nepřišel. Paní ministryně se ale přesvědčila, že je nutné se soustředit na výchovu dětí a je nutné vymyslet systém dostupného bydlení, protože město téměř žádné vlastní byty nemá. Je teď na jejím ministerstvu, aby vymyslelo nějakou komplexní změnu ve vyplácení sociálních dávek.

Jak by taková změna měla vypadat?

Měla by být především spravedlivá k těm, kteří se skutečně snaží pracovat. Sociálními dávkami by neměli být podporovaní ti, kteří nemají chuť pracovat. Já věřím, že paní ministryně pochopila, že revize dávek je opravdu nezbytná.

Vy sama přijdete s nějakými návrhy?

Sama si ten půlrok musím zhodnotit, ale určitě nechci, aby ta zkušenost přišla vniveč. Rozhodně dám nějaké teze a myšlenky, které mě už teď napadají, ale jde o celý systém změn, které musí lidé na ministerstvu promyslet, propracovat a vykomunikovat. Musíme se na změnách shodnout napříč politickým spektrem, protože jinak to nebude fungovat. Paní ministryně mi nastínila, co chce dělat, a já věřím, že dojde v brzké době k realizaci. Slíbila, že do konce listopadu předloží nějakou vizi. Pokud se tak nestane, tak budu velmi nepříjemná. Jestliže někdo tvrdí, že vyloučené lokality jsou časovaná bomba, a neučinil by patřičné kroky, tak bych byla hodně zklamaná. A lidé také. 

Řekla byste, že lidé v Ústí toho mají dost?

Mají toho skutečně dost. Oni jsou přesvědčeni, že podobné akce politiků jsou jen marketing a ve skutečnosti nechceme tuto situaci řešit. V mém případě to ale rozhodně není pravda a kvůli marketingu tu nejsem. I ve sněmovně ale cítím vůli s tím něco dělat, viz změny zákonů, které jsme schválili. Padlo několik rozhodnutí, kterými se řeší největší problémy kolem půjček lidí a jejich zadlužení, což řeší zejména insolvenční zákon. Umožnili jsme například, aby dlužníkům zůstávala větší částka nezabavitelného minima. Myslím, že jsme udělali všechno pro to, aby se nikdo nevymlouval, že se nevyplatí jít do práce. Teď budeme probírat exekuční řád a další věci. 

Přinesou ale změny v insolvencích, exekucích a sociálních dávkách, jak o tom mluvíte, zásadní změnu v životě lidí ve vyloučených lokalitách? Nebo co dalšího by měla ministryně Maláčová a další politici dělat, aby takové lokality začaly mizet?

Těch problémů je hodně a všechny jsou mezi sebou provázané. Myslím, že ani paní ministryně vám nyní neřekne, co udělat, aby se to skutečně začalo v reálném životě viditelně měnit. Musí to být propracovaný systém, kdy každé ministerstvo musí dát - lidově řečeno - ruku k dílu. Musí se začít novým dávkovým systémem, budu požadovat, aby toto ministerstvo předložilo co nejdříve. Musí to být systém, který nebude trestat lidi, kteří se snaží svou situaci řešit. Myslím, že už máme pět minut po dvanácté.

Současný systém sociálních dávek podle vás trestá ty, kteří se snaží se svou situací aktivně něco dělat?

Bohužel to tak je, znám konkrétní příklady. Například paní v práci odmítne finanční odměnu kvůli tomu, že by jí úředníci sebrali příspěvek na děti či bydlení, protože překročí nějakou hranici pro příspěvek třeba o třicet korun. To mi přijde v tomto státě strašně smutné. Pokud jdou například matky samoživitelky o víkendu na brigádu, aby přilepšily svým dětem, tak jsou kráceny na jiné podpoře, bez které by jinak nepřežily. Toto se neděje samozřejmě jen lidem ve vyloučených lokalitách, ale i kdekoliv jinde, stačí, když mají nízký příjem.

Jak je možné, že stát a města řeší problém vyloučených lokalit už mnoho let, a přitom to vypadá spíš hůře než lépe?

Těžká otázka. Myslím, že dlouho jsme si mysleli, jak všechno děláme dobře, a čekali jsme, že se efekt dostaví. Jenže se nedostavil a je potřeba všechno přehodnotit. Jestli vynakládáme peníze efektivně, když výsledek je nulový. Řekněme si, komu chceme opravdu pomáhat, ať jde například o postižené nebo matky samoživitelky, nastavme si pravidla na principu cukru a biče, kdy se bude pomáhat těm, kteří si to skutečně zaslouží. 

Jak moc se dotýkají například ve vašem městě problémy ve vyloučených lokalitách života samotného města, třeba v centru?

Velmi. Jestliže tady máme velké procento ekonomicky slabého obyvatelstva, tak nemůžete čekat ani nějaký velký rozvoj města. Navíc jsou s tím spojeny další náklady, které řada jiných měst nemusí v takové míře řešit. Nám se například nedaří udržet ve městě pořádek, a to ani v centru. Máme neustále dokola rozbité odpadkové koše, lavičky a další věci, pořád donekonečna dáváme peníze na opravy. Městu pak tyto peníze chybí jinde, máme velký dluh na chodnících, silnicích.

Co s tím?

Je to začarovaný kruh, pokud se obyvatelstvo nepozvedne a nebude ekonomicky silnější, tak město nemá šanci se dostat někam výš. Přitom žijeme v krásném městě, které je obklopené kopci, krajina je tady kouzelná, fungují tady lázně, jsou tady tepelné vrty, a kousek odtud je Telnice. Takže v zimě můžete být dopoledne v bazénu, který je vyhřívaný vodou z vrtů, a odpoledne lyžujete v Telnici. Takže se můžete cítit velmi dobře do chvíle, než přijdete přímo do města a vidíte všechny ty negativní jevy. 

Takže to nevypadá, že byste se chtěla odstěhovat.

Já jsem původem Jihočeška a do Ústí jsem šla studovat vysokou školu. Ale od první chvíle, co jsem se podívala z okna, jsem věděla, že tady chci žít. 

To jste se asi nedívala zrovna do míst, kde byly ty rozbité koše… 

Dívala jsem se do krajiny. Já to tady ale rozhodně nevzdám. Ústí má obrovský potenciál a stojí za to ho dát dohromady a udělat z něj reprezentativní krajské město.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Prostějovská nemocnice dostala od sportovců 300 tisíc korun

Celkem 300 tisíc korun mezi sebou v Prostějově vybrali bývalí i současní sportovci a manažeři s cílem podpořit boj proti koronaviru. Na daru pro místní nemocnici se podíleli například bývalý tenisový reprezentant Jiří Novák, jeho současný daviscupový kolega Jiří Veselý nebo basketbalista Lukáš Palyza. Společně s nimi věnoval peníze také sportovní manažer Miroslav Černošek.

"Mně ten nápad přišel od prvního okamžiku velice dobrý. V současné situaci, kdy se lidi musí semknout, jsem byl od první chvíle připraven jakkoli přispět," řekl České televizi Veselý, který věnoval 50 tisíc korun stejně jako někdejší pátý hráč světa Novák a daviscupový kapitán Jaroslav Navrátil.

Symbolický šek od nich dnes převzal primátor František Jura. "Sportovci, které město dlouhodobě podporuje, se nyní rozhodli naopak pomoci městu," řekl Černošek na webu prostějovské radnice.

Předsedkyně představenstva nemocnice Marie Marsová uvedla, že peníze budou rozděleny mezi zdravotníky, kteří jsou v době pandemie nejvytíženější. "Lékaři, sestry a další personál jsou v pomyslné první linii. Dáváme jim tak signál, že víme, co pro nás dělají, a velmi si jejich nasazení vážíme," dodal primátor Jura.

Další zprávy