Jak vůbec film vznikl a dostal se na web?
Je to jen minutová ukázka z pětačtyřicetiminutového záznamu setkání s Jakešem. Jde o pracovní materiál, který režisér dokumentárního filmu o Jakešovi Pavel Křemen dal neveřejně na internet. Bylo to určené k připomínkám a doplnění jeho spolupracovníkům, ale dostal se k tomu Stanislav Penc, začal to šířit a udělal nám tak medvědí službu.
Proč jste se vůbec měl ve filmu s Jakešem objevit?
Přede mnou se s ním setkal i František Čuňas Stárek, který se mnou festival zakládal, režisér pak požádal i mne. Po krátkém zapřemýšlení jsem souhlasil. A gros pro mě bylo, abych člověku, který byl páteří konce totalitního režimu, do očí řekl, co si myslím, a zeptal se ho - záměrně naivně, tváří v tvář, proč zavírali muzikanty, vyštvali Jaroslava Hutku do několikaletého exilu nebo Magora do nejtěžšího žaláře v zemi za básničky a způsobili tolik neštěstí v rodinách.
Co vám na to Jakeš řekl?
Že toho zase tolik nebylo, že dnes je třeba více sebevražd.
Má s ním vůbec, i kvůli jeho vysokému věku, dnes ještě smysl polemizovat?
Já myslím, že ano. On je přece symbol té doby, je mu sice 94, ale není nemocný, senilní, mluví souvisle, jen stárne. Ví, o čem je řeč, za svými názory si stále stojí. Chvílemi jsem si připadal, jako bych ho znovu poslouchal při projevu v Červeném Hrádku, bylo tu skutečně jak z absurdního divadla. A nabyl jsem dojmu, že nejvíc ze všeho jej souží, že ho vyloučili z KSČ, to je pro něj největší trest.
Leckdo vám vyčítá, že jste se k němu choval příliš vstřícně, dal si panáka, poplácal ho po zádech.
Je možné, že se to někomu tak mohlo jevit, ale je to už úplný konec naší schůzky, která byla místy dost konfrontační. Ptal jsem se ho na spoustu zločinů, za které komunisté mohou. Pro mě ale nakonec, a zřejmě i to ovlivnilo závěr schůzky, bylo osobní poznání, že neumím nenávidět. Možná k tomu přispělo i to, že je už starý, ale vitální. Spousta lidí, když ho potká, což je zachyceno i v tom dokumentu, si odplivne, jiní v něm už spíše vidí starého člověka na konci cesty a chovají se k němu s jistou přirozenou slušností. V roce 1989 by se asi, včetně mě, chovali jinak.
Co říkáte na odmítnutí Plastiků či kapely Už jsme doma?
U Plastiků to chápu, k nim to patří, i když vím, že Pepa Janíček z druhých Plastiků (pozn. red. The Plastic People se de facto rozdělili na dvě skupiny) se tomu smál. Ještě budeme jednat, třeba se věci změní. Ohledně Už jsme doma to moc nechápu, protože je letos na festival nikdo nezval. Takže neměli co rušit. A se třetí kapelou, kterou nebudu prozrazovat, ještě jednáme.
Má podle vás ještě smysl vůbec Jakeše takhle připomínat?
Má, i když nejdřív jsem taky pochyboval. Je to představitel šedé doby normalizace, je dobré dnešní pohledy na něj zdokumentovat, není to přece snímek jen o něm, ale i o nás, o naší době. Navíc my jsme ho vůbec nechtěli brát na pódium, chtěl jsem mu ukázat ty kapely, které zakazoval, rozesmáté lidi, jak se baví.
Je ale fakt, že kdyby se v tom svém šedivém klobouku a plášti objevil, stal by se nejspíš hned atrakcí, lidi by se s ním fotili. Sice by se mnozí díky tomu dozvěděli více o té době, ale moc by se nám to nelíbilo. Nechtěli bychom tu dobu a politiky legitimizovat. To by nebylo dobré. Ale pokud se rozhodne přijít, koupit si lístek, bránit mu nebudeme, byli bychom pak na jejich úrovni. Pouze pokud by velká část našeho festivalového kmene nechtěla, aby jejich mokasíny tančily na stejné půdě jako jeho polobotky, navštívil bych jej znovu a vyřídil mu, že si to naši spolubojovníci nepřejí. Rozhodnutí bych nechal na něm. Ale pochybuji, že po hysterii, která vznikla, k tomu dojde.
Napadlo vás, když jste za Jakešem jel, co ta návštěva způsobí?
Diskusi i nesouhlas jsem očekával, ale ta ztráta nadhledu mě u některých překvapila. Jsem zvyklý na ledacos, ale ty unáhlené závěry, jak je vše každému z jednoho krátkého výseku vytrženého z kontextu jasné. Je to i nelichotivou výpovědí o naší rozhádané a zrychlené době s anonymitou sociálních sítí a ztrátou tolerance.
