Když loni novináři tak rádi používali pro své projekty vracející se k Listopadu 1989 zaklínadlo „Dvacet let svobody", mělo tohle heslo příchuť nostalgie, změny, možná odvahy. Mělo ale také nahořklou pachuť, která dodnes zbyla z tehdejších očekávání. Zdaleka ne všechno se totiž povedlo. Přiznat si, že to „ne všechno se povedlo" se s námi táhne už neuvěřitelných dvacet let, přitom není právě příjemné.
Slogan „Dvacet let svobody" se ale ve skutečnosti mnohem víc hodí na letošní rok než jako připomínka revoluční euforie. Přesně před dvaceti jsme mohli svobodně volit. Po dlouhých letech nesvobody. Většina obyvatel země dokonce svobodně volila vůbec poprvé.
V červnu 1990 jsem i já šel volit. Měl jsem to štěstí, že hned napoprvé mi to takhle hezky vyšlo a nemusel jsem řešit dilema svých rodičů, jejichž rozhodování, zda jit či nejít k volbám, rozhodně nebylo o tom, kdo tady bude vládnout. Díky aktivním členům všech možných komisí a uličních výborů bylo spíš o tom, jestli jejich dítě půjde či nepůjde studovat. A taky třeba o tom, jestli budou moci jet s ne právě zdravým potomkem k moři. Rodiče k volbám nešli. A tak místo léčivého mořského povětří si mohli se svým dítětem užívat výlety na alergologii či akutní příjem plicního oddělení místní nemocnice. Bylo to tehdy sice zadarmo, ale zase to nijak moc nepomáhalo…
Josef Albrecht
Autor je dramaturgem České televize. V posledních letech se systematicky věnuje soudobým dějinám, především období totality. Projekty, na kterých se podílel, získaly několik profesních ocenění, těmi nejvýznamnějšími jsou Trilobit a cena Elsa za cyklus Příběhy železné opony. Společně s novinářem Luďkem Navarou letos vydal knihu Abeceda komunismu.
Je podepsán pod několika celovečerními dokumenty. Patří mezi ně například projekty Mlynáři od Babic, který se vrací ke známé babické tragédii, Můj otec generál o Helidorovi Píkovi a jeho synovi Milanovi, nebo dokumenty Dopisy z cely smrti a Přechodné adresy Jaromíra Šavrdy.
Musím říct, že jsem si v tom devadesátém roce volby opravdu užil a bylo to pro mne něco slavnostního. Moc jsem tehdy sice nechápal, jak je možné, že v obálce s volebními lístky jsou zase komunisté, tedy jejich strana, ale budiž. Naivně jsem si myslel, že to je naposledy. Mýlil jsem se.
A zase komunisté...
Už tehdy, na jaře 1990 bylo jasné, že komunisti jsou schovaní i mezi jinými kandidáty. Veliký skandál tehdy otřásl důvěrou v lidovce. Ale jako by to snad tehdy ani nevadilo a jako mnoho jiných jsem věřil, že se to „nějak" vyřeší. Nechtěl a neposlouchal jsem tehdy věty svého otce, že se nic samo nevyřeší a že jsme „na ně byli příliš hodní".
Není už asi důležité, kdo co a kde dohodnul a proč jsme byli příliš nebo dokonce ještě více než příliš hodní. Důležité je, že se společnost nedokázala od zla, kterým je dodnes prolezlá, očistit. Jako metodu vyrovnání s nedávnými dědictvím si česká společnost zvolila mlčení. A to může být mnohem horší než zapomnění.
Komise už sice nekádrují, k moři můžeme jet, kdy se nám zachce, kvalitní léky pomáhají všem, nejen prominentům. Ale co je nám to platné, když zřejmě i díky tomu, že jsme tehdy „byli příliš hodní", jsme v posledních letech z významné části naplnili sněmovní lavice těmi, kvůli kterým moji rodiče k volbám nechodili? A možná hlavně díky tomu jsme zůstali stát na místě. Na místě, ze kterého se bez odvahy a zodpovědnosti nepohneme dál. Na místě, které nejvíce vyhovuje těm, kdo slíbí cokoli, jen aby dostali můj hlas. Na místě, kde jako by se zdálo, že hlasy otrávených a rozzlobených mají větší váhu než hlasy těch, kteří ještě pořád mají chuť, víru a energii dál se snažit doklopýtat k opravdové demokracii.
Nebo dojít aspoň do takového bodu, abychom se mohli zpříma podívat do očí politickým vězňům. Prostě dojít do stavu, kdy mi nebude stydno, když se mne jeden z mnoha tisíců politických vězňů zeptá, co jsme udělali proto, aby mohl už konečně v klidu umřít a nemusel se bát, že se to všechno vrátí. Tenhle chlápek strávil v komunistických lágrech skoro dvacet let, jeho nejlepší kamarády poslal tehdejší režim na šibenici a jeho rodina přežila ty hrozné padesáté roky jen zázrakem. A přitom toho nechce tak moc. A co by si přál nejvíc? Aby mladí lidé věděli o tom, co se dělo. „Těm, kdo vědí, nikdo nic nenakecá," říká a má pravdu.
Takže, jak říká zase jiný politický vězeň, je asi důležité vědět, že jako neexistuje bývalý černoch, neexistuje bývalý komunista. Ti současní, kteří dokonce mají tu drzost nechávají si slovo „komunistická" i v názvu, o minulosti svých předchůdců mlčí. A mlčí schválně. A bohužel i úspěšně. Ale i mlčení je lež. A lhát se nemá, to je jasné.
Proč studenti nevědí, učitelé mlčí?
Ale nejsou sami. Jak je možné, že absolventi středních škol nevědí ani základní fakta o tom, co komunisté napáchali? Jak je možné, že jejich učitelé mlčí? Asi i proto, že mnozí z nich tehdy v těch sedmdesátých a osmdesátých letech přinejmenším neseděli doma. I jejich hlas vlastně legalizoval ten humus, který nám tehdejší normalizační šéfové servírovali. Možná si tehdy lidi mysleli, že k volbám prostě musí. Nemuseli. Dlužno dodat že v posledních volbách před Listopadem 1989 byla volební účast devadesát osm procent. To je, panečku, něco.
Dnes je těžké vybrat si dobře. Ale i to je svoboda. Mít možnost si vybrat. A to je asi to nejcennější, co v sobě svoboda nese. Mít možnost si vybrat a potom zase a zase a znova. Třeba i blbě, ale prostě si vybrat. A třeba i s takovým odhodláním, že to může být naposled. Což by třeba zrovna u voleb byla opravdu ta nejblbější varianta. Ale pozor: sice nám to neříkají, ale i mezi těmi, kdo tak rádi slibují, je hodně takových, kterým by se tahle nejblbější varianta líbila nejvíc.
