I na drsné Šumavě žil pravěký člověk. Jedl ořechy

Jan Gazdík Jan Gazdík
19. 8. 2013 19:00
Nejvýše položené pravěké sídliště v Česku objevili archeologové nedaleko Modravy.
Katarína Čuláková a ředitel Správy Národního parku Šumava Jiří Mánek.
Katarína Čuláková a ředitel Správy Národního parku Šumava Jiří Mánek. | Foto: Pavel Pěchoušek

Modrava - Předkové z mladší doby kamenné nežili před deseti tisíci lety jen v klimaticky příhodných oblastech, jako je Polabí či Jižní Morava, ale i ve velmi drsných partiích Šumavy v údolí Roklanského potoka nedaleko Modravy. A přitom nestrádali a byli zřejmě dokonce zdravější než dnešní populace.

Tato zjištění přinesl nejnovější průzkum archeoložky Katariny Čulákové, která přiznává, že její plán zpočátku vzbudil na správě Šumavského národního parku údiv. Co prý bude ve vysoko položených oblastech kolem 1 100 metrů nad mořem vlastně hledat? "Zprvu se na mě dívali jako na blázna, ale dnes nás podporují," říká archeoložka z Archeologického ústavu Akademie věd.

Aktuálně.cz: Jak cenný je váš nález?

Katarina Čuláková: Hory, jimiž je Česko obkrouženo, jsou často pro dobu před deseti tisíci lety považovány za neobyvatelné. Přežívá názor, že všichni si žili v české kotlince, kterou neopouštěli. Takhle to možná bylo ve středověku, kdy byli lidé vázaní na úrodnou půdu. Takže co by dělali trvale v horách, kam si šli nanejvýše občas něco ulovit. Neplatilo to ale pro mladší dobu kamennou. Hory tehdy neobyvatelné nebyly.

A.cz.:  Jaké stopy po lidech jste u šumavské Modravy našli?

K. Č.: Jedná se o lovecko-sběračskou populaci z doby osm tisíc let před Kristem. V tábořištích, která jsme objevili, nežili ti lidé po celý rok, ale jen v létě, když bylo dost borůvek, brusinek, lískových oříšků a samozřejmě i zvěře. A k tomu ani nepotřebovali nijak zvlášť výhodné klimatické podmínky. Oni prostě cíleně putovali po poměrně rozlehlém území a řídili se vždy jen tím, aby se na něm uživili - ať už jde o dozrálé plodiny anebo o zvěř. Neměli například důvod navštěvovat údolí Roklanského potoka v zimě, kdy tam napadlo kolem dvou metrů sněhu. Bavíme se o čase, kdy tehdejší podnebí bylo velmi podobné tomu dnešnímu. Našli jsme hroty šípů anebo čepelky nožíků z pazourku. Předpokládáme, že se jedná o pozůstatky dílen, v nichž si lidé pazourek na potřebné nástroje upravovali.

A.cz.: Proč jste si k průzkumu vybrali právě Šumavu?

K. Č.: Lidská civilizace ji tolik nepoškodila. Krajina není rozježděná buldozery, pořád v ní rostl les a konečně i proto, že rašelinové slatě zachovávají svědectví o dávné minulosti po tisíce let. Navíc v údolí Roklanského potoka je výskyt losa, jehož lidé z mladší doby kamenné lovili a byl pro ně cenným zdrojem potravy, doložen až do novověku. I přítomnost potoka, který nevysychá, byl tehdy pro lidi důležitý. Šumava má jednu velkou výhodu: z pylových vrtů v rašeliništích lze poměrně přesně určit, jak v dávné minulosti  - tedy před deseti tisíci lety - vypadalo životní prostředí, a tedy i krajina. A takových míst v Česku moc není.

A.cz.: A jak tehdy šumavská krajina vypadala?

K. Č.: Rostlo v ní překvapivě hodně lískových keřů s trochou borovic.

A.cz.: Po jak velkém území při výběru vhodných lovišť lidé putovali? O jak početné skupiny šlo?

K. Č.: Rozlohou můžeme toto území zhruba srovnat s dvěma dnešními kraji. Ve skupině mohlo jít až o několik desítek lidí, dokonce se zdá, že do české kotliny přecházeli i z Bavorska. A samozřejmě i naopak. Když ale přišel špatný rok a nebylo tolik potravy, dělili se  na menší skupiny, aby se snáz uživili.

A.cz.: Děti putovaly s dospělými?

K. Č.: Lovci - sběrači nemohli mít více dětí najednou. Víc než jedno žena neunesla a muži děti nenosili. Mezi dětmi proto byly asi tak čtyři roky rozdíl. V každém případě si nemohli dovolit pět šest malých dětí. Tažná zvířata ještě neměli a domestikovali se tehdy pouze psi.

A.cz.: Lovu spárkaté zvěře či losů rozumím. Ale jak mohli být  na Šumavě živi z bobulí? Borůvky mohli brát snad jen jako cukroví?

K. Č.: Možná ano. Ale například oříšky mohli zase dobře uskladňovat na horší časy. Byla to pro ně jistota. Lov se třeba nezdařil, tak se alespoň najedli oříšků či brusinek. Nedělali vlastně nic jiného, než si hledali náhradní zdroj obživy pro případ, že ten hlavní nevyjde, aby neumřeli hladem.

A.cz.: Jak ti lidé vlastně vypadali? Jak zruční byli a jaký byl jejich životní styl?

K. Č.: Podle toho, co o nich víme, tak nijak extrémně nestrádali. Jejich způsob života byl vlastně velmi zdravý. Z antropologických výzkumů například vyplývá, že trpěli mnohem menším počtem chorob než my. Biologicky šlo o lidi, kteří nám byli velmi podobní. Vlastně byli stejní… jen ještě neznali například zemědělství. To se rozvinulo až o dva a půl tisíce let později, pět a půl tisíce let před Kristem. Dnes máme obrovské vědomosti o kultuře, historii, na internetu jsou už i děti jako doma… vycházejí překrásné knihy. Tohle vše sice oni neuměli, ale na rozdíl od nás znali dokonale krajinu, přírodu, na níž byli závislí. Uměli číst stopy, vyhledávat a lovit zvěř, najít pramen vody, rozdělat oheň, vyrobit nástroje, které potřebovali… Tyhle dovednosti dnes ztrácíme anebo jsme je už dávno ztratili. Představa, že nás vysadí někde na Sibiři jen s kusem kamene, se rovná smrti.

 

Právě se děje

Další zprávy