Demokracie nikdy nebude samozřejmostí, stále o ni budeme muset bojovat, protože tady vždy budou lidé, kteří nám ji budou chtít vzít, ať už kvůli moci, nebo dnes už spíše kvůli penězům. Myslím, že ani dnes, "už" dvacet let po revoluci, nežijeme v takové svobodě v jaké si myslíme, představujeme nebo nám ji prezentují politici a média.

Pro mě a myslím si, že i pro spoustu lidí kolem mě demokracie úplnou samozřejmostí není. Totalitu jsme sice nezažili, ale troufám si říct, že si umím představit jaké to je, protože o tom hodně mluvíme doma i v semináři a dívám se na dokumenty a čtu, ale netroufám si říct, že vím jaké to je a že bych to zvládla nebo věděla co dělat apod. Jsem i ráda, že žiju, kde žiju, i když to tady není růžové, protože když se mi něco nelíbí, tak já to můžu říct a nikdo mě za to nezavře do vězení. Bohužel, nemohu s jistotou říct, že se to nikomu v tomto státě nestane.

Politikům u nás projde všechno

Další zajímavou kapitolou v naší demokracii je tzv. transparentnost, jeden z principů demokracie, který mi v naší zemi chybí. Zadávání státních zakázek je dosti podivná hra, do které skoro nikdo nevidí a když se něco "provalí" skrz televizi či noviny, tak vše popřou a tím vše i skončí. Policie vše odloží pro nedostatek důkazů či něco podobného a politik si "vládne" dál. Opravdu fascinující. Dalším opravdu hezkým příkladem je vyplácení náhrad za cestovné ve výši asi 20 000 Kč navíc k jeho vysokému platu, v porovnáni k průměrné mzdě.

Například v jiném státě, když se dokáže danému politikovi pochybení či braní úplatku, ve své funkci nesetrvává, nýbrž bez vytáček podává demisi. V našem státě to takto není a asi ještě dlouho nebude.

Sílu vidím hlavně v nové generaci, která většinou už má dostatek informací, jelikož je doba kdy se o zločinech z padesátých let a roku 1968 a následné normalizace více mluví. Mluví se otevřeně. Mluví o tom lidé, kteří byli zavření v "lágrech" a věznicích, a dokonce už i lidé co je tam vyslýchali. K debatám jsou někdy přizváni i komunisté, což je o to zajímavější debata. V tom můžeme zcela vidět absurditu, nereálnost jejich idejí a myšlenek, a časté protiřečení si. Komunismus se stále hlásí k moci a jejich představitelé se zase a znovu omlouvají za své zločiny z minulosti. V zápětí na to se nazývají novými komunisty a nehlásí se k bývalé KSČ. To je dle mého názoru absurdní.

K volbám chodí stále méně lidí středního věku, kteří mají k volbám odpor z minulosti, jelikož volit museli. Avšak starších lidí, kteří žili v době komunistické a k volbám taky chodit museli, ti stále volit chodí, bohužel však ve většině případů volí komunistickou stranu, neboť jsou přesvědčeni, že jedině tato strana je podle nich stranou, která jim zajistí vyšší životní úroveň. A proto stále komunisté parazitují na moci, přesto že se dopustili všech těch zločinů v 50. letech a po roce 1968 v době normalizace.

Jak bych žila za komunismu

Moje představa o životě v komunistické totalitě v Československu? Tak tím si nejsem tak úplně jistá. Hodně by záleželo na mých rodičích, zda by byli v komunistické straně nebo by byli pouhou dělnickou třídou, nebo se jen snažili splynout jako všichni, ať už dělali cokoliv. Každopádně bych s komunistickou ideou nesouhlasila!

Ale jakým způsobem vyjádřit svůj odpor a nesouhlas, abych příliš neohrozila své blízké a svou budoucnost? Nebo se rozhodnout pro emigraci? Dřív jsem si říkala, že bych jela okamžitě, kdy by se mi naskytla příležitost a na to mi otec oponoval: „ Tebe by nezajímalo, co by bylo s námi tady doma? Nás by vyhodili z práce. Sledovali by nás, vyslýchali. Brácha by se nedostal na školu, na kterou by chtěl." Po tomto jsem si říkala, že má volba by nebyla tak jednoduchá, jak jsem si zprvu myslela, A proto bych emigrovala jen z vážných důvodů jako je hrozba smrti nebo dlouholeté vězení, které by mi doufám nehrozilo. Anebo pokud by se mnou odjeli i moji blízcí. Bohužel nic v té době nebylo lehké. Vždy když jste něco "provedli", už měli v hledáčku i vaši rodinu a přátele.

Neumím si ani představit, že si nemohu přečíst knihu jakou chci, a když už ji "potajnu" seženu, musím ji číst doma, v žádném případě bych si nevytáhla z batohu knihu Milana Kundery a nezačala  si spokojeně číst jako to mohu dnes, což je pro mě dost příšerné, vzhledem k tomu, že čtu hlavně v tramvaji, kvůli nedostatku času a častému cestování. Další hrůzou by pro mě byly hodiny dějepisu. Byla bych často rozčilená kvůli přepisování a nesprávnému výkladu dějin komunistickou stranou. Kdybych měla rodiče jaké mám, tak bych znala pravdu o našich a světových dějinách, a díky své povaze by se mi ty lži velmi příčily  a zřejmě bych se dostala do problému, ale možná taky ne, kdybychom dostaly schopného profesora, který by nás učil skutečnou pravdu.

Snad bych nebyla ovce v davu...

Samozřejmě vše záleží na lidech. Takže můj život v komunistické totalitě by nebyl růžový, ale nějak bych to musela zvládnout jako všichni. Ovce v davu bych zřejmě nebyla, ale pokud by mně nebo mým blízkým vyhrožovali, nechci moc přemýšlet nad tím, co bych dělala, velmi by záleželo na konkrétní situaci. Děsivá je pro mě představa i toho, že nemohu říct, že naše vláda něco nezvládla, nebo že je prostě špatná či neschopná! Vyjádření svého názoru je základní lidské právo. Přesto že si později komunisté přijali Listinu základních práv a svobod do Ústavy, tak ji absolutně nerespektovali.

Nechápu to, že dovolili po listopadu 89, aby tady komunistická strana mohla přetrvat, jen se přejmenovat z KSČ na KSČM, když byli postaveni na stejnou úroveň s nacisty, s čímž musím souhlasit vzhledem ke všem zločinům a utrpení politických vězňů, které bylo naprosto zbytečné a nebylo vůbec nutné!