Ostrava - Základní škola Přemysla Pittra v Ostravě-Přívoze vypadá jako normální základní škola, ale je jiná. Aniž to někdo plánoval, je to téměř čistě etnická škola. Chodí tam devadesát osm procent romských žáků.
V sousedství je další velká základní škola - Gebauerova. Romských dětí se tam učí asi devadesát pět procent. Neromské žáky škola nemá šanci získat. Rodiče je tam nedají.
Podobných romských škol, vedle bývalých zvláštních, je v Ostravě i jinde řada, například také ve Vítkovicích, Kunčičkách.
Evropa kritizuje segregaci českých Romů v bývalých zvláštních školách a ministerstvo školství se snaží finančně i jinak podpořit integraci romských dětí.
Je však zřejmé, že nejde jen o nedostatky systému, ale předsudky a nechuť společnosti, které vyhlášky ministerstva školství ani stovky milionů z Evropy jen tak nezmění.
Hranice čtyřicet procent
"Když počet romských dětí přesáhne čtyřicet procent, je to konec. Rodiče bílých dětí začnou houfně přehlašovat své děti do jiných škol. Nedá se tomu zabránit," vysvětluje zakladatelka církevní školy Přemysla Pittra, nyní šéfka neziskové organizce Společně - Jekhetane Helana Balabánová.
Přesně to se stalo v Gebauerově škole, kde před dvaceti lety silně převažovali neromští žáci. Ředitelka školy může jen snít o tom, že bude někdy mít romských a neromských dětí půl napůl.
"Samozřejmě by to bylo mnohem lepší. Ale nemůžete nikoho nutit, aby dal své dítě do naší školy," říká ředitelka Radka Hanusová.
"Kdyby se zavedly nějaké kvóty, skončilo by to tím, že bychom měli málo dětí. Samozřejmě nás mrzí, že bílé děti, které bydlí vedle školy, raději dojíždějí do vzdálenějších škol," říká ředitelka Hanusová.
Do církevní školy Přemysla Pittra pro tři sta dětí chodí nyní pouze dva žáci neromského původu. "Jsou to sedmáci. Trápí mne, že jsme segregovanou školou. Není to dobře, ale nevíme, co s tím," říká ředitelka Soňa Tarhoviská.
Já Baláž, on Baláž
Ačkoliv jde o běžné základní školy, v Pittrově jsou jen čtyři třídy praktické školy pro děti s lehkým mentálním postižením, mají svoje specifika, která vyplývají především z toho, že většina žáků je ze sociálně vyloučených lokalit.
Čtyři malí žáci základní školy Přemysla Pittra z prvního stupně čekají v družině na rodiče či starší sourozence, aby si je odvedli domů. Věší se na vychovatelku a když kolem nich projde fotograf s fotoaparátem na krku, žadoní, aby je vyfotil.
"Jak se jmenuješ?" ptá se fotograf. "Já jsem Baláž, to jsou moji sourozenci, taky Balážovi," říká chlapec rozverně a ukazuje na další dvě děti. "A já jsem taky Baláž, ale jiný," říká další prvňáček.
Mají po obědě. Otázka, kolik rodiče za obědy platí, je zbytečná. "Jsou dotované, jinak by na ně nikodo nechodil," klepe si málem na čelo učitelka a známá ostravská malířka Hana Puchová. Podobné je to s pomůckami i zájmovými kroužky v Pittrově i Gebauerově škole.
Jediná maturantka
Nejúspěšnější absolventkou školy Přemysla Pittra je Milena Polhošová. Je jediná, která mezi zdejšími žáky dospěla k maturitě.
"Šla jsem na oděvní průmyslovku," říká čtyřiadvacetiletá žena. Teď je ve "své" škole asistentkou učitelky ve třetí třídě. "Vždycky chtěla pracovat s dětmi a pomáhat slabším," vysvětluje.
Více je, bohužel, absolventů, kteří místo dalšího vzdělávání skončili ve vězení.
Děti ze školy Přemysla Pittra se dostávají alespoň na učební obory, na které se přihlásí, bez problémů. Problém však je, že pokud do učení vůbec nastoupí, nedoučí se.
"Asi jen dvě až tři procenta dětí se vyučí," říká ředitelka Tarhoviská. Otázka, jak je to se středními školami, je podle reakce ředitelky skoro nemístná.
Úspěchy, respektive neúspěchy absolventů, ať žáci zvládnout jakkoliv náročné učivo, jsou tak nakonec srovnatelné se zvláštní školou. I z takové školy se mohou hlásit a hlásí na podřadné učební obory. V obou případech je dokončují sporadicky.
Na zvláštních, nyní praktických školách, se romským dětem bezpečně daří ukončit alespoň základní vzdělání. Na základních školách někdy skončí poté, co dvakrát propadnou, v sedmé třídě.
Škola Přemysla Pittra měla být moderní multikulturní škola, cíle byly ambiciózní, škola populární u úředníků, romských rodičů a aktivitstů. V devadesátých letech se tam chodily dívat delegace jako na školu, která ví, jak integrovat a vzdělávat Romy.
Současná ředitelka Soňa Tarhoviská přiznává, že úspěchy dětí se nedostavují, ať dělají, co dělají.
Ať je dítě jakkoliv šikovné, nakonec totiž většinou spadne do stereotypů komunity s jejími sociálními problémy i odlišnými prioritami. Segregované školy k tomu ještě přispívají.
Když prší, škola je poloprázdná
Ve velkých třídách školy pro tři sta dětí je nápadně méně židliček, než v běžných školách. Funguje tam i několik pedagogických asistentů. I tak je mnoho židlí prázdných. V 6. třídě je sotva deset dětí. Jsou chřipky a taky prší.
"Máme tady obrovskou absenci. Je to problém," říká ředitelka školy Tarhoviská. Důvody absence bývají různé. Například má dítě vši. To je stále dokola se opakující problém.
"Nebo si dítě den předtím promočilo boty a nemá jiné, ve kterých by šlo do školy. Nebo doma nejsou peníze na svačinku," vysvětluje Hana Puchová.
Jak vypadá oblíbená svačinka ve romské škole? "Coca colla, balení chipsů, rohlíky a salám," popisuje Puchová typickou svačinu svých žáků, kterou si nakupují cestou do školy. Doma namazaný chleba, koláč od maminky a čaj, to je naprostá výjimka.
Neúspěch sociálně vyloučených
"Nevěřím, že romské děti jsou hloupější. Jsou však sociálně znevýhodněné," říká ředitelka Tarhoviská. "Není se čemu divit, že nemohou podávat výkony jako jejich vrstevníci," říká Soňa Tarhoviská.
Sociální situace jejich žáků se podle ní navíc stále zhoršuje. "Radnice se zbavují bytů, Romové se mají starat sami. Všichni to však nedokážou," říká Tarhoviská.
Romské rodiny trápí obrovské dluhy, neumí hospodařit, přicházejí o byty. Děti mnohdy nemají nejen svůj psací stůl, ale ani stálé bydliště, protože rodina bydlí střídavě u několik příbuzných. Prospěch dětí je vedlejší.
V sociální vyloučenosti je podle Tarhoviské i kámen úrazu vzdělávání. "To, co společnost dělá, ať se to dá někomu jakkoliv mnoho, stále to nestačí," míní.
