Za zdí, která na svahu pod Jižními zahradami Pražského hradu odděluje Zámecké schody od další zástavby, se rozprostírá nenápadný areál kláštera theatinů s přilehlým kostelem Panny Marie U Kajetánů. Průčelí svatostánku ze začátku 18. století shlíží do Nerudovy ulice a sousedí s vrcholně barokním Thun-Hohenštejnským palácem.
Blízkost těchto tří budov sehrála klíčovou roli v 60. letech minulého století, kdy byla Evropa rozdělena železnou oponou na socialistický a kapitalistický blok, na tábor států Varšavské smlouvy a Severoatlantické aliance. Klášter stát po komunistickém puči v roce 1948 zabavil a o něco později připadl ministerstvu vnitra, které zde zřídilo ubytovnu.
Monumentální Thun-Hohenštejnský palác, kterému dominuje nezaměnitelný portál s heraldickou kompozicí mohutných orlů, vlastnila od roku 1924 italská vláda a ta tu vytvořila velvyslanectví. Barokní kostel zůstal ve správě římskokatolické církve.
A pak byla v této části Malé Strany ještě jedna zdánlivá drobnost. Zaslepená chodba spojující oratorium kostela a první patro paláce. Koridor se klenul mezi oběma stavbami nad schody, jimiž lze projít z Nerudovy do Thunovské ulice.
Existence nenápadného průchodu do sídla zastupitelského úřadu jednoho z členů Severoatlantické aliance byla pro kontrarozvědku Státní bezpečnosti velkým lákadlem. A v 60. letech, kdy sílilo napětí mezi východním a západním blokem, se chodbu rozhodla využít.
Československá lidová armáda v té době procházela modernizací, na území republiky se budoval raketový systém Varšavské smlouvy a desítky agentů měly za úkol co nejvíce dezorientovat zpravodajské služby NATO. Důležité však rovněž bylo zjistit, co nepřítel vlastně o rozmístění vojenských jednotek, strategických zbraní či objektů ví.
"Rozvědné poslání vojenských a leteckých přidělenců (ve skutečnosti rozvědčíků zpravodajských služeb Vrchního velitelství spojených armád NATO v Evropě) kapitalistických zemí akreditovaných na jednotlivých zastupitelských úřadech v Praze, je pracovníkům čs. kontrarozvědky všeobecně známé a z těchto důvodů jsou organizována rozsáhlá agenturně operativní a technická opatření k získání naprosté kontroly nad jejich rozvědnou činností v ČSSR," shrnuje tajná policie ve složce nazvané Akce Blín. Případ před časem popsal server iRozhlas.
Jedinou cestou, jak rozpoznat rozsah znalostí Severoatlantické aliance, bylo infiltrovat velvyslanectví členského státu, a ideálně do kanceláří nepozorovaně proniknout a citlivý materiál získat. Plán agentů kontrarozvědky byl ambiciózní. V kotelně ubytovny, někdejšího kláštera, prokopali v tlusté zdi tunel, kterým se dostali pod schodiště ve věži přilehlého kostela. Zde jeden ze schodů upravili tak, aby ho bylo možné vyjmout a škvírou prolézt.
"Tento tajný vchod je zamaskován a zajištěn proti odhalení. Odtud se pronikne do 1. patra kostela, kde v oratoriu jsou dveře do koridoru spojujícího kostel a budovu italského velvyslanectví. Zde, ve vstupních dveřích byla upravena střední výplň tak, aby se dala kdykoliv vyjmout a zase upravit do původního stavu. Vznikl tak otvor 30 x 35 centimetrů," vylíčil v dubnu 1967 tehdejšímu náměstkovi ministerstva vnitra plk. Klímovi náčelník hlavní správy kontrarozvědky StB.
Obdobně špioni tajně rozebrali část dveří i mezi koridorem a sousední budovou, kde již sídlila italské ambasáda. Měli štěstí, dotčené dveře ústily do chodby, z níž se vstupovalo přímo do kanceláří vojenského oddělení. "Časová potřeba pro cestu výsadku z ubytovny ministerstva vnitra až do vojenského oddělení je cca 30 minut a s uvedením do původního stavu asi jedna hodina," uvádí zpráva předána v režimu přísně tajné. Uložena je v Archivu bezpečnostních složek.
Aby se nic neprovalilo, pracovali příslušníci Státní bezpečnosti na tajné chodbě jen v noci a o nedělích. Mezitím sledovali zaměstnance velvyslanectví, monitorovali chod úřadu, chování italských strážců. Třicetkrát ambasádu infiltrovali, zmapovali tak bezpečnostní systém a podařilo se jim dostat i ke klíčům od kanceláří i sejfů. Postupně získávali ucelený přehled. Včetně příprav jim to zabralo tři roky.
"Bylo nutné překonat složité technické zabezpečení uložených materiálů v heslových trezorech. Získat klíče z vojenského oddělení, odlákat strážce - příslušníky italské kontrarozvědky," vypočítávají špioni v tajných dokumentech.
Akci spustili na konci roku 1966, kdy k Italům pronikli poprvé. A v následujících týdnech, zkraje roku 1967, ještě dvakrát. Ukradli množství dokumentů, které hodnotily stav československé armády, pořídili přes padesát diapozitivů speciálních vojenských map se zakreslenými poznámkami, dokonce získali šifry vojenského přidělence pro komunikaci s italským generálním štábem či údaje k dosud netušenému agentovi italské rozvědky, který operoval na území Československa.
"Poloha čs. posádek je udávána poměrně přesně. Ve zprávách ale není ani jedna zmínka o raketových odpalovacích zařízeních pozemních vojsk. Jsou zdůrazňovány úkoly defenzivního charakteru čs. ozbrojených sil. Nesprávně jsou uvedeny počty svazků a jejich začlenění do armád. Jsou uváděny i neexistující motostřelecké a obrněné divize," hodnotí ukradené materiály zpráva StB adresovaná ministerstvu vnitra.
A pokračuje: "Pokud jde o letectvo, mají rozvědky nejmenší znalosti o celkové struktuře, letectvu je přisuzován defenzivní charakter. Správně je hodnocena zastaralost letounů MIG-15 a 17, které jsou postupně vyřazovány. Vysoké ohodnocení letounů MIG-21 a SU-7b, které jsou přirovnávány k nejlepším typům letounů NATO, odpovídá skutečnosti."
Závěrem pak agenti konstatují, že ze strany Severoatlantické aliance dochází "ke značnému podcenění skutečných možností Československé lidové armády".
Státní bezpečnost v dochovaných dokumentech opakovaně hodnotí nepozorované vniknutí do kanceláří italské ambasády v rámci Akce Blín jako velký úspěch a zdůrazňuje, že operace nebyla nikdy prozrazena.
Zda skutečně českoslovenští agenti uloupili cenné dokumenty alianci pod nosem, aniž by se o tom alianční kontrarozvědka dozvěděla, nelze dnes ověřit. Jisté je, že v následujícím roce vpadly do Československa "spřátelené" armády pěti států Varšavské smlouvy, aby potlačily snahy o liberalizaci komunistického režimu. Tajné služby utrpěly následnými politickými čistkami i emigracemi příslušníků, kteří za hranicemi československou zpravodajskou síť značně rozkryli.
