O návratu krajanů z Kazachstánu rozhodla dnes vláda.
"Situace české komunity v Kazachstánu se v poslední době zhoršila. Jednak stále trvají ekonomické problémy Kazachstánu, jednak se česká komunita výrazně zmenšila, a tím se ztížilo její postavení," vysvětluje Pavel Dymeš z ministerstva vnitra, který má přesun krajanů na starosti.
Krajané dostanou byty a práci
Vláda proto nabídla i zbytku české komunity, že jim v Česku zajistí bydlení a zprostředkuje zaměstnání. V příštích letech by mělo jít na návrat Kazachů do ČR přes 50 milionů korun ročně. Hlavní část zamíří do obcí, které nabídnou kazašským rodinám byty.
Mezi ně se chystá zařadit například Hlučín na Opavsku. "Máme připravený pro Kazachy jeden byt. Rada města to schválila jako vyjádření dobré vůle," říká mluvčí hlučínské radnice. Hlučín se tak zařadí k dvaceti obcím, které už bydlení pro Kazachy zprostředkovaly.
Na pozvání ruského cara
Do Česka se vrací kazašští krajané po 150 letech. Jejich cesta do Kazachstánu však nebyla zcela přímá. Na Dálný východ totiž putovali s téměř padesátiletou zastávkou v Moldavsku a na Ukrajině. Tam se jejich předci, kteří hledali zemědělskou půdu, usadili už v polovině 19. století.
Dobré půdy však bylo na Ukrajině málo. Češi proto využili novou nabídku ruského cara a vypravili se v roce 1911 do Kazachstánu.
Tam se usadili v západní Akťubinské oblasti a založili českou vesnici Borodinovka. Dlouho jich bylo málo. Na další vlnu přistěhovalců museli počkat až do roku 1941. Ta však nepřišla na zdvořilé pozvání. Do Kazachstánu je přesunul v rámci násilných deportací Stalin.
České Vánoce přežily i pravoslaví
Obě dvě skupiny přistěhovalců se však promísily. A i v sovětském režimu si zachovaly alespoň zbytky českých zvyků a kultury. Dodnes například slaví Vánoce podle českých zvyků nebo pořádají zabijačky. A přestože přestoupili na pravoslaví, mají Vánoce - stejně jako my - už v prosinci. Část z českých Kazachů také stále mluví česky.
Sen jejich předků o novém lepším životě se však rozplynul. Půda byla zkolektivizována a sovětský Kazachstán se topil v ekonomických problémech. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se k problémům přidal ještě rostoucí nacionalismus Kazachů. Menšiny měly najednou menší šance získat povolání či prosadit se na úřadech.
Česko proto nabídlo Kazachům v polovině 90. let pomoc. Spolu se společností Člověk v tísni jim zajistilo byty a zprostředkovalo zaměstnání. Za pět let od roku 1995 tak přišlo do Čech přes 800 krajanů.
Zpátky za předky
Byla mezi nimi i Marie Chalupníková, která v roce 1995 přišla z Kazachstánu do Seči na Chrudimsku. "Naši předci pocházeli z Moravské Třebové. Do Kazachstánu se vydali za půdou. V současnosti tam je ale život těžký, takže jsme se rozhodli s rodinou pro návrat," líčí Chalupníková.
V Seči nejdříve získala i s manželem práci jako pomocná síla v kravíně. "Později jsme si našli jinou práci a přestěhovali se do Jičína. Já teď pracuju jako kuchařka ve školní jídelně, manžel je řidič. Dcera dělá konkurz na místo květinářství," říká Chalupníková.
S vládním programem, který ji umožnil návrat do Česka, je spokojená. Trápilo jí jenom to, že musela dlouho čekat na české občanství. To nezískávají krajané automaticky, ale až po zákonné lhůtě jako všichni ostatní žadatelé.
Integrace s rozmyslem
"Čeští Kazaši se museli postarat o svůj návrat také trochu sami. My jsme s pomocí obcí zprostředkovali byty a práci, oni si museli zajistit dopravu a všechny potřebné papíry, aby měli za projekt také nějakou odpovědnost," říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Jeho společnost na návratu Kazachů do Česka spolupracovala s ministerstvem vnitra.
"Snažili jsme se také, aby byli rozptýleni po celé republice. Když vznikne velká komunita, je to pro integraci špatně," vysvětluje Pánek.
I díky promyšlené koncepci se integrace Kazachů podařila. "Kazašské rodiny se normálně zařadily do české společnosti. Už většinou nežijí ani v původních obcích, ale různě se stěhují, jednak za rodinami, jednak za zaměstnáním," dodává Pánek.
Jeho slova potvrzují také starostové obcí, které Kazachy přijaly.
"Máme tady dnes už jenom tři krajany. Pracují ve firmě na výrobu čipů. Ostatní se oženili nebo přestěhovali za prací jinam," říká Jan Šimčík, starosta Hluku na Uherskohradišťsku. Do jeho obci přišli první krajané v roce 1996.
"Potřebovali jsme tehdy zrekonstruovat dům a využili přitom dotací od státu, který nám je za ubytování Kazachů nabídl. Samozřejmě pak ale bylo zajímavé poznávat i krajany. Zpočátku mluvili jenom rusky, teď už umí perfektně česky," říká Šimčík.
Kazašským krajanům nepomáhali v devadesátých letech jenom Češi. Největší komunitu mělo v Kazachstánu Německo. To zprostředkovalo návrat téměř 100 tisíc svých bývalých občanů. Pomoc krajanům nabídli také Poláci, po vlastní ose se z Kazachstánu stěhovali Rusové a Ukrajinci.
Kromě kazašských krajanů pomohlo Česko s návratem také svým krajanům z Ukrajiny a Běloruska. Přijít mohli ovšem jenom ti, kteří žili v oblasti zamořené černobylskou havárií. Celkem jich bylo přes dva tisíce. Do Česka by se rádi vypravili i další krajané.
Volyňáci bez šance
Mezi nimi hlavně volyňští Češi, kteří nevyužili nabídky české vlády a nepřestěhovali se z oblasti postižené černobylskou katastrofou.
Už před několika lety přitom přišla do Prahy oficiální žádost asi pěti set "Volyňáků" o přesídlení do země svých předků, ovšem ministerstvo vnitra žádnou podobnou akci z počátku 90. let neplánuje.
"V nejbližší době nic takového nechystáme," potvrzuje tiskové oddělení vnitra.
Pokud by se volyňští Češi chtěli vrátit, musí tady podstoupit složité a mnohaleté řízení s českými úřady. Každý by navíc musel ještě prokázat, že má v bance desítky tisíc korun pro osobní potřebu.
"Jak můžeme mít tolik peněz, když žijeme na Ukrajině?" postěžovala si před časem v rozhovoru pro ČTK doktorka Ema Snidevyčová ze Žitomira. Snidevyčovou i další krajany mrzí, že na ně česká vláda nepamatuje.
Jsme praví Češi!
"Všichni bychom se vešli do několika paneláků. Umíme jazyk, známe českou historii, jsme praví Češi," tvrdí Snidevyčová.
Zklamaný přístupem českých úřadů je i Viktor Javůrek, který se jako jeden z prvních přestěhoval počátkem 90. let z Ukrajiny do Rovné u Sokolova. Stále je v kontaktu s dalšími rodinami na Ukrajině a snaží se jim pomoci. Doma má seznam asi 250 rodin z volyňské oblasti, které by se chtěly přestěhovat.
"Vždyť tam nemají žádnou perspektivu," tvrdí Javůrek. "Nevidím žádný rozdíl mezi nimi a námi."
Podle dřívějšího vyjádření ministerstva vnitra udělali volyňští Češi chybu, když nevyužili nabídku a nepřestěhovali se z Ukrajiny na počátku 90. let. Tehdy využilo tuto možnost asi 1800 "Volyňáků", na Ukrajině žije ještě asi devět tisíc lidí, kteří se hlásí k české národnosti.
