Rozhovor - Možná jednu z nejnáročnějších zkoušek si zažila zhruba dvacetičlenná skupina českých zdravotníků z českého traumatýmu, kteří pomáhali v zemětřesení poničeném Nepálu. Devět lékařů a deset sester, kterým pomáhalo třináct hasičů z Prahy, tam ošetřilo přes tisíc pacientů.
Podle vedoucího lékaře týmu Petra Nestrojila se prakticky potvrdila očekávání, s nimiž jeho tým do státu v Himálaji odlétal. Co ovšem Nestrojila zaskočilo, byly podmínky, v nichž místní lidé žijí. "Přirovnal bych to ke středověku. Žijí v těžkých podmínkách, v domech, které jsou postavené z kamení poslepovaného hlínou a které se sesypou prakticky hned," popsal Nestrojil v rozhovoru pro Aktuálně.cz své dojmy.
První velká zkušenost českého traumatýmu byla pomoc v Pákistánu, který v roce 2005 také zasáhlo ničivé zemětřesení. Když ji srovnáte s nedávným nasazením v Nepálu, kde byly podmínky složitější?
V Pákistánu to bylo o něco snazší, protože nedaleko od nás tehdy byla nemocnice a pak nás doplnila i mobilní chirurgická nemocnice. Navíc zemětřesení zasáhlo relativně malé území.
Tady mělo zemětřesení dvě epicentra, jedno v Káthmándú, druhé asi třicet kilometrů od Melamchi. A území bylo obrovské. Další specifikum byly hory. Vesnice jsou roztroušené úplně všude, navíc je tam velmi špatná infrastruktura. Když jsme vyjížděli s výjezdním týmem, tak některé vesnice byly úplně srovnané se zemí a k lidem v nich se dalo jen stěží dostat. Až do třetího týdne našeho pobytu byly oblasti, kam se dostal pouze vrtulník.
Počítalo se, že traumatým bude v Nepálu připravený pomáhat už několik hodin po odletu z Prahy. Místo toho jste čekali na letišti na povolení k odletu, komplikace byly i v Káthmándú.
V Káthmándú nám nepovolili přistát, museli jsme proto udělat zhruba osmihodinové mezipřistání v Dillí. Do Nepálu jsme tak doletěli až 30. dubna velmi brzy ráno. Vybalili jsme materiál a začala zdlouhavá jednání na ministerstvu zdravotnictví. Na místo nasazení jsme odjeli až prvního května odpoledne.
Jak se čekání projevilo na týmu?
Tým měl možnost si po náročné cestě odpočinout. My vedoucí jsme ale museli absolvovat nesčetně jednání, která trvala několik hodin. A když to řeknu lidově, tak už ve čtvrtek večer jsme usínali vestoje. Samotný přesun do Melamchi jsme ale nakonec vyřídili velice rychle, během několika hodin.
Mohli jste začít hned ošetřovat?
Přijeli jsme večer, kdy jsme pouze postavili nouzové ubytování. Až druhý den ráno jsme po poradě v táboře armády, která měla přehled o situaci na místě, začali stavět. První pacienty jsme přijali zhruba v sobotu ve tři hodiny odpoledne.
Do Nepálu jste odlétali jako předsunutá zdravotnická jednotka. Byla v Melamchi nějaká nemocnice, kam byste mohli po ošetření přesunout vážněji zraněné pacienty?
Ona předsunutá jednotka je v podstatě jen formální název daný Evropským společenstvím. Ale byli jsme nasazeni přímo vedle centra primární péče, což sice oficiálně byla nemocnice, ale spíš šlo o pracoviště "doktora z hor", u nás bychom řekli praktického lékaře. Ten řešil akutní věci, veškeré nemoci. Měl spád asi osmnáct tisíc lidí, ale v horách, tudíž byli roztroušeni na obrovském území. S ním jsme dojednávali přesuny těžkých pacientů do nemocnice.
Do Nepálu jste si vezli vlastní vybavení. Bylo něco, co vám chybělo?
Techniku jsme měli kompletní. Jediné, s čím jsme nevycházeli, byla antibiotika. Těch jsme využili větší množství, než jsme při balení předpokládali. Ale ono rozhodovat od zeleného stolu o tom, co bude potřeba, je hrozně těžké. My jsme se zaměřili spíše na to, že budeme potřebovat zejména intenzivní, infuzní péči. A antibiotika se nakonec používala velice často, protože pacienti měli infikované rány, takže jsme jim léky museli mnohdy podávat třeba dva až tři dny.
Čeští pacienti jsou vybíraví, Nepálci mají jiný náhled na život
Je rozdíl mezi českým a nepálským pacientem?
Český pacient je v první řadě vybíravý. Je nastavený na úroveň naší medicíny. Tam mají lidé úplně jiný náhled na hodnotu věcí a na život. Jejich život, to v čem žijí, bych přirovnal ke středověku. Žijí v těžkých podmínkách, v domech, které jsou postavené z kamení poslepovaného hlínou a které se sesypou prakticky hned. Tudíž i se zdravím pracují jinak. Pro ně návštěva lékaře mnohdy znamená hodinu dvě cesty autem a někdy i dvě tři hodiny pěšky. Takže se často léčí sami. A teprve když už to opravdu nejde, tak navštíví lékaře.
Jak moc se lišil váš odhad před odletem od skutečnosti? Jaká byla například nejtěžší situace, kterou jste museli řešit?
Předpoklad zranění se beze zbytku naplnil. Jediné, co bylo "nad plán", byl otřes 12. května, který měl sílu 7,4 stupně Richtera. To jsme měli deset akutních pacientů přímo po tomto zemětřesení, do toho jsme museli ošetřovat děti, které se zranily například při pádu z trosek. Byly tam i různé akutní interní stavy – poranění hrudníku, infikované rány a tak dále. Navíc postupem času začali chodit i lidé s chronickými onemocněními.
Jak týmu následné otřesy a to zmiňované druhé silné zemětřesení komplikovaly práci?
To zemětřesení o síle 7,4 Richtera byl zvláštní zážitek pro všechny. Všechno se třese, rachotí… A ty různé aftershocky (následné otřesy, pozn. red.) o síle 4,5 - 6,5 cítíte, pokud stojíte na místě. Když jdete, tak to člověk prakticky neregistruje.
Co člověka, který na místě zachraňuje životy, při tak silném otřesu napadne jako první?
Tím, že se zemětřesení prakticky nedá předpovědět, tak se na takovou věc nepřipravíte. A první reakce souvisela s tím, že tam byli lidé, domy - kdo tam zůstal. Takže dva hasiči a jeden zdravotník se vydali do blízkého okolí a další dva lékaře se dvěma hasiči jsme vyslali autem do města, aby posbírali raněné a přivezli je k ošetření.
Stalo se, že byste někoho museli odmítnout, protože pacientů bylo jednoduše víc, než kolik jste mohli reálně zvládnout?
Rozhodně ne. Pracovali jsme 24 hodin denně ve směnách. Pacienti k nám přicházeli nepřetržitě zhruba od sedmi hodin přibližně do pěti, šesti hodin odpoledne. V noci šlo hlavně o různá akutní zranění. Ale všem pacientům jsme zachránili život.
