Jevišovka - Chorvatskou menšinu žijící na jižní Moravě postihl po válce podobný osud jako sudetské Němce. Komunistické úřady je také nechaly vysídlit. I když na rozdíl od Němců neskončili Chorvaté za hranicemi, ale "pouze" rozptýleni ve vnitrozemí.
Na málo známou kapitolu z poválečné historie Československa upozornil Ústav pro studium totalitních režimů ve svém časopisu Paměť a dějiny.
Chorvaté přitom žili na jižní Moravě těsně u hranic s Rakouskem od 16. století. Po čtyřech stoletích, v letech 1947 až 1952, museli proti své vůli pryč.
Před válkou žilo na jižní Moravě několik tisíc Chorvatů, přičemž většina z nich byla loajální k československé vládě. Po okupaci se ovšem část přihlásila k německé národnosti, někteří dokonce sloužili ve Wehrmachtu.
"Několik desítek osob pak bylo stíháno za kolaboraci, přičemž se někdy fakt, že jeden z členů rodiny sloužil v německé armádě, bral jako provinění celé rodiny," uvedl Milan Bárta v článku Chorvatská akce.
KSČ: Nespolehliví jsou všichni Chorvaté
Chorvatům "uškodilo" třeba i to, že po válce odmítali přerušit kontakty se svými příbuznými v Rakousku, někteří z nich dokonce vlastnili za hranicemi pozemky.
Ještě před únorem 1948 úřady řešily, kdo má být odsunut do vnitrozemí a koho je možno v blízkosti hranic ponechat. V obcích Jevišovka, Nový Přerov a Dobré Pole přitom v té době žilo okolo dvou tisíc Chorvatů.
"Již v té době se objevil názor prezentovaný především ze strany KSČ, že státně nespolehliví jsou všichni Chorvaté, a tudíž by měli být vysídleni všichni," napsal Bárta.
Tři sta Chorvatů odsunuly Benešovy dekrety
První vlna odsunu nastala v září 1945. Vládní komise rozhodla, že nechá vystěhovat 311 osob, které kvůli kolaboraci ztratili československé občanství a jejichž majetek byl zkonfiskován podle Benešových dekretů stejně jako sudetským Němcům.
Akce "Stěhování Chorvatů" dostala nový impulz poté, co se v Československu v roce 1948 definitivně chopili moci komunisté. Obávali se, že by jižní Morava mohla sloužit k tajným schůzkám domácí a zahraniční reakce, tedy moravskými a rakouskými Chorvaty.
"Už 24. února 1948 rozhodl Okresní akční výbor Národní fronty v Mikulově o tom, že Chorvaté budou odsunuti," píše se v revue Paměť a dějiny.
Plán posvětilo i ministerstvo vnitra, ačkoli u většiny moravských Chorvatů neměla Státní bezpečnost žádné konkrétní důkazy o nebezpečné činnosti. I tak se zrodil plán, že Chorvaté budou přesídleni do mnoha okresů na Moravě a ve východních Čechách.
Od poloviny roku 1948 tak chorvatské rodiny začaly dostávat oficiální vyrozumění o tom, že budou "z důvodu bezpečnosti hranic" přestěhováni, a zároveň se dozvěděli, kdy a kam pojedou.
Opustili 587 usedlostí a domů
Milan Bárta v článku Chorvatská akce připomněl, že mezi lety 1949 a 1952 se muselo přestěhovat celkem 587 usedlostí a domků, v nichž žilo na dva tisíce lidí.
Ve svých nových domovech prožili Chorvaté mnoho těžkostí. Mnohdy pro ně nebylo připraveno náhradní ubytování, nebo bylo bydlení ve špatném stavu. Místní úřady považovaly Chorvaty za politicky nespolehlivé.
"Dlouho se táhly i problémy s vyrovnáním za majetek zanechaný v původních obcích," uvedl Bárta. Chorvaté si opakovaně stěžovali, takže úřady včetně několika ministerstev se touto otázkou zabývaly několik let. Stát nakonec Chorvatům vyplatil bezmála 8,5 milionů korun.
Někteří se vrátili, většina zůstala v nových domovech
Nuceně přesídlení Chorvaté ovšem na poválečnou křivdu nezapomněli a po pádu komunismu v listopadu 1989 znovu tuto událost otevřeli.
Sdružení občanů chorvatské národnosti dokonce podalo trestní oznámení na neznámého pachatele, ale Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu případ v roce 1997 odložil, protože podle něho se přesídlovací akce uskutečnila v rámci platných zákonů.
Někteří z vystěhovaných si po roce 1989 koupili domy ve svých bývalých domovech na jižní Moravě, ale většina zůstala tam, kam je úřady po válce přestěhovaly.
"Ti starší v sobě stále nesou pocit křivdy, mladší však už většinou splynuli s okolím a většina z nich ani neovládá jazyk svých předků," uvedl Milan Bárta v článku Chorvatská akce.
