A.cz: Zabýváte se filantropií, vaše nadace za ni uděluje speciální cenu... Z dat, která jste sesbírali, prokazatelně vyplývá, že míra dárcovství v České republice v posledních letech stoupá. Že začíná být konečně považováno za něco normálního. Proč to trvalo tak dlouho? Od listopadu 89 uplynulo už přes 25 let...
Jiří Bárta: Já mám takovou svou teorii: Když se něco tři generace kazilo, tak může trvat tři generace, než se to napraví. Do jisté míry jsme pořád tak trochu nemocná společnost, která se z toho dostává. Jsme teprve jednu generaci po roce 89.
Ale ozdravný proces naštěstí začal, takže dárcovství je na vzestupu. Stejně tak i vědomí, že je na každém z nás, jak se nám bude v naší obci či městě žít.
Jiří Bárta
V 90. letech strávil rok a půl studiem řízení neziskových organizací na Carnegie Mellon University v Pittsburghu, kde obdržel Masters degree. V Nadaci VIA je od jejího vzniku v roce 1997. První dva roky vedl program Komunitního rozvoje. V roce 1999 ho správní rada pověřila řízením nadace a později se stal jejím výkonným ředitelem. Dnes má na starosti především strategické a finanční řízení, udržuje vztahy s klíčovými dárci nadace a snaží se zůstat ve styku alespoň s některými neziskovými organizacemi, které podporují.
A.cz: Cílíte tedy hlavně na komunity...
Jde nám o to, aby lidé tam, kde žijí, pečovali o své okolí a o jeho zlepšování, aby to nenechávali jen na politicích. A věnujeme se také rozvoji filantropie v České republice.
Máme americké kořeny a naučili jsme se filozofii, že rozdávat peníze je fajn, pokud je umíme vložit do správných rukou. Ale víme, že nejsou jádrem řešení. Tím je změna postojů lidí, naděje, že se něco může změnit, že může být líp. Rozdávané peníze se snažíme vybavit nefinanční pomocí – vzděláváním, sdílením zkušeností, poradenstvím. Důležitá je pro nás také inspirace.
A.cz: V jakém smyslu?
Chceme inspirovat lidi k tomu, aby se starali o své okolí. Proto sdílíme nenápadné příběhy hybatelů komunitního života či příběhy filantropů, kteří o své vlastní vůli myslí na druhé a jsou ochotni jim pomoci. Chceme ukázat, že to není nic, co bylo zvykem jen někdy za první republiky nebo někde v Anglii, ale že to začíná být normální i u nás.
Inspirace pro ostatní
A.cz: Přesto se mi zdá, že cesta ke znovuobjevení filantropie je v Česku mimořádně těžká...
Je to i proto, že žijeme v kontinentální Evropě, kde je myšlenka a praxe sociálního státu velmi silná. Stát nám slibuje, že se z našich nemalých daní o leccos postará, a také se o leccos stará.
Oproti tomu lidé v anglosaském světě kladou větší důraz na vzájemnou pomoc, filantropii. Když chtějí něco zlepšit ve svém okolí, tak v první řadě hledají pomoc ve své rodině, spolku, komunitě, církvi, až ve druhém třetím sledu se dívají na to, zda jim s tím nemůže pomoci vláda.
A.cz: A v Česku?
My si nejdřív postěžujeme v hospodě, že "by s tím někdo měl něco konečně udělat". Tím většinou myslíme vládu. Celou generaci nám trvalo přijít na to, že to jsme také my, kdo s tím může - a měl by - něco udělat.
Dalším faktorem je i to, že v Česku bohatneme, tím máme k dispozici víc peněz a času. Mnozí z nás už si vydělali tolik, že již nemusí zítra do práce. Takoví lidé začínají hledat nové naplnění svého života, novou oblast, kde by mohli uplatnit svou kreativitu. Někteří založí neziskovku a pomáhají.
A.cz: V úterý budete udělovat Cenu Via Bona. Co je jejím primárním smyslem?
Snažíme se ukazovat následováníhodné inspirativní příklady v co nejpestřejší škále - od běžných lidí, kteří dělají sami za sebe něco filantropického ve svém okolí, až po velké mecenáše, kteří byli před deseti až patnácti lety ve správný čas na správném místě, vybudovali úspěšné firmy a mohou nyní rozdávat miliony korun.
To samé platí u firem. Oceňujeme dárcovství od těch nejmenších firem až po velké korporace.
Rozdělme se. Jako děti
A.cz: Letos máte i zcela novou kategorii – dar ze závěti. To u nás asi také není zcela běžná věc.
Už i v Česku vidíme to, co je běžné v anglosaském světě: že stále významnější podíl v celkovém dárcovství představují dobročinné závěti. Jelikož mnohé české neziskovky fungují už 25 let, stihly si za tu dobu vybudovat vztahy s dárci.
A.cz: Vztahy s dárci?
Mnozí lidé si vybudovali třeba dvacetiletý vztah postavený na obrovské důvěře k dané neziskovce. Až jednou takový dárce bude přemýšlet nad posledními věcmi svého života, řekne si, že jí odkáže kousek toho, co po něm zůstalo. Neziskovku leckdy bere jako své další dítě, protože i do ní investoval řadu let čas a peníze, ale i důvěru a pozornost.
A.cz: I tady chcete inspirovat lidi k nápodobě?
Chceme upozornit na trend, kdy lidé odkazují své neziskovce část jmění. Může to inspirovat lidi, kteří zemřou bez závěti a bez dědiců a jejichž jmění propadne do rukou státu. Mohou si říct, že by peníze chtěli věnovat do své obce, školy, do oboru, kterému se věnovali, nebo do oblíbené zájmové činnosti.
Když se bude o této možnosti vědět, určitě dá mnoho lidí přednost nasměrovat své finance k nějakému účelu jejich srdci blízkému, než aby to propadlo státu, ten rozprodal majetek v aukci a peníze zamíchal do státního rozpočtu.
A.cz: Spustili jste televizní kampaň založenou na myšlence, že jako děti jsme se uměli s někým o něco rozdělit, někomu něco půjčit, ale jako dospělí už to leckdy neumíme. Čím to podle vás je?
On to z nás život vyžene. Jako děti jsme spontánnější, jako dospělí až příliš racionální. Žijeme v prostředí, kde je převažující měřítko úspěchu, kolik jsme získali pro sebe, ne kolik jsme komu dali. Navíc žijeme v poklusu, nemáme čas si všímat, že kolem nás se dějí věci, kde bychom mohli být užiteční.
Nadace Via ve třech bodech
- Pomáhá rozvíjet komunitní život českých měst a obcí.
- Posiluje neziskové organizace a investuje do jejich profesionálního rozvoje.
- Pomáhá obnovovat zpřetrhané tradice filantropie a dárcovství v České republice.
Proč mluvit o darech
A.cz: Už loni jsem si všimla, že mnozí z těch, které oceňujete, nestojí o "světla ramp". Říkali, že nechtějí dávat své dobré skutky na odiv, že je nedělají proto, aby se o nich mluvilo.
Někdy ano. Lidé mají k pomáhání nejrůznější motivace. Někdo to má opřeno o víru, někdo pomáhá proto, že vidí ve svém okolí nějaké utrpení a lidsky mu to říká: "S tím přece musíš něco dělat."
Dar je něco, co dávám a nemám za to chtít žádnou protislužbu. Některým lidem proto přijde, že když o tom mluví, tak se vlastně chlubí - a tím cenu znevažují. Snažíme se je přimět, aby o dárcovství mluvili ne kvůli sobě, ale proto, aby se dárcovství stalo běžnou součástí života, aby bylo stále normálnější.
A.cz: Mnoho bohatých lidí navíc říká, že mít takzvaně "vyděláno" pocit štěstí nepřináší, často jde spíše o frustraci...
Ano, mnozí si už uvědomili, že tudy cesta ke štěstí nevede. Inspirující je pro mě příběh Libora Malého, jenž před pár lety prodal jobs.cz. Otevřeně říká: Jestli si lidé myslí, že když někdo získá velké bohatství, dostaví se pocit štěstí a naplnění, tak to ale vůbec není.
Často přijdou spíše frustrace a bezradnost: Co teď? Co mám dělat, když už zítra nemusím do práce a nemusím se starat o firmu? Je to jasný důkaz, že štěstí má jiné zdroje než hodně nul na bankovním účtu.
O peníze nejde
A.cz: Lidé však také často říkají: "Nemohu být filantropem, protože nejsem tak bohatý." Setkala jsem se ale s topenářem z Olomouce, který ročně dává na charitu zhruba čtyřicet tisíc. Finančně pomáhá více než desítce charitativních projektů - od nemocných dětí po olomoucké bezdomovce.
Filantropie nemusí být o penězích. Filantropie je láska k lidem, vztah ke světu i vztah k sobě samému.
Nejde o to, kolik člověk má. Když je chudý a věnuje stokorunu, může být větší filantrop než miliardář, který si odepíše z daní statisíce, aniž by to jakkoliv pocítil.
A.cz: Navíc darovat lze nejen peníze…
Důležité je, že si vytvořím vztah k tomu, koho chci obdarovat. Filantropie totiž nemusí stát ani korunu. Darovat můžu například i přízeň, čas, pozornost, práci.
Mnohem cennější může být darovat například dvě hodiny ze svého drahocenného času, což je třeba pro vysoké manažery problém. Cennější než jejich peníze jsou přitom často třeba jejich zkušenosti, jejich vědomosti a čas, během nějž by třeba poradili, jak úspěšně vést neziskovku.
Teprve když dárce začne kromě peněz darovat i svůj čas, sejde se s obdarovaným a obě strany si porozumí, pak dárcovství začíná za něco stát. Už to není jen finanční transakce, ale vztah.
A.cz: Vztah dárce s obdarovaným je takto zásadní?
Ano. Zahušťování společnosti vztahy je ostatně jedna z důležitých rolí filantropie. Protože jedna z nemocí, kterou jsme tady za socialismu trpěli, je ta, že se totalitní režim snažil narušit všechny vztahy, které neměl pod kontrolou.
Bylo zakázáno se sdružovat, protože to pro státní aparát bylo nebezpečné – kdo ví, co by tam ti lidé vymysleli. Díky filantropii se vytvářejí vztahy, které by se jinak nevytvořily. Jinak se totiž potkávají byznysmeni v byznysklubech, maminky v mateřských centrech, důchodci v klubech seniorů. Jsou to izolované ostrůvky, které se díky filantropii propojují. A to je pro všechny ty lidi velmi obohacující, protože získávají netušené pohledy na život.
A.cz: Dnes už politickému prostředí sdružování lidí a komunity nevadí?
Dneska už to všichni vnímají, že to je vlastně dobře. Jen čekám, až přijde doba, kdy nějaký příští prezident v novoročním projevu řekne: "Lidi, pomáhejte místní neziskovce, podpořte komunitní centrum za rohem, starejte se o své okolí, věnujte dvě hodiny svého času osamělému sousedovi, který je třeba sám."
Stát nemůže zařídit dobrý život pro každého, může jen udělat záchytné sítě. Ale dobrý, spokojený život se odvíjí od konkrétního snažení lidí.
A.cz: Co chystáte s nadací do budoucna?
Stále je to podpora komunitního života a rozvoje filantropie, pořád se musíme učit žít s druhými, abychom si hojili rány, které jsme si v minulosti způsobili. O naše města jsme se roky nestarali. Všichni jsme ujížděli na víkendy na chaty a pečovali o svou zahrádku, osud města nám byl lhostejný. Vlastně jsme tenkrát úplně rezignovali na péči o věci veřejné, a tedy věci společné.
Dnešní třicátníci ve městech začínají žít a začínají pečovat o své čtvrti. Domy už nejsou jen noclehárny, ulice už nejsou jen pro auta. Podpora komunitního života a rozvoj filantropie jsou dvě ingredience lepšího života v Česku. Je to na každém z nás. Jaké si to uděláme, takové to máme.
