Lidice - Nikdo si neumí představit, jak se museli cítit muži z Lidic nastupující tragického desátého června po skupinách před hlavně pušek vražedného nacistického komanda pro jistou smrt.
Stáli hrdě a tiše, jen před jednou ze salev se z řady ozvalo zvučnou, kultivovanou němčinou: „Pánové, řekněte, co na nás chcete vědět, my vám to všechno povíme!"
Velící důstojník znejistěl, když slyšel svou mateřštinu a otočil se na své nadřízené. Ti ale výkřiku nevěnovali pozornost. Dal tedy pokyn ke střelbě. Tak nějak podává svědectví o události zpráva ministerstva vnitra z roku 1945 s názvem Lidice - Čin krvavého teroru.
Hlas údajně patřil redaktorovi ČTK Františku Kubíkovi, rodákovi z Berlína, který se do Lidic přistěhoval pouhých sedm let před tragédií. Pro přeživší jde jen o další z dokladů slabého charakteru muže, který podle nich nedokázal statečně vzdorovat záhubě, podle jiné interpretace se mohl domnívat, že hrůzná pomsta na Lidicích souvisí nějak s odbojovou činností, do níž mohl být podle nepotvrzených indicií zapojen a pokoušel se ještě zachránit situaci bláhovou nabídkou přiznání.
Sousoší lidických dětí je opět kompletní:
Vlastenec, nebo kolaborant?
Jméno Františka Kubíka a jeho blízkých působí na lidické pamětníky dodnes jako červený hadr na býka. Je to právě jeho příběh, který vnesl velký rozkol mezi lidické obyvatele a autory projektu Rozeznění, který by se měl v předvečer 70. výročí tragédie spustit na zdejším pietním místě. Interaktivní projekt by měl návštěvníky nalákat na mobil se sluchátky, který pomocí GPS technologie vybírá a spouští na konkrétních místech historické informace a zdramatizované dialogy rekonstruující život v Lidicích před válkou.
Kubík se v textu audiodramatu sdružení Sonosféra vyskytuje ve dvou scénách: ve fiktivním dialogu s manželkou a potom o něm na jednom místě mluví farář jako o vlastenci a dobrém Čechovi.
Jeho image u některých pamětnic je poněkud jiná. Proti Kubíkovi v obci nejvíce brojí sestry Miloslava Kalibová a Jaroslava Skleničková. Jejich rodina Suchánků za války sousedila s Kubíkovými a svůj nesouhlas vůči zařazení Kubíkova příběhu do projektu podepírají vzpomínkami na to, že jejich otec sousedovi za války nedůvěřoval.
Jeden z hlavních autorů projektu, Vilém Faltýnek, je ze situace nešťastný. „Nic konkrétního, co by se dalo použít proti Kubíkovi, nám ale nesdělily." Na prezentaci Rozeznění v Ústavu pro studium totalitních režimů na počátku května zaznělo z úst vnučky paní Kalibové obvinění, že německý rodák byl členem fašistického hnutí Vlajka. Autoři si hned nechali v ÚSTR Kubíka prolustrovat - s negativním výsledkem.
Spíše se tedy zdá, že případ Kubík je jen záminkou, kterou se část lidických obyvatel brání proti projektu, který nechtějí na pietním místě za žádnou cenu připustit. Vadí jim hlavně fabulace a umělecká licence, kterých se autoři dopouštějí. Mají také za to, že autoři s nimi málo komunikují a nerespektují jejich připomínky.
„To máte těžké," říká Vilém Faltýnek. „Respektovat jedny pamětníky znamená odmítnout vzpomínky někoho jiného," říká Faltýnek s odkazem na dceru Františka Kubíka Evu, která žije dlouhá léta v Kanadě. Její vzpomínky ho zaujaly už v době, když je zpracovával pro organizaci Post Bellum. Kubíkův fascinující příběh shrnul v rozhlasovém dokumentu Vyhlazení paměti.
Intelektuál a "Móda"
Ekonomický redaktor ČTK František Kubík se do Lidic přiženil v roce 1934. Každý pracovní den dojížděl autobusem do práce do Prahy. Pozice Kubíka ve vesnici nebyla jednoduchá. Byl intelektuál, navíc ještě původem z Německa a s nikým se moc nebavil. S manželkou často trávili večery v Praze, nosila nejnovější modely šatů, i proto se jí údajně na vesnici přezdívalo „Móda". Na vsi se otravovala, ale Kubík, který v Berlíně zažil hlad za první světové války, trval na tom, že pro rodinu je lepší díky potravinové soběstačnosti přečkat očekávané roky bídy na venkově.
Vojenský historik Eduard Stehlík, který je díky svému dlouholetému bádání čestným občanem Lidic, Kubíka hájí. Ve Faltýnkově pořadu se vyjádřil, že Kubík to v období Mnichova a začátku okupace českých zemí musel mít hodně těžké. „Pod vlivem geopolitické situace je tu v závěru třicátých let akcentované protiněmectví, on byl vždy chápán jako někdo, kdo přišel z Německa. Ta pověstná náplava bývá vnímána jako cizí element a trvá i několik generací, než se s komunitou sžije.
Za protektorátu nedůvěra ke Kubíkovi ve vesnici zhoustla: „Přišel z Berlína do Četky, mluvil německy, tak co jste si jiného mohl myslet," říká v dokumentu výše zmíněná Miloslava Kalibová, jejíž otec se prý obával, aby se nějaký z naivních chlapců z vesnice před Kubíkem neprozradil se svými sympatiemi vůči atentátníkům na Heydricha.
Řádění německé soldatesky
Pravda je taková, že Kubíka jako jednoho z mála skutečně dobře německy mluvících obyvatel Lidic v době zvýšeného napětí heydrichiády často navštěvovali němečtí oficíři. „V kritických dnech před tragédií jsem ho zastihl velmi znepokojeného, nervózního, s obavami o rodinu," sepsal v roce 1982 své vzpomínky jeho někdejší kolega ze zaměstnání Václav Brož. „Sděloval mi důvěrně, jak gestapo a německá soldateska v Lidicích řádí: prohlídky, výslechy, pátrání po cenných věcech v rodinách, později hrubosti. Od Němců, kteří v německých uniformách nebo uniformách SS prohledávali ves, slyšel zlé narážky na domnělou ilegální podvratnou činnost vycházející z Lidic. Sám vynakládal veškeré úsilí, aby toto nebezpečné nařčení vyvrátil."
Jsou-li pravdivá zaznamenaná svědectví manželky Anny a dcery Evy, sám měl co skrývat. Svěřil se totiž prý rodině, že byl členem tzv. Schmoranzovy skupiny napojené na odbojovou Obranu národa a generála Eliáše a jen shodou okolností unikl zatčení. Skupina pojmenovaná podle vedoucího tiskového odboru Zdeňka Schmoranze shromažďovala v prvních měsících protektorátu citlivé informace pomocí sítě tiskových referentů na okresních úřadech a dodávala je exilu.
Neexistují žádné přímé důkazy o jeho zapojení do boje proti okupantům, nicméně historik Stehlík říká: „Nedovedu si představit, že by nebyl o odbojové činnosti informován, nebo že by se na ní nepodílel." O jeho pověsti v práci svědčí i fakt, že se po lidické tragédii na jeho prázdném stole objevily květiny, za což Gestapo potrestalo dva Kubíkovy kolegy několikaletými tresty.
Pověsti manželky a dcery po válce přitížil už fakt, že přežily. Eva přitom měla neobyčejné štěstí. Mezi sedm dětí poslaných ze sběrného tábora v Lodži na převýchovu se podle Stehlíka dostala náhodou. Sedla si ke dveřím a Němec, který děti vybíral, se nechtěl příliš zabývat zavšivenými dětmi a sáhl podle jeho pátrání po prvních, které byly po ruce.
Podezření vzbudil také fakt, že se malá Eva nakonec dostala do rodiny své tety Ely v Berlíně. K tomu jí ale podle všeho pomohla její vlastní silná diplomatická ofenziva a rozhodně ne nějaká protekce s ohledem na Kubíkovu osobu, jak se v obci tradovalo.
Vypadnout z Lidic
Po válce se Anna Kubíková musela konfrontovat s bolestí lidických žen, které nevěděly, co se stalo s jejich dětmi. Existují magnetofonové vzpomínky Anny Kubíkové z osmdesátých let, ve kterých tvrdí, že k emigraci ji kromě jiného donutila i zášť lidických žen. „Chtěla jsem od nich vypadnout," říká.
Její slova potvrzuje i tón svědectví pamětnice Jaroslavy Skleničkové nazvaný Historie Kubíkové v lágru, které obyvatelka Lidic vypracovala jako opoziční stanovisko k audiodramatu.
Píše se v něm například: "Když skončila válka, byla najednou Eva prohlášena jako první nalezené lidické dítě, ale nebyla nalezena, protože o ní její matka věděla. Lidické ženy neprotestovaly, i když na základě označení jako první nalezené dítě dostala Eva neprávem 20 000 Kč."S novým manželem Jaroslavem Zbíralem, Evou a její malou sestrou Jaroslavou se jim v létě 1948 na druhý pokus podařilo dostat do Rakouska. Cejch emigrantů image rodiny v Lidicích také nevylepšil.
Lidičtí občané stupňují ofenzivu a kromě ministerstva kultury obeslali stížnostmi na autory i sponzory třímilionového projektu. Budoucnost Rozeznění je v tak vypjaté atmosféře stále nejistá, ale už teď je jeho vznik přínosem minimálně proto, že ukazuje, že v oficiální historiografii lidické tragédie jsou i po sedmdesáti letech velmi zajímavá tabuizovaná místa.
