Na berlínském bulváru Kurfürstendamm se objímali neznámí lidé, noční oblohou létaly rachejtle, hospody vyvalily sudy a točily pivo zadarmo.
Na Václavském náměstí v Československu se v té době prohánělo jenom podzimní listí. Několik chodců, kteří se vraceli šedivými ulicemi domů, nemělo o událostech v Berlíně ani potuchy. A jenom málokdo z nich by věřil, že podobnou radost jako Berlíňané zažijí už za pár dní.
Spolu s Rumunskem bylo Československo poslední baštou komunismu v Evropě. Pesimisté tvrdili, že režim vydží ještě dvacet let. Optimisté počítali jeho život na měsíce a čekali na impuls.
Pád berlínské zdi jím mohl být. V Československu však nenašel ohlas. Signál dala až studentská demonstrace o osm dní později.
Kdy už to padne? Vždyť je to ostuda!
"Po pádu zdi mi volali lidé ze západu a ptali se: prosím vás, kdy už to padne i u vás, vždyť je to ostuda! Cítila jsem opravdu trochu pocit viny, že všude kolem už to prasklo a u nás pořád nic," vzpomíná socioložka Jiřina Šiklová.
"Pád zdi přišel hodně překvapivě, takže jsme k němu nestačili nic připravit. Disent směřoval všechny síly na 10. prosince, na den lidských práv. Čekali jsme, že tohle datum bude zlomové. Ale pak nás předběhli studenti," říká Šiklová.
Podobně vzpomíná na 9. listopad 1989 historik Vilém Prečan. "Nebyla jasná představa jak a kdy se to stane, ale všichni cítili, že to musí přijít. Na pád zdi jsme chtěli reagovat takovým setkáním, kde bychom naplánovali, co dál," říká Prečan. "Ale pak přišel 17. listopad a na berlínskou zeď všichni rychle zapomněli."
NDR čekala na signál...
Na podobný signál se čekalo také ve východním Německu. Už od září se občané scházeli na pravidelných pondělních demonstracích v Lipsku. Během října jich chodily už statisíce. Čtvrtého listopadu se pak konala obrovská demonstrace v Berlíně. Požadavky Nového fóra na ní podpořil už téměř milión lidí. Režim se však stále držel.
... a ten přišel. Od komunisty
O signál se nakonec paradoxně zasloužil jeho představitel - člen politbyra komunistické strany Günter Schabowski. Na tiskové konferenci 9. listopadu v 18:57 hodin po zasedání ústředního výboru trochu roztržitě přečetl prohlášení, které mu předtím strčili do rukou jeho kolegové. Jeho obsah byl výbušný.
"Žádosti o soukromé cesty do zahraničí mohou být podávány bez žádání o výjezdní doložky a bez dokládání příbuzenských vztahů. Povolení budou udělována bez prodlení a na všech hraničních přechodech," přečetl tehdy před kamerami ARD v přímém přenosu Schabowski.
Přítomní novináři spustili pokřik. Jeden z nich se zeptal, kdy prohlášení vstoupí v platnost. Schabowského dotaz překvapil. Začal roztržitě listovat ve svých papírech a pak řekl: "Podle mých informací to bude platit... ihned, bezodkladně."
O historii zdi čtěte ZDE: Berlínská zeď - přes noc ji postavili, přes noc i padla
Pusťte nás ven!
Zpráva se rozletěla po celém východním Berlíně. Kolem deváté se začaly před zdí shromažďovat tisíce lidí a dožadovaly se vstupu na západ. Pusťte nás ven, skandovalo se před zdí. Celníci odolávali jenom dvě hodiny. V 23:00 zeď padla a východní Němci zaplavili západ.
O dva dny později dorazil do Berlína český fotograf Jan Šibík. Pracoval tehdy pro magazín Vlasta, který jej do Berlína vyslal na reportáž. "Byl to pro mně euforický zážitek. Východoněmecká policie ještě stála na zdi, ale pod nimi už do ní lidé bušili krumpáči a kladivy a rozbíjeli ji na kusy," vzpomíná Šibík.
Šibík: byl jsem přitom
Sám se na Západ také podíval. "Bylo to trochu napínavé, protože jsem jako československý občan na Západ nesměl. Na hranicích už to fungovalo tak, že lidi jenom dávali ruce s pasy nad hlavu a procházeli," říká Šibík. "Dal jsem proto taky ruku nahoru a normálně prošel. Problém pak trochu byla cesta zpátky. Celníci se na mně dívali dost nedůvěřivě."
Do Československa se Šibík vracel s nadšením. Pevně věřil tomu, že i u nás musí režim padnout. U některých svých přátel však narazil na nedůvěru. "Nezažili to co já, takže nemohli pochopit můj optimismus," vysvětluje si to zpětně Šibík.
V tom, že se poměry změní i v Praze, ho utvrdilo i to, že Vlasta jeho fotoreportáž z pádu zdi otiskla. "Bylo to pro mně opradu překvapení. Měli jsme statečnou šéfredaktorku, která tak rozhodla."
Rudé právo: soudruzi jsou reformní, otevřeli hranice
Ani jiná média se však zprávám z NDR nevyhýbala. Snažila se je však samozřejmě učesat do přijatelné podoby. Rudé právo tak například napsalo, že otevření hranic dokládá upřímnou snahu východoněmeckých komunistů o naplnění perestrojky. Ke cti je mu však třeba dodat, že přineslo zprávu o tom, že východní Berlín opouštějí desetitisíce lidí.
Že by otevření hranic mohlo přijít i do ČSSR však bylo tabu. Titulní stránku Práva plnily zprávy jak z nejhlubší normalizace: "O rozvoji socialistické ekonomické integrace v Praze zahájena porada tajemníků ÚV bratrských stran členských zemí RVHP".
Češi se tak o berlínské noci 9. listopadu pořádně dozvěděli jenom ze Svobodné Evropy. Zpráva je potěšila, ale žádné oslavy nepropukly. Nechystala se ani demontrace. Studenti chystali 17. listopad, disent odpočíval po 28. říjnu a plánoval akce na prosinec.
V Praze slavili jen uprchlíci
Jediný, kdo v Praze pád zdi slavil, tak byli východoněmečtí uprchlíci. Ti přijížděli do Prahy už od října, protože se odsud mohli díky německé ambasádě dostat do západního Německa. Na přesun však museli dlohou čekat. Velvyslanectví je proto ubytovalo nejdříve v Lobkovickém paláci a pak i na jeho zahradě.
"Byli nadšení, oslavovali hodně a nechávali si posílat pro alkohol. Na balkóně trhali na čtverečky východoněmecké bankovky a házeli je dolů," vzpomíná fotografka Blanka Lamrová, která německé uprchlíka na podzim 1989 dokumentovala.
Díky styku s nimi byla také optimistkou. "Byla jsem z pádu zdi nadšená. Pro mně to byl opravdu impuls, že už to musí padnout i u nás."
Poláci s náskokem
Československo se nakonec dočkalo. I když jako poslední ve střední Evropě. O několik měsíců nás předběhlo Polsko i Maďarsko.
V Polsku zasedla opozice ke kulatému stolu s komunisty už v únoru 1989. V červnu zažili Poláci první svobodné volby, v srpnu se stal člen Solidarity Tadeusz Mazowiecki premiérem. Polský příklad táhl všechny ostatní.
"Byl jsem přesvědčený, že tahle vlna z Polska musí dojít i k nám. Jinak to ani nešlo," říká Milan Horáček, tehdy poslanec Zelených v Bundestagu.
S Bundestagem do Kremlu
"Jezdili jsme s parlamentními delegacemi po celém východním bloku a sledovali, jak se všechno mění. Po nástupu Gorbačova nás přijali i v Kateřinském sále v Kremlu, kde nám hlásili, že stahují vojska ze střední Evropy. To už byly jasné signály," vzpomíná Horáček.
Pád zdi byl přesto překvapivý i pro něj. "Seděli jsme v Bonnu na plénu Bundestagu a najednou se z televize dozvěděli, že zeď je otevřená. Byla to obrovská euforie. Dokonce i frakce Zelených, která má od národních symbolů vždy trochu odstup, zpívala německou hymnu," směje se Horáček.
Pád zdi ho potěšil dvojnásob. "Vyhrál jsem sázku s Ivanem Medkem. Ten byl v exilu ve Vídni a byl velký pesimista. Říkal jsem mu, že na jaře 1990 se potkáme v Praze a on mi nevěřil. A nakonec jsem tam byli už na podzim 1989."
