Bělozubku v Česku zatím našli pouze na pěti místech, všechny jsou na Chebsku. Právě v této lokalitě vědci nyní hledají i další jedince. Jako návnadu do pastí, které na ně líčí, zvolili ovesné vločky se sardinkami. "Používáme je už dvacet let. Ryby slouží jako potrava, díky které bělozubky vydrží v pasti i přes noc," vysvětluje bioložka Alena Fornůsková z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd, která se na výzkumu podílí.
Stejně jako rejsci mají totiž bělozubky tak rychlý metabolismus, že by v pasti bez dostatku jídla mohly přes noc umřít hlady.
"Zkoušeli jsme i konzervy pro kočky a psy, ale není to tak úspěšné jako rybičky," líčí vědkyně. Dodává, že výzkumníci po odchytu bělozubkám udělají stěr z ústní dutiny a poté je zas pustí. Používají tak pouze živolovné pasti, ve kterých za noc může uvíznout i více hlodavců. "Máme speciální typ, do kterého se chytnou i hmyzožravci, kteří váží i pět až šest gramů. Normální past, kterou používáme na myši, by nám kvůli její váze nesklapla," říká bioložka.
Na hmyzožravce vědci narazili loňský rok náhodou při výzkumu myší domácích. V pastech tehdy našli i nový druh bělozubky. Ta se do tuzemska dostala pravděpodobně z Německa. Původně ale zvíře pochází z Afriky, odkud se před několika tisíci lety dostalo přes Gibraltarský průliv do Evropy.
Bělozubka při svém šíření navštívila i Španělsko, Francii či Švýcarsko. Nově se dostala i do Irska. "Ve Velké Británii ji považují za invazní druh, protože ji tam na lodích rozšířili lidé. K nám ale doputovala po svých, takže za invazní druh považovaná není, pouze za nepůvodní," vysvětluje Fornůsková.
O pomoc se sledováním zvířete vědci prosí i obyvatele Chebska. Na místě výzkumníci rozdávají letáky s upozorněním, že po bělozubce pátrají. "Místní nám v hospodě říkají, že ji mají doma. Pak zjistíme, že to není bělozubka, ale hraboš," popisuje náročnost pátrání Fornůsková.
Lidé tak vědce často zvou k sobě domů. "Jsou rádi, že jim tam vychytáme myši a hraboše, které si odnášíme. Bělozubky potom, co jim vytřeme tlamičky, na místo vracíme," dodává. Nový druh hmyzožravce je lidem prospěšný, na zahradě například loví hmyz i škůdce.
Výzkumníci také zjišťují, kolik bělozubek v Česku je, či kam a kudy se budou šířit. Zatím je jejich výskyt nepravidelný. Na některých místech biologové nenašli žádné, na jiných se jich do pastí za tři noci chytí až dvacet.
"Předpokládáme, že koridory, které využívá, jsou spíše řeky či potoky. Pravděpodobně má stejně jako rejsci a ostatní bělozubky ráda vlhčí prostředí," odhaduje bioložka. Dodává, že bělozubka se stejně jako myš domácí stahuje na podzim a zimu k lidských obydlím.
V Česku už dva druhy bělozubky žijí. Vědce tak zajímá, jak se s příchodem svých nových příbuzných popasují. "Jde o bělozubku šedou a bělobřichou, které jsou menší než bělozubka tmavá a které jsou v Česku chráněné," vysvětluje vědkyně. Nově příchozí může být díky své velikosti úspěšnější v boji o zdroje. I to ale budou vědci teprve zkoumat.
Šíření bělozubky je pro vědce zajímavé i v širších souvislostech. Je totiž spojené nejen s klimatickými změnami, ale jde i o rozčlenění krajiny a způsob, jak ji lidé využívají. "To, jak člověk mění přírodu kolem sebe, může některým druhům vyhovovat. Je to případ bělozubky tmavé, která to využívá a daří se jí. Kdežto další druhy, jako je třeba sýček obecný, naopak vymírají," vysvětluje význam výzkumu Fornůsková.
