reklama
 
 

Babiše vypískali u rozhlasu. Dalo se čekat, že vyvolá reakci. Pro pietu se nehodí, říká pamětník

21. 8. 2018 16:46
"Překvapilo mě, že jsem vyfocený, jak nesu zraněného z roku 68" vzpomíná pamětník | Video: Radek Bartoníček |  02:02
Vysocí ústavní činitelé vystoupili s projevy u budovy Českého rozhlasu. Projev premiéra Babiše a šéfa sněmovny Vondráčka demonstranti přehlušili.

Praha - Jako by se u budovy Českého rozhlasu v pražské Vinohradské ulici sešlo možná přes pět stovek lidí s jediným úmyslem - dát co nejhlasitěji najevo svůj odpor k předsedovi vlády Andreji Babišovi a jeho podřízenému z hnutí ANO, šéfovi sněmovny Radku Vondráčkovi.

Oba přišli přednést projev k 50. výročí sovětské okupace - na místě, které je ve vztahu k ní ikonické. Právě rozhlas v noci na 21. srpna 1968 dokázal odvysílat provolání, v němž českoslovenští komunisté invazi odsoudili, i když se tomu prosovětští kolaboranti snažili ze všech sil zabránit.

Přišel i pan Milan Bajgar, prošedivělý sedmdesátník. Hlučného protestu se neúčastní, sleduje ho spíš smutně. Postává tu s deskami, v nichž má vytištěné fotografie - na několika z nich je mladý muž, který před budovou rozhlasu nese nosítka s umírajícím člověkem. On sám.

Pan Bajgar přišel zavzpomínat, jak se v onom zmatku před 50 lety pokoušel ráno zachránit život jednomu z Čechů, které postřelili okupanti.

Mezitím mluví Andrej Babiš. První český premiér, který sestavil vládu díky podpoře KSČM, a první předseda vlády, který podle soudů spolupracoval s režimní tajnou policií, byť on sám práci pro StB popírá. A také muž, který jen o pár dnů dříve mezi větami o odsouzení invaze řekl, že "kdo to byl, nevím" - tedy myšleno, kdo byli okupanti. (Pak dodal, že "je jasné, že to organizoval Sovětský svaz", pozn. red.)

Před rozhlasem není Babišova slova odsuzující invazi slyšet, stejně jako jeho stranického podřízeného Radka Vondráčka. Politici za ANO nemají šanci být hlasitější než pískající, bubnující a skandující dav. Babišovy věty se do oběhu dostanou až vzápětí na jeho facebookovém profilu.

Ve velkém kontrastu k tomu pár minut nazpět lidé tleskali předsedovi Senátu Milanu Štěchovi. Přitom Štěch byl posledních deset let minulého režimu normalizačním komunistou, jak obratem vyčítá pískajícím demonstrantům na Twitteru mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Štěch tu ale dnes není v očích demonstrantů za padoucha. Lidé jeho minulost buď neznají, nebo mu ji odpustili - anebo je pro ně Babiš naléhavějším symbolem.

"Dalo se to čekat," nechá se Štěch u dveří do svého černého auta zastavit otázkou na protesty proti Babišovi. "Nemalá část občanů má k premiérovi výhrady, já dlouhodobě také, a lidé tuto událost využili. Někdo může říct 'zneužili', také bych byl radši, kdyby pieta proběhla v klidu, důstojněji. Ale tohle k demokracii patří, horší by bylo, kdyby se lidé báli říct své názory," přemítá.

I Štěch ale připouští, že ho překvapila intenzita protestu proti Babišovi a Vondráčkovi. Demonstranti vydrželi pískat po celou dobu, co oba zástupci ANO hovořili. "Je vidět, že ti lidé jsou hodně naštvaní," připouští Štěch, podle kterého má klíč k řešení sám Babiš, protože lidem vadí právě on. Možná ještě víc jim vadí prezident Miloš Zeman, ale ten nepřišel.

Pro Milana Bajgara představuje pískot na politiky atmosféru, kterou by na tomhle místě raději neviděl.

Sám má na "bratrskou pomoc" vzpomínky z první linie. Češi se postavili na obranu svého rozhlasu prakticky s holýma rukama. Okupanti přímo u budovy zastřelili studenta Vladimíra Hnulíka a dělníka Milana Lampera, nedaleko další tři. Několik lidí zajelo auto úmyslně puštěné do davu, čtyři zabila exploze sovětského tanku, tři zemřeli kvůli požárům v bezprostřední blízkosti. U rozhlasu to byl masakr, víc než desetina obětí okupace zahynula právě zde.

Milan Bajgar se jednoho ze zraněných snažil dostat do Vinohradské nemocnice. "Byl to mladý člověk odněkud ze Zlína," vypráví poté, co hluk okolo poněkud utichl a lidé se rozcházejí. Jméno muže se střelnou ránou si nepamatuje. "Když před několika lety vyšla kniha s oběťmi okupace a kamarád mi ji koupil, poznal jsem ho tam a dozvěděl jsem se, že v té nemocnici umřel."

A co na to neznámý vojín?

O jeho vyprávění je velký zájem, překladatelka ho právě tlumočí nizozemskému reportérovi. Ten se ptá, jestli pamětník rozumí hněvu, který tu lidé před několika minutami dali najevo. A proč jsou lidé v otázce odkazu roku 1968 rozdělení. Alespoň tak se Češi reportérovi navenek jeví. 

"Češi rozdělení nejsou. Ale myslím, že to měl být pietní akt a možná měl promluvit někdo jiný než tihle lidi, kteří se pro tu pietu nehodí. Proto to vyznělo takhle a vůbec se mi to nelíbilo. Byla to v podstatě protivládní akce, ne akt na připomenutí lidí, kteří tady padli. Nějaký pamětník nebo třeba historik, ne lidi, u kterých se muselo čekat, že vyprovokují reakci," navrhuje Milan Bajgar.

Letmá kontrola sociálních sítí, které rychle reagují na dění u rozhlasu, mu dává za pravdu. Lidé začínají sdílet Píseň neznámého vojína od Karla Kryla. Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet…

Pan Bajgar to vidí střízlivě. "Je těžké říct: Já to jako premiér nepůjdu uctít. Ale vidíte reakci, kterou to vyvolalo. Tohle si za rámeček nedají. Nikdo je neposlouchal, nikdo je neslyšel."

Do rozmluvy se vmísí postarší pán, který vidí připomínku výročí invaze  svérázně. "Dnešní komunisti přece nevadí, nemají žádné aféry, nekradou. Vždyť jsou úplně jiní," hájí KSČM. "Taky ale k ničemu neměli přístup," kontruje Milan Bajgar poukazem na dlouhá léta, která komunisté strávili v opozici. Příchozí se jen tak nevzdává: "Srovnávat Sověty s Rusy, to je jak srovnávat nacisty s Německem."

V německých televizích nicméně neběží - na rozdíl od těch ruských - čas od času dokumenty, které by vykreslovaly invazi do Československa jako správnou věc. "Je ale pravda, že stejně jako nemůžu dneska Němcům říkat, že jsou nacisté, nemůžu dnešním Rusům říkat, že jsou okupanti. Jsou to jiní lidé," říká smířlivě pan Bajgar.

Za zmínku stojí, že výzkumné středisko Levada zjistilo, že polovina Rusů o invazi do Československa nic neví a 36 procent dotázaných ji má za správnou věc. Léta péče o mýtus záchrany Československa před kontrarevolucí nesou v Rusku své plody.

To ale pan Bajgar nevyřeší. V roce 1968 byl hercem a člověkem snažícím se zachránit život jinému. Později mužem, který se podílel na pašování samizdatové literatury pro Josefa Škvoreckého či Pavla Tigrida. A dnes byl hlasem, který si nezasloužil zaniknout v pískotu.

Video: Sestřih z piety u Českého rozhlasu

Projevy premiéra Babiše a předsedy sněmovny Vondráčka přehlušil skandující dav. Nechceme Bureše, křičeli lidé před Rozhlasem. | Video: DVTV |  04:37

autor: Jan Wirnitzer | 21. 8. 2018 16:46

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama