Praha - Daniela Smetanu si lze na první pohled splést s lékařem. Až na to, že místo stetoskopu nosí v kapse bílého pláště Bibli. Už tři roky je čtyřiačtyřicetiletý duchovní Církve bratrské kaplanem v pražské Nemocnici Na Homolce.
"Už delší dobu jsem vnímal jakési vnitřní povolání k této službě," vysvětluje Smetana, proč se rozhodl pomáhat pacientům. Na Homolce je prvním kaplanem, v jednom z nejmladších pražských špitálů do té doby žádný nepůsobil.
Homolka není jediná nemocnice, která se v poslední době rozhodla vedle lékařů a sester zaměstnat i kaplana. Dle Asociace nemocničních kaplanů působí duchovní ve třech desítkách českých špitálů.
Kaplan Smetana stihne za den obejít osm pacientů. S některými se pomodlí, čte jim z Bible, s jinými si jen popovídá. K dispozici je i příbuzným nemocných a také lékařům a sestrám.
Za panem Ladislavem kaplan vyráží poněkolikáté. Hubený starší muž v modrém županu už mu celý rozzářený přichází naproti. "Při prvním setkání s panem kaplanem jsem vypadal hrozně. Za čtrnáct dní už jsme pokecali. Když mě viděl počtvrté, tak říkal, že můžu jít sportovat," usmívá se Ladislav, který má za sebou náročné odstranění nádoru.
Za pár dní se chystá domů, ale musí docházet na kontroly a za měsíc ho čeká další operace. Kaplana horlivě ujišťuje, že se za ním po každé kontrole zastaví. Daniel Smetana s pacientem mluví tiše, ale co chvíli se zvonivě rozesměje. A připomíná, že od Ladislava dostal dárek - obrázek Svaté hory u Příbrami, kam každý rok v červenci vyrazí tisíce poutníků pomodlit se k Panně Marii. Ladislav je vždy jedním z nich. "Snad budu zdravý a letos ji zase navštívím," doufá.
Když přežiju, vezmu si ji
Kaplanovu péči zdaleka nevyhledávají jen věřící pacienti. Smetana ale zdůrazňuje, že pomoc vždy nabízí tak, aby ji každý mohl i svobodně odmítnout. Některým pacientům jeho služby doporučí sestry.
To byl i případ Jana Ledviny, který na Homolce podstoupil náročnou operaci srdce, po níž se necítil psychicky vůbec dobře. Návštěvu kaplana ale i tak dvakrát odmítl. "Podlehl jsem tehdy vlastnímu dogmatu, že pokud nejsem věřící, nemůže mi pan kaplan nijak pomoci," vzpomíná pacient. Napotřetí už ale pomoc přijal. "Objevil se přede mnou člověk, ze kterého na metry působil optimismus a pochopení," popisuje Ledvina.
Nezůstalo jen u jednoho setkání. "Během rozhovorů mi pacient sdělil, že jestli operaci přežije, tak si konečně vezme svoji přítelkyni. Přežil, je ve výborném stavu. A já jsem je posléze oddal," dodává kaplan.
Ne vždy však mají příběhy dobrý konec. Kaplan často naslouchá i pacientům, kteří jsou na hranici smrti. "Přišel jsem k jedné pacientce, které bylo kolem třiceti let a už byla v pokročilé fázi nemoci. V pokoji měla rozvěšené fotografie svých dětí. Když jsem se nad ní modlil, tak mi vyhrkly slzy do očí a rozplakal jsem se. Nemohl jsem to unést," vzpomíná Daniel Smetana.
Překročit sám sebe
Důvodem, proč se kaplani stávají součástí zdravotnictví i v ateistickém Česku, je podle katolického kněze Marka Františka Drábka to, že se lidé na nemocničním lůžku často ocitnou v hraničních situacích, které je přesáhnou.
"V nemocnicích si člověk sáhne na svoje hodnoty a třeba zjistí, že si je musí nějak přeskládat. Medicína je až magicky zázračná v tom, co dokáže, ale možná jí chybí nějaký spojující prvek, který dá životu smysl. Myslím, že nemocniční prostředí zve často člověka k tomu, aby překročil sám sebe," říká Drábek, který působí jako kaplan v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod pražským Petřínem, kde mu neřeknou jinak než bratr Marek.
Jako kaplanky působí v nemocnici pod Petřínem také čtyři ženy, pátá se zde chystá absolvovat výcvik.
"To, že je někdo duchovní, ještě neznamená, že bude dobrým kaplanem. Je to velmi specifická práce a vyžaduje přípravu, které se v naší nemocnici také věnujeme," říká bratr Marek, který tým kaplanů vede. Vzestup nemocničních kaplanů považuje za návrat k normálu. "Na Západě nejsou nemocnice bez kaplana. To my jsme vlastně ,exoti‘, když to tak nemáme," říká.
To, že nemocnic s kaplanskou službou přibývá, potvrzuje i předseda Asociace nemocničních kaplanů Vítězslav Vurst: "Je to dáno jednak osvětou, pochopením širšího významu spirituálních potřeb všech pacientů, příbuzných i personálu, ale také dobrou zkušeností, kterou nemocnice s nemocničními kaplany mají," myslí si. Asociace vznikla v roce 2011 a tehdy měla 25 členů, teď už jich je skoro sedmdesát. Další duchovní se sdružují také v Katolické asociaci nemocničních kaplanů.
Početné skupiny kaplanů už si všimlo i ministerstvo zdravotnictví a chystá jejich působení v nemocnicích dát nějaký rámec. "Ministerstvo si je vědomo prospěšnosti duchovní péče. Z toho důvodu, a to nejen pro zlepšení života pacientů, ale i personálu v lůžkových zdravotnických zařízeních, připravuje ministerstvo v rámci své působnosti i metodický pokyn," uvedla mluvčí úřadu Štěpánka Čechová.
Přibývá dobrovolníků
Kromě kaplanů roste i zájem o dobrovolníky, kteří ve volném čase docházejí za pacienty. Vysílá je tam například organizace ADRA.
"Z celkového počtu 1770 dobrovolníků jich do nemocnic dochází 315, zbytek potom působí v domovech pro seniory, hospicech či v domovech pro osoby s postižením," říká koordinátorka dobrovolnických center Barbora Bezděková s tím, že roste jak počet dobrovolníků, tak zájem nemocnic o tyto služby. "Nemocnice nás čím dál více kontaktují a poptávají dobrovolníky, kteří by mohli s pacienty trávit čas a ukrátit jim dlouhé chvíle na lůžku, na což zdravotnický personál zcela pochopitelně nemá kapacitu," vysvětluje Bezděková. Dobrovolníci si s pacienty povídají, čtou, zpívají nebo je doprovází na procházky.
Na psychickou podporu zejména těžce nemocných lidí a jejich blízkých se zaměřila i ostravská Vítkovická nemocnice. Ve spolupráci s neziskovou organizací Anulika spustila projekt financovaný z evropských fondů. "Terapeuti ze sdružení Anulika zde docházejí pravidelně dvakrát v týdnu a nabízejí psychickou podporu jak pacientům a jejich rodinám, tak třeba i zdravotníkům, kteří se mohou rovněž těžko vyrovnávat s úmrtím pacienta," uvedla Radka Miloševská, mluvčí skupiny Agel, do níž Vítkovická nemocnice spadá.
Vedle toho v českých nemocnicích pomalu roste i počet paliativních týmů, které se starají o nevyléčitelně nemocné pacienty a kromě zdravotní péče jim nabízejí i psychickou podporu.
