Praha - Prolomení limitů těžby uhlí v severních Čechách by podle archeologa Jana Klápště bylo hříchem vůči české krajině i lidem, kteří v ní žijí.
Ředitel Ústavu pro archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy patří v české vědecké obci k nejhlasitějším odpůrcům případného rozšiřování povrchových dolů. Vede ho k tomu mimo jiné i osobní zkušenost. V 70. letech se účastnil záchranných archeologických výzkumů ve staré části města Mostu, která byla kvůli těžbě uhlí zbourána.
"Dnes to působí úplně neuvěřitelně, ale ještě na počátku 70. let bylo znát, že mostecká krajina byla neobyčejně úrodná. Bylo tam třeba plno hruškových sadů. To vše během velmi krátké doby navždy zmizelo. Starý Most pak byl naprosto unikátním městem, které kdyby bylo po roce 1989 rekonstruováno, tak by patřilo k místům, na něž jsme hrdí," říká Klápště v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Jan Klápště (65)
Patří k největším odborníkům na archeologii středověku v Česku. Po studiu historie a archeologie na FF UK v Praze působil na mosteckém pracovišti Archeologického ústavu ČSAV. Výzkumy v severočeské oblasti povrchové těžby uhlí shrnul v monografii Paměť krajiny středověkého Mostecka. Od roku 1997 je ředitelem Ústavu pro archeologii na FF UK v Praze. Středobodem jeho zájmu je středověké osídlení měst a vesnic a také problematika transformace společnosti ve 13. století. Jeho kniha Proměna českých zemí ve středověku byla v roce 2007 nominována na cenu Magnesia Litera.
Proč jste tak ostře proti prolomení limitů těžby uhlí?
Dívám se na to jednak z pohledu obecného a pak pohledem úzce profesním. Pokud jde o pohled obecný, šlo by o devastaci další části obrovského kusu krajiny v severozápadních Čechách. Všichni, kdo o tom rozhodují, by se měli nejprve vypravit na zámek Jezeří stojící nad povrchovým dolem ČSA nedaleko od Mostu. Shora ať se do té obrovské díry podívají a položí si otázku, zda to jde napravit. To prostě nejde rekultivovat. Ten pocit je jiný, když sedíte v Praze. Přijde jim to asi banální, vždyť severozápadní Čechy se likvidují pořád. Tak o co jde? Když jste s tím ale přímo konfrontováni, tak je ten pocit jiný. Byl jsem tam nedávno a úplně jsem se zděsil. To jde asi jen napustit vodou, nic jiného. Jenže ani pak nevíte, co se stane. Je to ale obrovský zásah nejen do kulturní krajiny, ale i do sociální struktury, do lidských vztahů. Jedné věci ohledně prolomení limitů nerozumím vůbec, totiž mlčení ministerstva kultury. Řeší se to jako otázka životního prostředí, což nesporně je. Jenže stejnou měrou je to i otázka ministerstva kultury, protože tu jde přece také o kulturní krajinu. Pak je pohled úzce profesní. Česká krajina není složena z velkých celků, ale z malých oblastí, které mají svou nezaměnitelnou charakteristiku. Je to jako dětský kaleidoskop. Když některá sklíčka vytlučete, tak už je tam nikdo nikdy nevrátí. Historickou, kulturní krajinu nelze rekultivovat. Ta bude jednou provždy pryč. Víte, měli bychom si uvědomit, že jedním z mála skutečných pojítek s minulostí je krajina plná historie. To je to, co přetrvalo, jinak nemějme iluze, Čech 21. století nemá s Čechem 13. století, kromě krajiny v níž žije, nic moc společného. A my jako archeologové bychom tu kromě jiného měli být od toho, abychom upozorňovali, že s krajinou nelze nakládat bez rozmyslu. Jinak se dostaneme do pozice člověka, který pálí knihy, aby se zahřál, aniž by přitom věděl, co je v nich napsáno.
Na druhou stranu byste ale mohl být rád, protože po případném prolomení limitů by se archeologové dostali ke spoustě výzkumů, které by jinak provést nemohli. Naše znalosti o dějinách by se přece měly výrazně zvětšit.
Česká krajina není složena z velkých celků, ale z malých oblastí, které mají svou nezaměnitelnou charakteristiku. Je to jako dětský kaleidoskop. Když některá sklíčka vytlučete, tak už je tam nikdo nikdy nevrátí.
Tak to ale není. Když se po roce 1989 počítala místa, která byla zlikvidována doly, došlo se k číslu kolem jedné stovky. Města, městečka, spousta vesnic. Kdybychom uvažovali tak, jak jste naznačil, tak by naše poznání muselo být úplně gigantické. Jenže není. Archeologie zkrátka není schopná vytěžit všechny informace a podat o nich vyčerpávající zprávu. Například zničením starého Mostu jsme přišli o obrovský zdroj informací. Historická krajina není informační zdroj, který lze jednorázově vyčerpat. Člověk do ní pokaždé vstupuje s novým pohledem. Mění se rovněž poznávací metody, v 60. letech se například ke studiu měst přistupovalo jinak než dnes. A navíc, co je proti veškerému poznání kus krajiny, která funguje. Přijde mi, že tu všichni žijeme ve stereotypu, že jednou z příčin stavu severozápadních Čech je skutečnost, že po roce 1945 byli odtamtud odsunuti Němci a přišlo nové obyvatelstvo bez vztahu k tamní krajině. Je to mýtus, kterým si celý problém ulehčujeme. Vztah k místu jde vytvořit během krátké doby, nebo také nikdy. Kdybyste se ocitl v Horním Jiřetíně, kterému hrozí likvidace, zjistíte, že jde o místo, které funguje, o které jeho obyvatelé pečují. Když se o svůj domov lidé v Jiřetíně perou, tak to je přece obrovská hodnota. Dokazují, že k tomu místu vztah mají.
Úrodná krajina
Vy jste na Mostecku dlouhou dobu prováděl archeologický výzkum. Jak vlastně dříve vypadala krajina, kterou dnes tvoří povrchové doly?
Dnes to působí úplně neuvěřitelně, ale ještě na počátku 70. let bylo znát, že mostecká krajina byla neobyčejně úrodná a kultivovaná. Bylo tam třeba plno hruškových sadů. To vše během velmi krátké doby navždy zmizelo.
O co jsme tedy přišli likvidací starého Mostu?
Snad to přiblížím, když řeknu, že starý Most spadal do kategorie měst, jako jsou Žatec nebo Louny. Dovedete si představit likvidaci takového města? Starý Most byl naprosto unikátním městem, které kdyby bylo po roce 1989 rekonstruováno, tak by patřilo k místům, na něž jsme hrdí. Tehdy se říkalo, že Most je ve špatném stavu. Ve stejném stavu ale tehdy byla třeba Kadaň a podívejte se, jak je dnes krásná.
Čím to je, že k půdě a zemi máme tak malý vztah?
Je to otázka, o které přemítám často, a po pravdě tomu moc nerozumím. Máme asi abstraktní vztah ke krajině, ale v tom konkrétním to najednou nefunguje. Když srovnám situaci s Polskem nebo Německem, tak je to diametrální rozdíl.
Není to ale i nedostatek vědecké obce, že není schopna předložit pádné protiargumenty proti prolomení limitů?
To je ale velký problém. Není to snadné. Vždy půjde o střet mezi něčím, co lze spočítat a něčím, co se vyjadřuje ve složitých větách, které se obtížně uchopují. To bylo vidět již v debatách o bourání starého Mostu. Těžaři brilantně spočítali, kolik tam je uhlí, a řekli: co teď vy? Máme tu ale příklad hodný následování a tím je způsob argumentace ochránců přírody. Pokud byly spory vedeny o jednotlivých zvířatech a rostlinách, tak se jim příliš nedařilo. V momentu, kdy začaly vycházet knihy o celých ekosystémech a krajině jako fungujícím systému, byla najednou debata ve zcela jiné rovině. To teprve historické obory, jako jsou dějiny umění, historie nebo archeologie, čeká. Bez toho nebudou vážným partnerem v debatě.
Před dějinami nelze utéct
O archeologii asi dodnes panuje představa, že je tu za účelem odhalování vzácných nálezů minulosti, je tomu tak?
Náš velký učitel, archeolog Bohumil Soudský říkal: Čím větší hlupák, tím vzácnější objev. Archeologie si především klade otázky a snaží se na ně odpovídat. Má několik úkolů, jednak památkovou péči, ale také prezentaci výsledků bádání veřejnosti. Pokud jde o funkci poznávací, nejde o odhalování vzácných nálezů, ale řešení různých otázek a témat. Pokud o prázdninách archeologové zahlcují noviny tím, co našli, tak je to pro mne úplné trápení. Když se objeví zpráva, že kupříkladu egyptologové našli princeznu, o níž předtím nikdo nevěděl a že měla u sebe dvacet hrnců, tak taková informace má nulovou hodnotu. Teprve tehdy až budeme vědět, čím obohacujeme poznání, tak bude mít celý nález význam. To ale víme obvykle až v době, kdy to nikoho nezajímá a nikdo o tom v novinách nepíše.
Jaké jsou tedy v současnosti hlavní otázky středověké archeologie?
Vždycky to budou počátky českého státu. Možná trochu paradoxně vzhledem k tomu, jak laxní mají Češi ke státu vztah. Velkým tématem je i transformace, která proběhla ve 13. století. Prosazuje se i archeologie počátku novověku.
Jak po desítkách let studia starých dějin vnímáte smysl archeologie? Proč by mělo dnešního člověka třeba zajímat, co se stalo ve 13. století v Čechách?
To souvisí obecně s tím, proč se studují dějiny. Mimo jiné proto, že světu, ve kterém žijeme, nelze bez znalosti dějin porozumět. Jak říkal jeden z mých učitelů: S dějinami lze udělat cokoli, jen utéct před nimi nejde.
