Praha - I kdyby na právě probíhajícím mistrovství světa v krasobruslení v Los Angeles nezískalo Česko jedinou medaili, jednoho ocenění se stejně dočká. Dvojnásobná mistryně světa Ája Vrzáňová, která před téměř šedesáti lety utekla před komunismem do USA, bude uvedena do krasobruslařské Síně slávy.
"Je to ohromné, neuvěřitelné, obrovská čest. Dostanu ocenění od světa, v němž jsem byla celý život a který miluju a respektuju. A to ještě za svého života. V Síni slávy je spousta lidí, kteří mají před svým jménem červenou hvězdičku, protože už umřeli," řekla Aktuálně.cz Vrzáňová.
Do Prahy jezdí několikrát za rok, navštívila například mezinárodní festival pro totalitě, zlu a násilí Mene Tekel. Aktuálně.cz poskytla exkluzivní rozhovor.
Myslíte, že byste takového vysokého ocenění dosáhla, pokud byste v roce 1950 neemigrovala?
To nevím. Toto je světová Síň slávy, za mým jménem bude ČSR. Získala jsem dva světové tituly ještě za Československo. Potom jsem účinkovala v lední revue, což bych tady nemohla. Emigrovala jsem, protože mě v osmnácti letech chtěli poslat do Ruska, abych tam učila. V té době neměli v Rusku ani jednoho krasobruslaře, ani jednoho hokejistu. Maminka a tatínek by zůstali v Praze.
Nemám nic proti učení, pomáhám i teď mladým v Americe. Nedělám to za peníze, těší mě to. Ale ne v osmnácti, když jsem dvakrát vyhrála titul mistryně světa a když chcete jet do světa ukázat, co umíte.
Když jsem emigrovala, vyšlo se mou spoustu rozhovorů. Stále jsem říkala, že jsem to udělala proto, že se mi nelíbil komunistický systém, že mě nechtěli pustit ven.
Myslím, že světové špičky, šampiony nemůžete zavřít do klece. Buďto umřou, nebo utečou.
Musela jsem se upsat Gottwaldovi
Když vám oznámili, že pojedete do Moskvy učit tamní začátečníky bruslit, byl to ten moment, kdy jste se rozhodla pro emigraci, nebo to ve vás zrálo déle?
Ája Vrzáňová
- Narodila se 16. května 1931 v Praze
- Dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení z let 1949 a 1950
- Čtyřnásobná mistryně Československa v letech 1947 až 1950
- Mistryně Evropy v roce 1950
- V roce 1950 emigrovala, žila v USA a působila ve dvou ledních revue Ice Follies a Ice capades.
- V roce 1969 se vdala za Čechoameričana Pavla Steidlera a podnikala v gastronomii.
- V roce 2004 dostala od prezidenta Václava Klause medaili za zásluhy I. stupně.
Tehdy jsem byla moc mladá. Mluvila za mě maninka. Moc za mě bojovala, abych v roce 1950 vůbec mohla jet do Londýna a obhájit mistrovský titul. Funkcionáři chtěli, abych do Moskvy jela už v roce 1949. Titul jsem opravdu moc chtěla obhájit, i maminka říkala: Každý sportovec, každý mistr světa chce vyhrát znovu, aby se neříkalo, že to byla náhoda. Bylo to pro mě strašně důležité. V Londýně jsem navíc po tři roky trénovala. Tady nebyly stadiony, zimák na Štvanici nebyl zastřešený. Musela jsem trénovat celý rok.
Když jsem jela na mistrovství, musela jsem Gottwaldovi podepsat papír, že se vrátím zpátky a že souhlasím s tím, že pak pojedu učit do Ruska. Takový papír ovšem znamená zerou (nula, nic - pozn. aut.). Maminka řekla, podepiš to, a zůstaň tam. Já byla taková hodná holčička, která poslouchala rodiče. Řekli mi: Uvidíme se brzo.
Jak jste emigrovala?
V Londýně jsem bydlela u trenéra a jeho manželky. Z domu jsem deset, dvanáct dní vůbec nevyšla ven. Český tým už odjel do Prahy, sháněli mě z ambasády a vyhrožovali, že zastřelí moji maminku, když se nevrátím. Strašně jsem plakala a říkala, co jsem to udělala.
Před domem pořád projíždělo auto, každých patnáct minut tam a sem. Asi po jedenácti dnech už nejezdilo. Trenér odešel vyřizovat můj azyl, využila jsem toho a šla jsem si na roh něco koupit.
Když jsem se vracela, uslyšela jsem to auto. Bylo to jak ve špatné detektivce, tři muži vyskočili z auta, utíkali za mnou, křičeli, že kvůli mě už nepošlou české bruslaře ven, že ublíží mamince.
Letěla jsem do domu, všechno mi z rukou padalo. Držela jsem se plotu, oni mě tahali, křičela jsem, jak nejvíc jsem mohla. A pak vyšel trenér se dvěma muži, azylovými úředníky. Pohrozili, že jestli mě ještě jednou napadnou, že bude mít Československo velký problém, protože mi udělili azyl a jsem pod jejich ochranou. Úplně jsem se třásla, trvalo to pět, deset minut, bylo to pravdu hrozné.
Nejvíce na mou emigraci doplatil tatínek
Kdy jste se potkala s rodiči?
Mistrovství světa bylo v půlce března. Prvního dubna jsem dostala dopis od maminky z Německa. Trenérova manželka mi ho přinesla nahoru do mého pokoje, myslela jsem, že je to apríl. Mamince se podařilo dostat do Německa letadlem, domluvilo se víc lidí včetně pilotů, přes hranice přeletěly tři letadla.
Nemohli ale vzít maminku i tatínka, aby se to neprozradilo. A tak vymysleli takovou lest. Bezpečnost hlídala náš dům v Praze, tatínek vyšel ven a jelikož už bylo pozdě v noci, šli za ním. Maminka mezitím vylezla do zahrady, přelezla plot na dvorek a vlakem odjela do Ostravy na letiště.
Maminka pak se mnou jezdila dva roky, koupila jsem jí pak dům v Los Angeles. Učila tam zpěv, byla velice oblíbená.
A co tatínek, kdy jste se uviděla s ním?
Tatínek na mou emigraci doplatil nejvíc. Napřed domů přišli dva mladí policajti a sebrali všechny medaile, co jsem za deset let vyhrála. Přišel o místo na ministerstvu financí, musel pracovat v dolech.
Třináct let jsem s tím měla problém. Byl to takový fajnový člověk. Když byl v důchodu, přijel za námi do Ameriky, ale zůstal jen pár měsíců a vrátil se zpátky. Říkal: Ájinko, už jsem na to starý. Když už jste ve věku, je takový přechod těžký. Maminka se z toho skoro zhroutila. Pak jsem ho ale do Ameriky přivezla ještě asi pětkrát. Zemřel v roce 1978.
Nikdy jste nelitovala svého odchodu?
Nemohla jsem toho ani litovat, věděla jsem, že rodiče stejně ztratím. Měla jsem přece jet do Moskvy sama. Rodiče bych viděla jen občas. Když jsem přišla k profíkům, měla jsem se toho tolik co učit. Byla to strašná dřina. Musíte se naučit, jak skoky a piruety prodat, aby vás lidi měli rádi.
A nemrzelo vás, že odchodem do lední revue jste už nemohla jet na žádném mistrovství světa?
Ne. Obhájila jsem mistrovský titul, což jsem chtěla. Toužila jsem cestovat a Amerika byl můj sen. Osmnáct let jsem jako hvězda bruslila ve dvou top ledních revue.
Do mé restaurace Kačárna chodil i Newman
Pak jste začala podnikat v pohostinství, s manželem jste měli restauraci. Jak jste se k tomu dostala?
V roce 1968 jsem potkala svého manžela, byl taky z Prahy, jmenoval se Pavel Steidler. Za čtyři měsíce jsme se vzali. To byla rychlovka!
Měl tři restaurace. Postavil restauraci, která se jmenovala Kačárna. Tu mi dal jako dárek ke svatbě. Byla jsem tam každý den. Ta restaurace byla moje jeviště, kluziště. Manželství nám klapalo, bylo to moc fajn.
Pokud vím, měla jste v restauraci moc vzácné hosty.
To ano, velice známé. Mohli jste tam přijít ve smokingu nebo v džínách. A bylo to OK, všichni se cítili moc dobře. Na baru jsme měli báječnou husí paštiku. Nabízeli jsme i dvě kachny, husu, řízek, koleno, hovězí. Jen asi pět hlavních jídel. Knedlíky jsme ale neservírovali každému. Měli jsme nabito, lidé čekali venku jako ve frontě do bijáku.
Z hostů musím začít s Milošem Formanem, který tam přivedl Ivana Passera a další hvězdy. Chodil k nám i ruský tanečním Míša Barešnikov. Ten tam byl často, dvakrát, třikrát týdně. Přišla tam i Marlene Dietrich, milovala naše jídlo. A Pavel Newman k nám také chodil (Vrzáňová skutečně neřekla Paul, ale Pavel, při rozhovoru se snažila důsledně překládat do češtiny - pozn.aut.)
Maminka mi zemřela v roce 1982 a rok na to i manžel. To byla taková rána. Měl rakovinu.
Pak jste se zase vrátila ke krasobruslení jako porotkyně, že?
Vrátila jsem se do krasobruslařské rodiny, soudcovala jsem profesionály. Někdy to bylo hodně těžké, protože jsem je všechny znala. A šlo tam o hodně peněz.
Nakolik hraje při soudcování roli, že je vám jeden krasobruslař i osobně sympatický a druhý nikoli?
Někdy jsem doufala, že ten, koho tak nemám ráda, upadne. Ale když neupadl, musela jsem soudcovat tak, jak jsem to viděla. To se nedá nic dělat.
Čemu se teď věnujete?
Mám asi tři charity, hodně se jim věnuji. V zimě jsem asi čtyři měsíce na Floridě, do Česka jezdím třikrát, čtyřikrát za rok. Jsem moc ráda, že můžu a že sem budu moct jezdit do konce života.
