Rozhovor – "Předevčírem večer nám volala paní a říkala, že její dům zasáhly dvě bomby, zatímco byla schovaná ve sklepě. Ze sklepa teď vidí až nahoru na nebe," vypráví Jana Škubalová. Pracuje v humanitární organizaci ADRA a teď je zrovna na Ukrajině.
ADRA asistuje lidem v nouzi, v posledních měsících pomáhá mimo jiné evakuovat ty, kteří ve válce na Ukrajině přišli o střechu nad hlavou. Zachránili jich už na tisíc.
"V tom domě nemohla zůstat a neměla kam jít. Žádala nás o evakuaci, aby mohla jít za dcerou do Kyjeva," vysvětlila s tím, že koordinátor Adry se k ženě zprvu nemohl dostat kvůli probíhajícím bojům.
Jana Škubalová mluvila o tom, jak probíhají evakuace lidí z obklíčených měst a s jakými těžkostmi se organizace musí vypořádat.
Insider: Jak se ADRA dostala k tomu, že evakuuje lidi z obklíčených měst?
Jana Škubalová: Na východě Ukrajiny jsme vlastně úplně od začátku konfliktu. Pomáhali jsme hned od prvních dnů, jak jen to šlo. Bylo to už někdy na jaře.
Máme síť asi 200 dobrovolníků. Většinou jsou to lidé z církve, protože jsme organizace, která je napojena na církev Adventistů sedmého dne. Jsou to přímo místní lidé – obyvatelé Doněcku, Luhansku a všech těch oblastí. Někteří lidé z nich sice odešli kvůli bojům, ale hodně jich tam zůstalo právě proto, aby mohli pomáhat ostatním.
Ti koordinátoři jsou tam víceméně také v blokádě jako ostatní lidé. Jenom s tím rozdílem, že oni mají možnost nějakým způsobem pomoct.
Jak taková evakuace probíhá?
Většinou lidi (z míst, kde se bojuje) odvádějí přímo naši koordinátoři nebo třeba jejich spolupracovníci a dobrovolníci. Záleží také na tom, jaké je k dispozici auto, kdo je v jaké zóně. Lidé totiž nemůžou jezdit, kudy chtějí. Ve městě už nefunguje ani městská doprava a v momentě, kdy vylezete ven, tak riskujete, že vás někdo zastřelí.
Řeknu vám konkrétní případ. Předevčírem večer nám volala asi 50letá paní a říkala, že její dům zasáhly dvě bomby, zatímco byla schovaná ve sklepě. Ze sklepa teď vidí až na nebe. V tom domě nemůže zůstat a nemá kam jít. A tím pádem žádá o evakuaci, aby mohla jít za dcerou do Kyjeva.
Zavolali jsme lokálnímu koordinátorovi do Doněcku. Ten se s ní spojil a snažil se zjistit, kde a v jakých podmínkách je. Bohužel zjistil, že ji nemůže evakuovat, protože tam stále ještě probíhají boje a on se k ní vůbec nedostane.
Druhý den jsme dostali zprávu, že koordinátorovi z Doněcku se s ní už nepodařilo opětovně spojit. Nejspíš se jí vybil telefon. Paní pak byla ve sklepě u svých sousedů. Její dceři se těm sousedům podařilo dovolat, takže jsme věděli, že je v pořádku. Že normálně chodí, je v dobrém zdravotním stavu, nicméně už asi týden nejedla a nepila. (…)
Sice na tom byla zdravotně dobře, ale začínala šílet. Vůbec jsme nevěděli, v jakém stavu přijede do Kyjeva. Jestli nepůjde rovnou na psychiatrii.
Co se dá v takovém případě dělat? Čekat, až bude možné se k ní dostat? Až se ozve?
Přesně tak. Problém byl, že nebyla přímo v Doněcku, ale ve vesnici Jasanovata vedle. Nedostala se z té vesnice do Doněcku a nikdo z Doněcku se nedostal k ní.
Teď už v Doněcku naštěstí je. Momentálně je v bezpečí v našem sběrném centru a čeká na převoz do Kyjeva během dnešního nebo zítřejšího dne.
Někteří lidé údajně musí prchat i v noci přes les.
Všechny příklady jsou v tomhle vlastně stejné, protože Doněck je v obležení ze všech stran. Všechny hlavní tahy jsou kontrolované separatisty a ti střílí úplně na všechno, co se tam mihne.
Pokud tam jedete s autem – i když to auto má na sobě bílý prapor a znak dítěte, což je pro teroristy znamení, že nemají střílet -, oni jsou schopní to auto vyhodit do povětří. Minulý týden takhle odstřelili tři auta, ve kterých byly děti.
Takže je pak evakuujete po menších, nenápadnějších silnicích…
Odvážejí je například přes polní cesty nebo přes nějaké úplně malé silničky, jednosměrky a podobně. Všechny ještě nejsou kontrolované. Myslím, že separatisté kolikrát ani nevědí, kde ty cestičky jsou, protože dost velká část z nich vůbec nejsou místní. Někteří jsou Rusové, Čečenci, někteří jsou Ukrajinci, kteří to dělají za žold.
Co vám dělá největší problémy?
Jsou tam dva takové faktory. Zaprvé ti lidé kolikrát ani nechtějí být evakuováni. Chtějí zůstat ve svých domech, protože mají strach, že jim tam někdo něco ukradne, nebo že jim ten dům zapálí. Takže jsou radši ve sklepě, protože jsou ještě pořád u sebe doma.
Druhý faktor je, že separatisté nemají zájem na tom, aby civilisté opouštěli město. Dělají všechno pro to, aby tam civilisté zůstali. Pokud to město bude úplně prázdné, tak už nebude problém ho celé srovnat se zemí. To je asi hlavní důvod.
Takže potíže máte spíš se separatisty než s ukrajinskou vládou a jejími jednotkami?
Jsme na Ukrajině a spolupracujeme s Adrou Ukrajina. Tím pádem je náš pohled jasně proukrajinský.
Ale je tu válka… Někdo vystřelí směrem k vám a někdo od vás vystřelí směrem k němu. To, že jsou mezi nimi civilisté, že tam jelo auto, že tam stojí nějaký dům, to už se většinou tolik neřeší.
Zadrželi vás někdy?
Zatím se nám nestalo, že by nás zadrželi. Ale stalo se nám – jako u té paní -, že se nám je nepodařilo dostat pryč.
Přibývá lidí, kteří chtějí pomoct?
Od začátku konfliktu už máme reportováno 1000 evakuací. Každý týden jich probíhá zhruba dvacet. Myslím si, že nejvíce jich bylo minulý měsíc. Jenom čtyři sta je Doněck. A šest set je zbytek - okolní oblasti a Luhansk. Procento dětí je hodně vysoké, většinou evakuujeme děti, ženy nebo starší osoby.
Odkud na vás mají kontakt?
Zaprvé se to šíří mezi lidmi. Když vidí, že někdo to třeba nezvládá, tak zavolají. Nebo zavolají rodinným příslušníkům, kteří pak začnou hledat, jak je odtamtud dostat, a zavolají nám.
Dost často se lidé naše telefonní číslo dozvídají z rádia.
Co si s sebou můžou vzít, když odcházejí?
Nic. Skoro nic. Většinou odcházejí úplně s prázdnýma rukama. Nemají ani čas se nějak balit. Když vám spadne na dům bomba, tak si nesbalíte nic. Vezmete si svoji občanku, pokud ji najdete, a jdete.
Teď si k nám lidé například často chodí pro oblečení, protože začíná být chladno a oni nemají ani podzimní oblečení.
Kde ti lidé pak skončí?
Většina jich zůstává na Ukrajině. Část z nich skončí v hostitelských rodinách, část u příbuzných, část ve společných ubytovacích centrech, což jsou třeba sanatoria nebo letní tábory nebo univerzitní koleje.
Máme databázi hostitelských rodin, které přijímají uprchlíky u sebe doma. Jednotlivce i celé rodiny, záleží na jejich kapacitě.
Pokud má rodina málo místa, tak přijme jenom jednoho nebo dva lidi. Pokud má hodně místa, přijme jich i pět. Dnes dopoledne jsem tu měla pána z Kyjeva, který říkal, že má doma svoji rodinu a pět lidí z východu.
Společná ubytovací centra provozuje stát?
Provozuje je buď stát, nebo i soukromí podnikatelé, kteří by za to od státu měli dostat zaplaceno. Dokonce i některé hotely ubytovávají zdarma.
Je tu hodně velká vlna solidarity, lidé dělají spoustu věcí totálně nezištně. Pokud jim to prostředky umožňují, tak zdarma živí navíc i celou rodinu.
Zůstáváte s evakuovanými v kontaktu?
Máme nějaké prostředky, jak můžeme podpořit uprchlíky i hostitelské rodiny. Rozdáváme jim potravinové balíčky nebo finanční vouchery.
Přesvědčujete někdy lidi, aby se nechali evakuovat?
Ano. Ale ti, co jsou momentálně v bojových oblastech, tam jsou proto, že buď odejít nechtěli, nebo nemohou (hendikepování lidé, senioři...). Můžete se snažit je přesvědčit, ale někteří lidé, pokud jim nespadne bomba na dům, tak nepůjdou.
My ani nemáme kapacitu, abychom evakuovali celou oblast. Spíš zasahujeme v momentě, když se ti lidé sami ozvou s tím, že už nemůžou dál. Měli bychom s tím i logistický problém. Vzhledem k tomu, že to v podstatě děláme "načerno", nemůžeme jim to plošně nabídnout, protože v ten moment bychom skončili.
Separatisté nic nevědí?
Na to těžko odpovídat. Něco asi tuší, ale nejsou schopni kontrolovat úplně všechno. Dokud je to v malé míře, tak jim to asi tolik nevadí. Evakuujeme většinou lidi, kteří už na tom jsou opravdu hodně špatně.
Vy sídlíte v Kyjevě. Jaká je vaše role?
Spolupracuji tu s místní – ukrajinskou – pobočkou Adry. Máme tu hotline linku, na kterou volají lidé, když potřebují být evakuováni. My pak voláme lokálním koordinátorům, zjišťujeme situaci, křížíme data, která máme k dispozici, aby se nám podařilo dostat ty lidi ven.
Pak se je snažíme umístit někde v hostitelské rodině, nebo v nějakém jiném ubytování, aby neskončili na ulici. Ti lidé odchází, nemají kolikrát vlastně ani hřivnu, dáváme jim peníze, aby měli na autobus, na vlak, aby se vůbec dostali ven. Takže naše role tady v Kyjevě je hlavně to celé zkoordinovat, najít ty hostitelské rodiny. Účastníme se mítinků OSN a všech těch organizací, co tu pomáhají.
Kateřina Vítková
