Zahraničí - O výčitkách svědomí bývalých vládců Sovětského svazu a dalších států východního bloku si netřeba dělat velké iluze.
Ale jsou tací, kteří zpětně přiznali, že okupace Československa státy Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 – tedy přesně před čtyřiačtyřiceti lety – byla chybou, a kdyby mohli, všechno by smazali.
Platí to například i o jednom z nejvlivnějších členů sovětského vedení té doby. Předsedovi Rady ministrů SSSR (tedy premiérovi) a členovi politbyra ÚV Komunistické strany Sovětského svazu Alexeji Kosyginovi.
Insider nedávno hovořil při jiné příležitosti s bývalým československým premiérem Lubomírem Štrougalem a řeč přišla i na rok 1968. Štrougal se s Kosyginem dobře znal a považovali se navzájem za přátele.
Uvedl, že Kosygin mu později v sedmdesátých letech mezi čtyřma očima důvěrně několikrát řekl, jaká to byla chyba, poslat v roce 1968 tanky do Československa. I v SSSR invaze znamenala triumf konzervativního křídla strany a na mnoho let vyloučila pokusy o změny nefungujícího systému.
Kosygin se sám od poloviny šedesátých let pokoušel doma o skromnou reformu. Spočívala v tom, že státem řízené podniky dostanou větší samostatnost, budou si více rozhodovat o penězích i o tom, co budou vyrábět.
Narazil však na odpor části vedení strany kvůli tomu, že nabourává principy marxismu-leninismu. Rozsáhlá stranická a státní byrokracie se také obávala, že podobné změny oslabí její moc.
„Pamatuji se, že někdy na začátku roku 1980 jsme byli v Tatrách. I když byl po infarktu, pořád chtěl chodit a vykládat. Jak je všechno zakonzervované, systém je těžkopádný, nic nefunguje.“
Štrougal má také za to, že Brežněv byl dlouho nerozhodný a k invazi jej dotlačila armáda, konzervativní část vedení KSSS a také dogmatičtí a - k československým reformám - velmi nepřátelští straničtí šéfové z NDR (Walter Ulbricht) a Polska (Wladyslaw Gomulka).
Ačkoliv se zdá divné, že by malé země jako NDR nebo Polsko mohly mít velký vliv na kolos Sovětský svaz v jeho rozhodování, podle Štrougala tomu tak v srpnu 1968 bylo.
„Gomulka s Ulbrichtem řvali na poradách, obviňovali Brežněva, že nechce nasadit vojáky. Ulbricht řekl jednou Brežněvovi: ‚V době, kdy ty jsi chodil do školy, já byl členem Internacionály. Tobě asi ve škole o politice nepřednášeli, já už tehdy dělal politiku,“ vzpomíná bývalý československý premiér.
Když se zmiňujeme o Polsku, je třeba se zmínit o lítosti – byť pozdní – bývalého polského prezidenta a dříve i ministra obrany Wojciecha Jaruzelského. Ten v roce 1968 jako ministr řídil rozmístění polských vojsk v Československu, polský kontingent byl druhý nejpočetnější po sovětském.
Mnoho let poté řekl v rozhovoru pro Českou televizi, že ho srpen 1968 dodnes trápí.
A zapomenout bychom neměli ani na tehdejšího člena sovětského politbyra a dříve prvního tajemníka KSSS v Bělorusku Kirilla Mazurova.
21. srpna ráno jej Brežněv poslal do Prahy jako svého zvláštního politického pověřence.
Měl mu hlásit, jaká je situace, a dohlédnout na armádu, aby se striktně držela zadání politiků. Mazurov pod pseudonymem generál Trofimov pobyl v Československu skoro týden, šlo o utajovanou misi.
Krátce předtím, než Mazurov v roce 1989 zemřel, prohlásil v rozhovoru pro deník Izvěstija, že invaze do Československa byla jedním nejhorších období jeho života a že své účasti lituje.
