Canneský festival se pomalu blíží do finále. Všichni za sebou máme víc než týden v kině a – přiznejme si to – na mejdanech. Jsme vzhůru od sedmi do „nevidím“. Fungujeme, protože nás pobízí vědomí, že se účastníme výjimečné umělecké události. Oči hltají množství krásných obrazů na plátně, v ulicích chodí krásné ženy, promenádu šněrují nevídané automobily. Ale jednou si stejně budou chtít oči odpočinout. A - tohle si taky přiznejme – nejspíš alespoň jednou to bude v kině. Vlastně je to taky svébytný vizuální zážitek: nejdřív se rozjede ostrost. Zmizí titulky a tvary se přelijí do nových tvarů. Z posledních sil ještě zaostřím, abych se ujistil, že ta velká sova je jenom iluze, že ve skutečnosti na plátně probíhá hluboký kuchyňský dialog. Hned potom spánek zaútočí znovu. Tentokrát se rozjede i zvuk. Obestoupí mě hluková bublina, obraz se rozpije do pouhých barevných skvrn. Takhle nějak si představuju život v lůně.

No a potom se probudím a na plátně je o postavu míň. Nebo o dvě. Tak se mi to tady loni stalo na projekci zabijáckého thrilleru Zabít tiše od Andrewa Dominika. A přitom jsem se na ten film tak těšil! Tak to ostatně bývá často, z první projekce Malickova Stromu života si pamatuju jenom ty dinosaury. Díky spánku pak i vzpomínka na film ztrácí přesné kontury, její hranice jsou rozostřené. Stává se napůl snem. Někdy je to lepší než sledovat tvůrčí trápení. A pokud si myslíte, že jste spánku podlehli sami, jen se podívejte do publika. Klimbajících hlav je někdy, hlavně teď v závěru festivalu, opravdu spousta.

A moje letošní skóre? Dřímota se o mě pokoušela u Refnova Jen Bůh odpouští. A dnes jsem raději vzdal ranní projekci Nebrasky od Alexandera Paynea. Byl by to marný boj. Raději jsem o něm potom napsal tenhle sloupek.

Šimon Šafránek