Ve svých článcích popisujete osudy lidí prchajících z Ukrajiny před válkou. Musí to být pro vás hodně emotivní. Jak se s tím vyrovnáváte?
Pamatuji si, jak jsme s kolegou Radkem Bartoníčkem vyrazili začátkem března na reportáž do Kongresového centra. Praskalo ve švech. Tolik zlomených srdcí a srdcervoucích příběhů na jednom místě jsem dosud nezažila. Po dvou a půl hodinách strávených s krajany, kteří zažili hrůzu války, se mi klepaly ruce. Nejde si to představit, přitom pro ně je to realita. Nejprve jsem nemohla spát ani jíst. Až když do redakce začaly chodit maily od čtenářů s nabídkou pomoci pro uprchlíky, o kterých jsme psali, jsem nabrala druhý dech. Byla to vzpruha s pocitem jistého zadostiučinění.
Co máte vlastně v redakci na starosti?
Střídám působení v domácím a zahraničním oddělení. Často vyrážím jako reportérka do terénu. V posledních týdnech také překládám z ukrajinštiny řadu textů i nahraných rozhovorů. Začínala jsem loni na podzim. Narazila jsem na Facebooku na inzerát, absolvovala pohovor a nastoupila na stáž.
Byly pro vás novinářské začátky těžké?
Své místo si musím vybojovat. Se skvělými kolegy po boku mě ale nic nezastraší. S novinářskou prací jsem ale teprve na začátku, nemám ještě tolik zkušeností. Navíc jsem cizinka, je proto náročnější dostat příležitost, abych předvedla svoje schopnosti. Před časem jsem se hlásila se spolužákem do jedné redakce, ani jeden jsme neměli zkušenosti. Jeho vzali, a mě ne. Pochybovala jsem, jestli hrálo roli, odkud pocházím, nebo že jsem žena.
Kdy jste se rozhodla pro novinářskou profesi?
Ke psaní jsem vždy tíhla, moji prarodiče jsou novináři. Odjakživa mě bavilo psaní, fotografování, interakce s lidmi, život v pohybu. Nedokážu si představit, co jiného kromě žurnalistiky bych dělala.
Odkud pocházíte a co vás přivedlo právě do Česka?
Narodila jsem se v Kyjevě, městě plném kvetoucích kaštanů. Studovala jsem ukrajinskou filologii a literaturu. Chtěla jsem jít studovat žurnalistiku na Národní univerzitu Tarase Ševčenka v Kyjevě, ale otec rozhodl, že půjdu do Prahy. Tak jsem se v sedmnácti letech ocitla v Česku bez znalosti jazyka či země. Začala jsem chodit na kurzy češtiny a pak na vysokou školu. Tak jsem se dostala až k současnému studiu žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Co vás na práci novinářky láká?
Mohu dát hlas lidem, kteří by se sami své příběhy neodhodlali vyprávět. Současnou situaci po ruské invazi na Ukrajinu vnímám hlavně jako Ukrajinka. Zachovat si nestranný přístup je pro mě obrovská výzva. Jak asi v takové chvíli může novinář naplňovat zásady objektivity?
Zapojujete se do pomoci válkou postižené zemi?
První týdny jsem pomáhala jako dobrovolnice. Také jsem posílala na Ukrajinu oblečení, léky a hygienické potřeby. Teď zase informuji uprchlíky, které potkávám při reportážích, o možnostech kurzů, škol, o nabídce ubytování. Zkrátka teď jsem spíše informační linka na poloviční úvazek.
Vy sama máte na Ukrajině přátele a rodinu?
Ano, například svého otce. Zůstali tam i další příbuzní s pár mými přáteli.
Pro Aktuálně.cz jste napsala článek, ve kterém jste zpovídala ukrajinské děti na pražském Hlavním nádraží a v centru pro uprchlíky. Jak se děti vyrovnávají s tím, že musely opustit své domovy?
Statečně. Jen málokdo smutně sklopí zrak. Samotnou mě zarazilo, jak šlo náladu zpovídaných dětí přirovnat ke slunečnému počasí, které ten den vládlo. Na Ukrajincích obdivuji hlavně přizpůsobivost, pohostinnost a snahu o integraci do společnosti. Nedávno jsme s kolegy Michaelou Endrštovou a Jakubem Plíhalem navštívili základní školu v Loukově na Semilsku. Děti, které ještě nedávno utíkaly z Ukrajiny rovnou z krytu, dokázaly v Česku mezi spolužáky zapadnout. Ale žít s představou, že otec může každou chvíli schytat kulku, je nepopsatelné. Domov je místo, kam patří lidské srdce. A to ukrajinské patří k rodině.
