Praha - Její tvář je oválná, štíhlá. A v pohledu má něco ušlechtilého, vznešeného. Tomu dojmu nahrává jistě i oděv, bílý šál, který zakrývá vlasy - a samozřejmě zlatá královská koruna. Poprvé jí na hlavě spočinula, když jí bylo zhruba dvacet let.
Jmenovala se Judita Durynská, narodila se asi v roce 1135. Poprvé po více než 800 letech od její smrti dnes vidíme tvář této české královny, kterou dosud zastiňovala staletí i velké příběhy přemyslovských knížat a králů.
Za rekonstrukcí je česko-brazilský tým odborníků. Ti neskrývají, že je zajímalo i to, zda mluvil kronikář Vincencius pravdu, když královnu popsal jako "ženu znamenité krásy, podnikavého ducha, mysli smělé, milovnici nauk a literatury, zběhlou v řeči latinské i ve věcech politických".
Vincencius možná ve 12. století neměl jinou možnost, než královnu vychválit, ale podle tváře zobrazené na plátně si nemusel vymýšlet. Královna se ostatně dožila neobvyklého věku 80 let a neměla jediný zubní kaz, musela žít zdravě. Byla drobná, výška těsně nad 160 centimetry ale tehdy byla obvyklá.
Královninu lebku se podařilo najít při archeologickém výzkumu románské baziliky a kláštera v Teplicích v 50. letech. Známý antropolog Emanuel Vlček nabyl po jejím zkoumání na začátku 21. století jistotu, že je to právě ostatek historicky druhé české královny.
Brazilec s vášní pro osobnosti českých dějin
V roce 2017 začalo díky iniciativě pedagoga s vášní pro Přemyslovce Augustina Karla Andrleho Sylora (exposlanec hnutí Úsvit a kandidát do Senátu za Korunu českou, pozn. red.) v Antropologickém ústavu Národního muzea bezkontaktní skenování Juditiny lebky. Přesná digitální kopie pak posloužila jako základ pro rekonstrukci obličeje.
Metody rekonstrukce obličeje podle lebky se začaly rozvíjet v 70. letech minulého století. Zlepšování softwarových možností v posledních letech umožnilo renomovanému brazilskému odborníkovi Cicerovi Andrému da Costa Moraesovi vymodelovat, jak Judita vypadala. Nebyla to jeho první zkušenost tohoto druhu v Česku, určil například i podobu svaté Zdislavy.
Moraes využil kombinaci dvou třídimenzionálních metod. Takzvaná anatomická metoda poskytuje informace o úponech svalů, které dávají obličeji rysy. Další metoda pracuje s tloušťkou měkkých tkání na předem definovaných místech na lebce. Obě složky dají dohromady rysy obličeje.
Jediné, co nejde snadno zjistit, je podoba vlasů či obočí nebo barva očí - a odpověď nedávají ani archeologický výzkum či dobové prameny. "Tato část rekonstrukce je z velké části uměleckým vkladem," připustil v tiskové zprávě realizační tým, v němž byl kromě Andrleho a Moraese například český geofyzik Jiří Šindelář.
Královna zakladatelka
V dnešní době by Judita nejspíš už neocenila jako poklonu slova kronikářů, že je "ducha neobyčejného a téměř mužského". Svému manželovi Vladislavovi II. ale byla rovnocennou a emancipovanou partnerkou, podílela se nemalou měrou na rozkvětu českého království. To se ve druhé polovině 12. století otvíralo kulturním vlivům západu, s řeholními řády do něj přicházelo i vzdělání. Vznikaly kláštery jako Strahov, Plasy či Želiv.
Byla to Judita, kdo hlavní měrou podnítila stavbu benediktinského kláštera v Teplicích stejně jako známého mostu v Praze, který nesl její jméno. Neobyčejně aktivní žena se musela vypořádat s nedůvěrou české šlechty, k čemuž jí pomohlo i to, že se naučila česky a udržovala si zřejmě vlastní dvůr, čímž upevnila svůj vliv.
Už zmíněný kronikář Vincencius nešetřil chválou. Juditu popsal jako "paní vzrůstem a krásou takřka nad lidskou podobu vynikající a jakoby ratolest božskou".
Do země Judita přišla v době, kdy by bylo snadné se v českých politických poměrech a přemyslovském pletichaření ztratit. Vladislav II. se ostatně k moci dostal s pověstí lehkovážného mladíka, kterého bude snadné ovládat, což o přístupu tehdejší šlechty něco vypovídá. Vytáhl na křížovou výpravu i do Milána - právě z toho tažení se dochovaly příběhy o Češích, opékajících si pod hradbami zděšených měšťanů nemluvňata uplácaná z těsta. Pro Vladislava ale bylo důležitější, že za účast na této "zahraniční misi" získal královskou korunu.
Juditě tehdy mohlo být kolem dvaceti let. Následně se v pravém slova smyslu stala zakladatelkou královské etapy přemyslovské dynastie: po období zmatků, když abdikoval stárnoucí Vladislav II., trůn v dědičné podobě získal jejich syn Přemysl Otakar I.
Význam pro školství
Pracovník Filozofické fakulty UK a didaktik z Ústavu pro studium totalitních režimů Kamil Činátl vnímá rekonstrukci tváře české panovnice částečně jako součást určitého popkulturního trendu, zdůrazňuje ale, že zajímavost příběhu určitě nechybí.
"Historické osoby jako panovníci jsou při snaze o vzdělání v historii velmi obtížně představitelné, často k nim známe jen jméno. Tato možnost, kterou dává moderní věda, může mít pozitivní efekt - vyvolat zájem dětí, nechat je do té minulosti nahlédnout. Ideálně s tím, že jim učitel ukáže i vizualizaci, jak se taková rekonstrukce dělá," zamýšlí se Činátl.
Navázat na "zázračné" ukázání tváře podle něj musí další vzdělávací aktivita. "Když na to učitel dokáže navázat zajímavým postupem výuky, může tím zájem dětí zvýšit, zapojit jich více, dát jim silnější zážitek - třeba tím, že je nechá nahlédnout do procedury, jak se tvář rekonstruuje," dodal.
Moderní výukové metody dějepisu ostatně často zahrnují právě práci s historickou fotografií, na které se studenti snaží usoudit, jaký je její příběh, co zobrazuje a jak tehdy lidé žili. Počítačový pokrok tuto možnost nyní protáhl až na královský dvůr přemyslovských Čech druhé poloviny 12. století.
